Nedovol lidem, ani kávě, aby z tebe udělali obyčejnou

24. února 2013 v 20:32 | Charlie |  Jednorázovky

Zdravím! :)
Abych vyvážila ten nával všech kapitol povídky "Fear Changes Us", přidávám tuhle delší slátaninu na téma Iana Somerhaldera. Není to FanFiction, ale slohové vyprávění, které jsem sepisovala do školy - téma bylo pochopitelně "Setkání s mým oblíbeným hercem/herečkou". Kéž bych mohla napsat "podle pravdivých událostí", ale zatím je děj pouze smyšlený - avšak snít je dovoleno pořád :o)
Abych trošku osvětlila Ianova slova a chování v této "povídce": Já ho považuji za nesmírně bystrého a vnímavého člověka, který přeje lidem kolem sebe jenom to nejlepší. Můžete si toho všimnout na fotkách, v rozhovorech, videiích, dokonce i v některých filmech. Já tyhle poznatky nejvíce čerpám z jeho twitteru, kde svým fanouškům někdy zanechává vážně krásné zprávy, až mi z toho vždycky poskočí srdce, jak si naivně představím, že zrovna tenhle tweet je vlastně směřován i pro mě. Nikdy jsem Iana nepotkala osobně, nevím, zda vůbec tuší, že na této planětě existuje nějaká Carla Corner, ale tohle je pouze moje vize, jak si ho představuji v reálu, proto berte celou povídku s nadměrnou nadsázkou :)



V dálce bylo slyšet houkání policejní sirény, kolem procházeli lidé a ve vzduchu byly cítit výpary z aut mísící se s vůní z kavárny, u které jsem se zastavila. Moje hlava tedy vydedukovala, že tohle nemůže být sen. I když, vzhledem k tomu, jak se asi teď tvářím, by bylo lepší, kdyby to byl sen. Svůj výraz bych přirovnala k pohledu malého dítěte, které ve svém pokojíčku najde dlouho ztracenou oblíbenou hračku. Z mého transu mě vyrušily oči muže, který ke mně vzhlédl. Pro tenhle pohled by mnohá z dívek mého věku vraždila. Ale teď se ty zářivě modré oči dívaly na mě. Oči Iana Somerhaldera. Komu z lidí se poštěstí jít si ráno koupit kafe a potkat svého oblíbeného herce? Ian Somerhalder je pro mě ikonou. Tenhle nenápadný chlápek cestoval svým životem, až došel tam, kde může naplňovat své sny. A to je hlavním důvodem, proč ho obdivuji - ačkoliv jeho vzhled také není k zahození.
Za mými zády se začala tvořit fronta lidí. Pochopitelně jsem svým objevem byla tak překvapená, že jsem zůstala stát uprostřed úzké uličky vedoucí ke dveřím kavárny. Ian seděl sám u stolu v zaplněném venkovním posezení, přímo u oné cestičky. Uvědomujíc si čekající lidi za mnou, uhnula jsem se na kraj cesty, směrem k Ianovu místu. Jeden procházející muž do mě zezadu strčil, zřejmě schválně, jako odplatu za jeho čekání. Při vší smůle jsem se při jeho žďuchanci zapotácela a narazila přímo do Ianova stolu. Komu z lidí se poštěstí jít si ráno koupit kafe, potkat svého oblíbeného herce a vylít mu kafe na košili? "Tak tohle je po ránu vážně příjemné," promluvil na mě ironicky. Očekávala jsem pohromu ve stylu soudního zákazu přibližování nebo volání záchranky kvůli popáleninám z horkého kafe či kvůli mému psychickému zhroucení, ale když jsem Ianovi pohlédla do tváře, smál se od ucha k uchu. Můj systém se po tomhle trapasu naštěstí nahodil do provozu celkem rychle, takže jsem pohotově zareagovala, vytáhla z kabelky papírové kapesníky a nabídla mu je. "Tady máte. Moc se vám omlouvám, měla bych si dávat větší pozor," řekla jsem mu podávajíc mu jeden kapesník za druhým. "To je v pořádku, vždyť to ani nebyla tvoje chyba. Tedy vaše, promiňte." Mrknul na mě a vyhodil do blízkého koše všechny použité kapesníky i prázdný plastový kelímek od kafe. Až teď jsem si uvědomila, že se mi omluvil za tykání. "Panebože, nemusíte se omlouvat, vždyť vy jste Ian Somerhalder a já jen obyčejná "rozlívačka" cizích kafí," odpověděla jsem na jeho omluvu a začala se usmívat jako to dítě s hračkou. "Takže vy mě znáte? A já už si myslel, že jsem našel první výjimku." Začal se pronikavě smát a podal mi ruku. "Ian Somerhalder, těší mě, tykej mi." Při tomhle jeho gestu jsem pravděpodobně zapomněla na své jméno, protože mi trvalo pár vteřin, než jsem se vykoktala a s úsměvem řekla: "Carla Corner, taky mě těší a můžete…," přerušilo mě trhnutí ruky způsobené Ianem. Samozřejmě, vždyť si tykáme. "…Můžeš mi tykat." Se smutným zakňučením v mé mysli jsem mu pustila ruku, ale úsměv mě neopustil. "Řekni mi jednu věc, proč si takhle veselé děvče myslí, že je obyčejné?" otázal se s pokřiveným úsměvem. Co mu na to odpovědět jsem věděla hned. "No, v životě jsem toho zatím moc nedokázala, tedy kromě pár rozlitých hrnků na košile různých kolemjdoucích celebrit," vysvětlila jsem a poukázala na tu jeho politou košili. Ian nasadil přemýšlející výraz, když v tom ho z dumání vyrušil jeho zvonící mobil. "Já už zřejmě musím jít, ale jedno ti řeknu. Neobyčejné lidi z nás ani tak nedělají činy, které jsme dokázali, jako spíše to, jací jsme. Čím více si půjdeš za tím, co si přeješ, čeho chceš ty dosáhnout, tím toho více dokážeš. A řekni, rozhodl by se obyčejný člověk pro takovouhle cestu? Já si myslím, že ne." Usmál se na mě a začal si sbírat svoje věci z židličky u stolu. Uvědomila jsem si, že jsem mu vlastně vylila celou kávu a že teď odchází bez ní. "Co kdybych vám…ti skočila pro nové kafe? Budu hned zpátky." Vlastně jsem to ani nepokládala jako otázku, spíše jsem to oznámila jako hotovou věc. Ian se za mnou otočil, ale nijak nereagoval.
Když jsem se vrátila zpátky s kávou pro Iana, už tam nebyl. Na stolečku zbyl jeden papírový kapesník s flíčkem od kávy. Když jsem ho sebrala v úmyslu ho vyhodit do koše, všimla jsem si, že je tam něco napsáno - "Nedovol lidem, ani kávě, aby z tebe udělali obyčejnou. Snad se tu zase někdy potkáme, Carlo Corner." Pod tím byl fixem podepsán Ian Somerhalder. Od tohoto rána jsem svůj život změnila z obyčejného na neobyčejný. A stačilo k tomu jediné - jít za svými sny.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti moje povídky?

Ano
Ne

Komentáře

1 Andul Andul | 25. února 2013 v 17:59 | Reagovat

Bože to je úžasné! Mě by tohle v životě nenapadlo. Zažít něco takového, tak se asi sesypu. Jinak, víš že tvoje povídky dokáží neuvěřitelně působit na pocity lidí? V jedné části jsem se usmívala, ne - smála. V jiné usmívala, v další snila a u jiné mi zase skoro ukápla slza na polštář. Úžasné a ještě jednou úžasné.

2 Veru Veru | 25. února 2013 v 18:41 | Reagovat

K tomu stačí jediné  - O...M...G!!!!
Neskutečné! Perfektní!!! :)
Klaním se až k zemi! :)

3 charliessstories charliessstories | Web | 25. února 2013 v 22:26 | Reagovat

[1]: Ahoj, děkuji moc za pochvalu. Popravdě se snažím psát tímto stylem - zkrátka vyjadřovat určité pocity prostřednictvím slov :o) Jak jsem v úvodu tak nějak psala, tak tuhle slohovku beru jako takovou poctu směrem k Ianovi, jaký je v mých očích. Snad se ti líbí i má FanFiction a přečteš si i další články :)

[2]: Děkuji moc!!!! XOXOOO!!! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.