Fear Changes Us - 8. kapitola

24. února 2013 v 19:55 |  Fear Changes Us

Téma:The Vampire Diaries
Pár: Damon/Elena/(Stefan)
Čas: Příběh navazuje na téma třetího dílu třetí řady, tedy konkrétně na moment, kdy šel Damon do baru za účelem rozptýlit Klause, aby mohla Elena přemluvit Stefana k odchodu domů.

Pozn.: Některým se tato kapitola asi moc líbit nebude, ale je tam toho mnoho důležitého pro další dej ;)


8. Kapitola - "My Diary"
("Můj deník")
Mystic Falls, 5. červenec 2011
(Psáno z Elenina pohledu)

Čas ubíhá rychle, když ho máte kde utrácet. Naneštěstí já nejsem tento případ. Poslední čtyři dny byly jako zpomalený film. Jsem celou dobu zavřená doma. Žádné upíří návštěvy. Ne že bych nebyla ráda, že se vyhnu hněvu Caroline, ale Bonnie mi to taky dala pěkně sežrat. Původně jsem měla jenom pár dní zůstat doma, bez omezení, kvůli Klausovi, což vymyslel Stefan. Jenže Alarick to musel řádně připepřit.

Na druhou stranu, je to fajn pro uspořádání myšlenek. Nejen ohledně onoho večera, ale ohledně celé momentální situace. Za tu dobu se mi v hlavě vynořila spousta otázek - jednou z nich je třeba "Co teď bude se mnou a Stefanem?".

Vzpomínám na ty krásné chvíle s ním…před tím, než začala celá ta situace s Klausem. Nejradši bych odsud utekla přímo k němu do náruče. Všechno okolo by zmizelo…ale je tu jeden problém, díky kterému to neudělám. Jmenuje se Damon.

Pohlédla jsem na deník, který byl ledabyle položený na nočním stolku. Už dlouho jsem do něj nic nenapsala. Jsou to týdny. Možná by mi pomohlo, kdybych se vypsala z posledních zážitků, ze všeho, co teď cítím. Ale když už jsem se pro něj natahovala, vyrušilo mě tiché klepání. Ve dveřích mého pokoje se objevil Jeremy a oznámil mi, že na mě dole čeká Stefan. Schovala jsem svůj deník pod polštář a šla za Stefanem. Ten ovšem nebyl vevnitř v domě, jak jsem předpokládala, ale na verandě.

"Ahoj, co děláš tady venku?" Zeptala jsem se ho zpoza domovních dveří. Seděl na schodech, ale když mě uslyšel, otočil se a došel až ke dveřím. Staré zvyky mě zmátly, lehce jsem se k němu nahnula v očekávání pusy na přivítanou. Stefan zamrkal, ale neodtáhl se. Za to já ano. Na tohle ještě nejsem připravená.

"Ehm…ahoj. Alarick mi volal, že prý dneska nemá čas, tak abych se zašel na vás podívat, ale nezapomínal na dohodu ohledně upířích návštěv. No návštěva se považuje za oficiální, když je člověk uvnitř domu, nemám pravdu?" Osvětlil mi situaci a usmál se na mě. Já mu úsměv oplatila.

"Aha. No, s Jeremym máme dneska úklidový den…" Chtěla jsem ho přizvat do domu, ale vyrušil mě rámus z horního patra. "Jeremy, co tam zase vyvádíš?!" Hulákala jsem směrem ke schodišti.

"Sorry, asi jsem zapomněl zavřít dveře v tvém pokoji a zabouchl je průvan. Postarám se o to!" Ozval se Jeremy ze schodiště. Ale mě došlo, že jsem nechala svůj deník až moc na ráně. Zase se mi bude hrabat v hlavě!

Odmrštila jsem se od dveří a mířila si to ke schodišti, ale něčí ruka mě zastavila. Stefan. Tázavě jsem se na něj podívala. Zatáhl mě zpátky na verandu a spustil dlouho očekávaný prolog.

"Potřebuji si s tebou o něčem promluvit…" Hlesl polohlasně.

"Když jsme přijeli z Chicaga, tak jsem se k tobě nechoval zrovna nejlépe. Nebýt Caroline a Alaricka, asi bych už nedokázal s tebou být v jedné místnosti…a pak to s Damonem. Neposlouchal jsem tě, nevěděl jsem, že tě jeho nepřítomnost bolí. Ale když jsem nad tím přemýšlel, vrtalo mi hlavou, proč to tak je. Vím, že ho považuješ na dobrého přítele, vím, že ti za ty týdny, co jsem tady nebyl, musel neuvěřitelně pomoci, ale jet sama na záchrannou misi?" Hleděl na mě s otazníky v očích, zatímco já jsem nechápala, kam s touhle konverzací míří.

"Stefane, když jsi s Klausem odešel, nevěděla jsem, co se bude dít. Přežívala jsem doslova ze dne na den. Kromě Caroline, Bonnie a Alaricka tu pro mě byl i Damon a pomohl mi tě hledat, pomohl mi tě vrátit zpátky do mého života. Nemyslíš, že jsem mu to byla dlužná?" Stefan na mou odpověď reagoval milejším pohledem, než jaký jsem předpokládala. Dokonce i lehce přikývnul. Potom se mi podíval hluboko do očí.

"Eleno…stále tě miluji. Nikdy jsem nepřestal. Tehdy v Chicagu se mi srdce rozlamovalo na tisíc kousků, když jsem tě musel poslat pryč. Ale když jsme se vrátili zpět, domů, musel jsem tě chránit, nemohl jsem riskovat, že se Klaus vrátí a ublíží ti."

Doslova mi tím vyrazil dech. Začala jsem těkat očima všude možně, jen ne do jeho očí. Jakmile se do nich podívám, podlehnu jeho slovům. Stefan si ale pomohl. Vzal mou tvář do dlaní a políbil mě na rty. Cítila jsem jeho lásku, pokoru i odevzdanost, ale to, co mě odrazovalo od toho, mu polibek plně oplatit, byl pocit uvnitř mě. Jako bych tím podváděla něco, co je hluboko zakořeněné v mém systému, vpito pod kůži, proudící v mé krvi. K jakým pocitům se teď mám přiklonit? Věřit těm Stefanovým a doufat, že všechno bude jako dřív nebo věřit tomu, co mi říkaly mé pocity?

°°°
(Psáno z Damonova pohledu)

Jak mě vůbec mohlo napadnout tohle udělat? Zešílel jsem? Konečně s určitostí vím, že ke mně něco cítí a já to takhle zvořu. Možná ale Stefan neuspěje! Možná i přes tohle mé gesto vůči jejich "lásce", se Elena už nebude obelhávat. Nad těmihle myšlenkami jsem protočil oči. Co si to nalhávám?

Takové štěstí já nemám. Ale…ta její vůně…obklopuje celý její pokoj. Měla by si tu občas vyvětrat, takhle způsobovat upírovi srdeční šelest, to se nemá! A teď, kde má ten svůj deníček, sakra? Stefan říkal, že nemám moc času.

Přesunoval jsem se po místnosti upíří rychlostí a prohledával různá místa, kde by se mohl nacházet Elenin deník. K tomu jsem ještě stihl poslouchat, co si vykládá Stefan s Elenou. Zatím nic nepodniká. Že by si to rozmyslel? Ne, vždyť v deníčku si to sepsal jasně. Záleží na Eleně - jako vždy.

Z hlubin myšlenek mě vyrval nález Elenina deníčku. Nalistoval jsem požadované stránky zápisu z onoho večera, kdy jsem si přišel pro její krev. Byl to zároveň její poslední zápis v deníčku. Proč si to jen musela zapsat? Cožpak jsem jí to neřekl jasně? Nechtěl jsem jí ovlivnit. Kdybych to neudělal, možná by nedošlo na Klausovi hrátky v parku. Ale taky bych tu možná teď nebyl. Byla tak nadšená, že mě vidí…dokonce mě políbila. Byla to skoro stejná pusa, jako když jsem umíral pokousaný vlkodlakem a ona mě políbila na rozloučenou. Nechtěla vidět, jak odcházím a přesto mi dala pusu jako na rozloučenou. Ovlivnil jsem jí tak, aby na všechno zapomněla až s probuzením a počkal jsem u ní, než usne. Tiskla se na mě, jako to ráno po té její šílené misi. Někdy v momentě, kdy jsem se šel ven ozvat Klausovi, si musela vyštrachat deníček a napsat to tam. Jen se divím, že si toho doteď nevšimla. Tajně jsem doufal, že se tomu tak stane.

Tentokrát mě z přemýšlení vyrvalo hlasité bouchnutí dveří od Elenina pokoje. To asi způsobilo otevřené okno, kterým jsem sem přišel. Do pokoje přicházel Jeremy a zespodu se hlásila Elena. Čas se zdejchnout i s vytrhnutými stránkami z jejího deníku.

Při cestě do residence jsem se ještě stavil do krevní banky, takže před domem už bylo vidět Stefanovo auto. Najednou mě v kapse začaly pálit ony vytrhnuté stránky. Co když vejdu dovnitř a objevím Elenu šťastně se svíjející po Stefanově boku? Vzal jsem za kliku domovních dveří. Super, po domě jde cítit jenom Stefanův gel na vlasy. Že by se Elena rozhodla jinak?

"Dobře, tak se uvidíme pozítří." Zaslechl jsem Stefanův hlas nesoucí se ze schodiště. Přišel jsem k němu a pozoroval jeho vznášející se výraz ala nejšťastnější vrah čipmanku na celém světě.

"Tak jsi asi dostal, co jsi chtěl," podotkl jsem k němu suše.

"Co tím myslíš, Damone?" Bože, jakoby to nevěděl!

"Elenu! Nebo sis od ní odvezl jinou trofej, která ti vykouzlila tenhle šťastný výraz na tváři?" Už jsem to nevydržel.

"Neberme Elenu jako nějakou trofej. Miluju jí, Damone. Věděl jsi, že když budu souhlasit s tou tvou misí, tak jí to řeknu…když jsme u toho, máš, co jsi potřeboval?" Ruce v kapsách bundy byly už dávno zaťaté v pěst. Kdyby Stefan nebyl můj bratr…tenhle fakt je jeho jediné štěstí.

"Jo. Stránky jsou v bezpečí u mě. Naše dohoda je splněná," odpověděl jsem a chystal se odejít pryč. Když jsem ještě procházel kolem Stefana, neodpustil jsem si jednu poznámku: "Být jejím dobrým přítelem, pro kterého je schopná obětovat vlastní život…to je pro mě dostačující trofej." Dál jsem se na něj nedokázal dívat a odpochodoval jsem ven. Chce to přijít na jiné myšlenky. Vytrhnuté stránky jsem ponechal někde v hlavní hale.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti moje povídky?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.