Fear Changes Us - 6. kapitola

24. února 2013 v 19:42 |  Fear Changes Us
Téma:The Vampire Diaries
Pár: Damon/Elena/(Stefan)
Čas: Příběh navazuje na téma třetího dílu třetí řady, tedy konkrétně na moment, kdy šel Damon do baru za účelem rozptýlit Klause, aby mohla Elena přemluvit Stefana k odchodu domů.

Pozn.: A akčnějším dvojdílu se vracíme zpět do Mystic Falls a navazujeme na další dvojdíl, méně akčnější, více citovější :o)

6. Kapitola - "Last 24 Hours"
("Posledních 24 hodin")
Mystic Falls, 1. červenec 2011
(Psáno z Elenina pohledu)
Zdál se mi sen. Ošklivý sen. Někdo mi tam odešel ze života. Přišel strach a bolest. Pak se ten někdo zase vrátil, ale z nenadání odešel někdo jiný. Strach a bolest jsou tu znovu. Ale tentokrát je tu mnohem více bolesti. V polospánku, probouzejíc se z noční můry, jsem sebou prudce trhla. Jako když ve snu padáte střemhlav dolů z výšky a těsně před dopadem sebou škubnete a probudíte se. Jenže někde v nitru jsem tušila, že když teď otevřu oči, tak moje noční můra neskončí. Teprve začne.

Někdo mě pohladil po tváři a lehce stisknul ruku v úmyslu ztišit mé nedávné trhnutí. Připadala jsem si, že spím už několik dní. V nose mě dráždila krásná vůně. Žádný parfém, i když se v ní lehce prolínal. Připomínala mi příchuť dne, když je po dešti. Nebo když jste celý den na čerstvém vzduchu, venku a vám pak takhle voní vlasy. Přesně tohle byla ta vůně, nenásilná, příjemná, uklidňující, ale i vábivá. Nemohla jsem se jí nabažit. Svým způsobem mi byla známá, ale připadalo mi, že už dlouhou dobu jsem jí necítila. Začala jsem poslouchat okolí. Někdo vstoupil do místnosti, kde jsem ležela. Díky prudkému závanu oné vůně jsem poznala, že momentální obyvatel místnosti se hbitě přesunul z místa vedle mě. Zaslechla jsem šepot.

"Jak je na tom?" otázal se jemně medový hlas.

"Chvíli sebou házela, asi se jí zdálo, jak tě při lovu napadla veverka. Teď tvrdě usnula." Oznámil druhý, hrubší, ale melodický hlas. Jeden z majitelů oněch hlasů se zhluboka nadechl, jakoby tím chtěl zahnat vztek. Pak přišel druhý uklidňující nádech, důvod na sebe nenechal dlouho čekat.
"Proč jsi jí vůbec uložil tady?" tázal se medový hlas a znovu si povzdechl. Kde to je "tady"?

"Chtěl jsi říct, proč je v mé posteli? Ta tvá byla obsazená tvou maličkostí, já jsem se potřeboval osprškovat, převléknout se, pročíst si tvoje deníčky a doplnit pitný režim, znáš to, plno práce. No, a kdybych Elenu zakotvil do jiného pokoje, kde by byla úplně sama, mohla by se probudit, začít vřískat, potom by probudila i tebe ze snů o čipmancích a tak dále." Melodický hlas teď zněl ironicky.

"Dobře, tohle si necháme na později. Až se vzbudí, dej mi vědět," odvětil jemný hlas a s tichostí zabouchl dveře.

Ucítila jsem studený závan na své tváři. Zabyla mi zima. Zkusila jsem změnit polohu již plně hraného spánku, abych se mohla více zakutat pod peřinu a znovu usnout. Najednou jsem se už hlavou neopírala o polštář, ale o něčí hruď. Tohle mi něco připomnělo. Ale ta vzpomínka, jako bych jí prožila už strašně dávno. Přitiskla jsem se na onu hruď a vdechovala vůni lesa, vody, louky, žáru…

"Slečno fetišistko, jak dlouho budeme ještě předstírat, že spíte?" Sametový, melodický hlas mě uvedl do reality. Cvak. Cvak. Hlava naběhla, opět začala šrotovat. Srdce se uvedlo do tempa, jaké vede, když spím na něčí svalnaté hrudi, takže vynechalo přibližně dva až tři údery, než zase naskočilo do své monotónní, ale důležité činnosti. Zprudka jsem otevřela oči a pohlédla do tváře majitele melodického hlasu.

Dívala jsem se na něj, jako bych právě objevila nový chemický prvek. Z očí mi vytryskly slzy. Slzy z radosti, úlevy, smutku, ale i z hněvu. A z bolesti? Kde se tu vzala bolest?
"Co tady děláš, Damone?! Přísahej na svou duši, na psí uši, na kočičí mlčení, že tu podprsenku jsem si sundávala sama!," parodoval můj hlas a s pokřiveným úsměvem ještě dodal, "Asi takhle by to mělo znít, Eleno." Při jeho úsměvu jsem se musela zasmát taky. Byl tak Damonovský a přitom tak…smutný? I tak mi chyběl. Tak moc mi chyběl.

"Já stále čekám, Eleno." Při vyslovování mého jména se hluboce vpil svýma modrýma očima do těch mých a pomalu se přibližoval k mému obličeji. Začala jsem se utápět v jeho očích, vdechovat jeho vůni. Z nitra mého těla se začalo ozývat tajemné horko. A najednou jsem si vzpomněla na všechno, co se stalo za posledních 24 hodin.

Odstrčila jsem se od něj, ale můj pokus o rychlý útěk z pokoje skončil zatměním před očima a pádem z postele. Zvedal mě zpátky do postele, ale já jsem se začala bránit. Bušila jsem mu do hrudi, navalený adrenalin v žilách mi dovolil vypustit z úst pár výkřiků.

"Eleno, to je v pořádku! Podívej se na mě! Já ti neublížím, přísahám ti!" Nepřestala jsem bušit do jeho hrudi, naopak, přidala jsem do boje i nehty. V okamžiku, kdy jsem z úst vypustila další výkřiky, se rozletěly dveře od Damonova pokoje a já jsem se ocitla ve Stefanově náruči.

"Eleno, pšššt, to bude v pořádku, já jsem tu u tebe, nikdo ti neublíží." Skvěle, z náruče násilníka v černém jsem se dostala do náruče bývalého rozparovače. Sice jsem se Stefanem už nebojovala, ale nebylo mi to nijak extra příjemnější. Vysmekla jsem se mu a vyletěla jsem ze dveří se slovy jako "Nechte mě být" nebo tak něco. Zřejmě vzdali svou snahu o mé krocení. Já to zakotvila hned ve vedlejším pokoji. Své pobláznění jsem si vysvětlovala zmatkem, který se mi nadělal v hlavě. Ta směs citů a vzpomínek se nedala utáhnout.

Ocitla jsem se v malé knihovničce, možná konferenčním salónku. Slyšela jsem křik odvedle. Po chvíli jsem už nedokázala přemoct zvědavost mísící se se strachem a pootevřela jsem dveře pokoje. Dveře od Damonova pokoje byly otevřené dokořán, takže jsem mohla slyšet celý jejich rozhovor…

"Takže ty ses tady po měsíci a půl vynořil ve dveřích s Elenou, která byla mimochodem celá od krve a já ti mám věřit, že jste se potkali na ulici, poklábosili a pak ti padla do náruče vyčerpáním?" Ječel Stefan na Damona.

"No, měl jsem přichystanou lepší verzi, ale tohle taky jde." Typická Damonovská odpověď.

"Zatraceně, Damone!" Stefanův křik sílil na intenzitě.
"Uklidni se, dobře? Je to delší pohádka. Co kdybychom se nejdříve postarali o Elenu a až potom řešili ten zbytek?" Uklidňoval Damon Stefanovo šílenství. Marně.

"Proto, abychom se mohli postarat o Elenu, bych rád věděl, proč se tě bojí více než samotného Klause?!" Teď už byl Stefanův křik naprosto hysterický.

"Protože jsem se choval hůře než on, chápeš?! Klausovi stačil jeden pohled do mých očí, deset vteřin ovlivňování a já jsem úplně zapomněl na to, že jsem kdy byl člověkem. Ublížil jsem jí…" Damon ztichl.

"Klaus tě ovlivnil? Co jsi jí udělal?!" Stefan nepřestával v nátlaku.

"Přijela na párty, kde jsem zrovna učil Klausovo první děťátko, jak se navečeřet. Když už jsem ho poslal do akce, vrátil se s Elenou. Snažil jsem se jí dostat pryč, ale musel jsem dávat pozor, aby si David nevšiml, že Elenu znám. Eleně se asi nelíbilo, že jí nepustím ke slovu, znáš to, ženský, takže utekla pryč. Byl jsem jí v patách asi prvních pět metrů, když mě zastavil Klaus a ovlivnil mě. Většinou byl na druhém konci města, než já, ale chtěl Davida vidět papat, nafotit si to do rodinného alba. Když uviděl Elenu, napadlo ho, že by se mohl po čase zase předvést. Já…měl jsem Elenu zabít. Snažil jsem se s tím bojovat, hledal jsem v hlavě výmluvy, ale…" Damon se zadrhl uprostřed věty.

"Ale co?" Stefan ho rozmluvil dál.

"Ale strašně jsem toužil po její krvi. Klaus mi musel nařídit úplně vypnout lidskost, nebo já nevím. Nakonec se Elena zachránila sama. Našla spínač."

"Spínač? A kdo je to ten David?"

"Spínač bych teď být tebou neřešil, není to teď podstatné, stěny mají uši a já bych přišel do pekla. David je Klausův splozenec…Ano, přesně, Klaus stvořil prvního hybrida. Pomocí Eleniného řetízku se spojil s původní čarodějkou. Zjistil, že je k tomu potřeba její krev. Nebyl jsi jistý, v jakém slova smyslu, tak vyčkával. Mezitím hledal vhodného vlkodlaka a já měl hlídat, zda jí někam neschováváte."

"V čem je tedy ten klíč na tvorbu hybridů?" Doptával se Stefan.

"Aby vlkodlak dokončil proměnu v upíra, musí vypít Eleninu krev."

"Počkej, jak jste získali Eleninu krev, dříve, než když vám včera spadla do náruče?" Podotkl Stefan lehce sarkasticky.

"No…možná ani tohle bych teď neřešil." Nastražila jsem uši. Tohle mě vážně zajímalo.

"Jak, Damone?"

"Ovlivnil jsem ji."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alalka Alalka | E-mail | 10. března 2013 v 12:49 | Reagovat

Jsem vážně moc ráda, že si můžu přečíst pokračování, protože tvoje povídka za to stojí. Líbí se mi, že je děj promyšlený. Prostě jen tak dál :)

2 charliessstories charliessstories | Web | 10. března 2013 v 20:31 | Reagovat

[1]: Díky moc!!! :))) Jak jsi na tom ty se svou povídkou? Moc se mi líbí, často je mou inspirací..než jsem začala sama psát, pročetla jsem asi mlión povídek, dokonce i v AJ, abych se vyvarovala chybám ve vlastní tvorbě. Tvoje povídka je jedna z těch, kde jsem prakticky žádné chyby nenašla :-))

3 Alalka Alalka | E-mail | 11. března 2013 v 16:17 | Reagovat

[2]: Další díl jsem odeslala Anetce, tak uvidíme, jak bude mít čas to vydat.
Ty jo, ani nevíš, jak mě těší, že ten můj škvár někoho inspiroval ke psaní :) Je pravda, že už jsem něco málo napsala, ale rozhodně bych řekla, že je pořád co zlepšovat.
Taky jsem četla FF v anglině (aspoň procvičuju jazyk) na fanfiction.net, protože v češtině je často obtížné narazit na něco dobrýho, proto jsem ráda, že jsem začala číst tu tvou :

4 charliessstories charliessstories | Web | 11. března 2013 v 22:12 | Reagovat

[3]: Snad tě nezklamu a budeš si i nadále číst ty mé škváry :-)) Já už se těším na další kapitolku tvé povídky..ani nevíš jak :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.