Po staletí

14. února 2013 v 22:56 |  Jednorázovky
Tato jednorázová povídka patří k dílu 4x10, konkrétně navazuje na scénu Eleny, kdy
konečně řekla Damonovi, že ho miluje. Tahle scéna mě na dlouhou dobu uchvátila a to nejen díky skvělým hereckým výkonům.
Je to takový výplod mé fantazie, který jsem psala
od půlnoci do tří do rána, hned po tom, co jsem dokukala onen díl. Najdete tam (bože, já už neumím popisovat bez používání zajména ten, týž, tentýž...) spíše takové romantické prvky,
ale zároveň jsem tak nějak chtěla odhalit Eleniny myšlenky a vzpomínky, se kterými se musela
potýkat - zkrátka, chtěla jsem to udělat takové morálnější ke Stefanovi :o)

"Miluji tě, Damone…," vydechla jsem do telefonu tenhle fakt, jako by to mělo být tou největší samozřejmostí mého života. Hlas na druhé straně telefonu nic neříkal, tak jsem to jednoduše zopakovala: "Miluji tě."
"Podívej…získám pro tebe ten lék a proto musím udělat věci, které se ti nebudou líbit," švitořil mi druhý hlas do ouška. Jako bych se bála, že nerozuměl mým slovům, chtěla jsem mu je zopakovat znovu. Opakovala bych mu je tak dlouho, dokud by mi ten hlásek neřekl to, co chci vědět, co potřebuji slyšet. "Damone…," načala jsem svůj plán, ale druhý hlas mě přerušil.
"Dobře mě poslouchej. Nasedni do auta, teď hned. Přijeď za mnou." Předchozí vzdorovitost onoho hlásku se vytratila. Vydechl ty slova jako modlitbu. Na mé tváři se objevil široký úsměv a každý nerv v mém těle bouřlivě žadonil ihned provést zadané příkazy.
"Hned tam budu." Ani jsem nečekala na odpověď, típla telefon a konečně od dob proměny jsem byla opravdu vděčná za to, že jsem upír. Svou nadpřirozenou rychlostí jsem zdolala schody do svého pokoje za necelé 3 sekundy. Převlékání mě sice trochu zpomalilo, ale přesto jsem stihla dostat se do auta za méně než tři minuty od ukončení telefonátu. Při odemykání auta jsem uvažovala, že jsem se na tu výměnu oblečení mohla vykašlat, ale takhle se cítím mnohem lépe. Jako bych odhozením onoho dnešního outfitu také odhodila všechno, čím jsem si v posledních hodinách prošla. Autem jsem míjela odbočku vedoucí k penzionu Salvatorových. Au, tak to bolelo. Srdce se ozvalo a prudce zahrkalo při vzpomínce na dnešní debatu se Stefanem. Pevně jsem rukama sevřela volant a přišlápla pedál. Vtip je v tom, že tímhle gestem před myšlenkami člověk neuteče. Naopak, ještě snáze je dohoní. V hlavě se mi teď odehrával kolotoč různých vzpomínek na život se Stefanem.
Na naše první rande, první polibek, první noc v penzionu - a tím to nekončilo. Čím více jsem se blížila k domku u jezera, vzpomněla jsem si i na naše chvíle v té chatce, když mi sliboval lásku až za hrob a já mu ji bez rozmyslu opětovala. Myšlenky mě neopustili ani ve chvíli, kdy jsem se autem pomalu posouvala po příjezdové cestičce k chatce u jezera. Jakoby se všechny mé smysly upnuly jenom na ony vzpomínky se Stefanem. Došla jsem ke dveřím chaty a doufala, že konečně uvidím majitele onoho hlasu, který mi od všeho pomůže, který mě vysvobodí - tak, jako to dělá vždycky. Místo toho jsem ve dveřích spatřila Mattovu tvář.
"Eleno, něco se děje?" Při těch slovech nevypadal moc nadšeně. Jeho modré oči ke mně hleděly jako na "překvápko století".
"Na to bych se měla při tvém výrazu zeptat spíše já. Co se stalo?!" Vyhrkla jsem mu v odpovědi a už se hrnula dovnitř chatky. Ani jsem nestačila překročit práh, už mě cpal zpátky do tmy. "Damon ti to všechno vysvětlí nejlépe. Najdeš ho v lese," ospravedlňoval svou reakci. Ještě mi stačil věnovat jeden otrávený pohled a zabouchl mi před nosem. Cestou k lesu se mi v hlavě zase začaly motat myšlenky. Momentálně se ubíraly ve směru času, kdy jsem si poslední den svého lidského života vybrala Stefana a potom se stala upírem. Možná, že kdybych si tehdy uvědomila své city, nemusel by si nikdo z nás prožívat to, co teď musí.
Šumění stromů ve mně začalo evokovat klid. Stejně jako mi vítr začal ovívat celé tělo, tak stejně mnou začal prostupovat klid. Ale srdce si žádalo něco víc. Chtělo zahnat ty hloupé myšlenky na minulost, vyrvat ze sebe ten podivný klid a soustředit se jen na jediné - na něj. Jenže on tu není. Kráčím tu sama, zahalená do černo-černé noci a čím více se svými lidskými kroky dostávám hlouběji do lesa, tím více se cítím osamocená. Možná tohle je můj finální osud. Být sama, po celou věčnost.
"Dneska je den blbec…," zamumlala jsem si pod nosem a zlehka našlapovala na suché větvičky popadané z okolních stromů. Trošku jsem se zaposlouchala do křupajícího zvuku lámajících se větviček. Líbil se mi. Přidala jsem na rychlosti a začala do kroků dávat i trochu upíří síly. Musí to znít divně, ale v téhle chvíli to na mě působilo jako skvělé odreagování. O pár metrů dál ode mě se od svitu měsíce třpytilo jezero a prokukovalo tak skrze stromy. Mé oči byly tímhle výjevem natolik hypnotizovány, že si zapomněly hlídat cestu před sebou. Pod nohy se mi připletl větší kus větve a já se řítila na zem. Ke dnu.
"To mě teda zajímá, co bys teprve říkala, kdyby sis rozmlátila nosík o tenhle zlý kus dřeva," zabroukal mi Damon do ucha a držel mě přitom v náručí tak lehce, jako bych se mohla rozplynout. Naše obličeje se octly jen pár centimetrů od sebe a já tak mohla pohlédnout do jeho průzračných, ale nesmírně hlubokých očí.
V té chvíli mi v hlavě zůstala jenom jedna jediná vzpomínka - před očima mi přelítl den, kdy jsem poprvé spatřila tyhle krásně hluboké, modré oči, temně černé vlasy a pokřivený, ale oslňující úsměv Damona Salvatora. Stejně jako tehdy se mi v břiše začala třepotat motýlí křídla a srdce začalo prudce bušit, jakoby se chtělo dostat ven z hrudi a spojit se se srdcem toho druhého. Ona chvíle by se dala vyměřit na pouhé desetiny sekundy, ale pro mě to byla jako polovina života. Všechny kousky puzzle s oněma modrýma očima do sebe začaly zapadat, jako když vám někdo daruje smysl vašeho života. V té chvíli jsem věděla, co mám udělat, co jsem měla udělat už dávno předtím.
"Miluji tě," vydala jsem ze sebe a přitáhla si jeho rty na ty své. Ovinul mi ruce pevně kolem pasu a překvapivě mě zvedl do vzduchu. Oplácel mi polibky tak hřejivě, jako nikdy předtím, dokonce se to ani nedalo srovnávat s těmi, které mi věnoval při naší první noci. Tyhle byly diametrálně jiné. Kromě vášně odhalovaly něco víc. Něco, co mi potvrdil šeptáním do ucha. "Miluji tě, Eleno, miluji tě, jako nikoho na světě." Více jsem mu už nedovolila říct a umlčela ho dalšími polibky. Koutkem oka jsem zahlédla neobvyklý třpyt a tak jsem se od něj na moment odtáhla. Jezero se třpytilo čím dál tím víc a já k němu toužebně hleděla. V té chvíli mě Damon opět vyzdvihl do vzduchu a upíří rychlostí přesunul na mýtinku k jezeru.
"Pokud sis nevšiml, já umím chodit. A vsadím se, že jsem rychlejší než ty," konstatovala jsem a nasupeně na něj hleděla.
"O co?" odvětil mi Damon a šibalsky se usmál.
Utápěla jsem se v něm. Lesk v jeho očích, třpyt odrážející se od hladiny jezera dopadající na jeho bledé tváře…tma, která splynula s kadeři jeho černých vlasů. Zkoumal mě pohledem ve snaze vytušit, na co myslím. Místo čekání na mou odpověď se rozhodl přesunout k předešlému programu a za bradu si mě přitáhl jen na pár milimetrů od jeho rtů. Propletla jsem své prsty jeho vlasy a opřela si čelo o to jeho. Nejdříve mi lehce laskal rty, pouze je zahrnoval lehkými, otevřenými polibky. Cítila jsem z něj zdrženlivost, tak jsem se rozhodla náš bezeslovný rozhovor trošku prohloubit. Nitrem mi prostoupila vlna horka, když jsem se vášnivě přisála na jeho rty. Na oplátku se on ujal vedení v jazykové potyčce. Po pár chvílích, zřejmě nekonečně dlouhých staletích, jsme se od sebe odtáhli a ruku v ruce odcházeli podél jezera pryč od lesa, pryč od chatky, pryč od problémů, pryč z Mystic Falls. Už jsme tu k životu nepotřebovali nic, jediné, co jsme chtěli, bylo být s tím druhým - navěky.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 merry merry | 15. února 2013 v 19:56 | Reagovat

Nadhera ......:-)

2 charliessstories charliessstories | Web | 16. února 2013 v 22:10 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

3 Perla Perla | Web | 23. února 2013 v 23:32 | Reagovat

Pekná jednorázovka, čítala som ju na blogu, ktorý má Terry a páčila sa mi. Najviac sa mi páčil ten záver, taký zlatý ako z rozprávky. :))) V dobrom myslené, samozrejme. :)))
Mám otázočku. Nedáme vzájomné odkazy? Ja dám na tvoj blog a ty na môj?

4 Andul Andul | Web | 25. února 2013 v 18:10 | Reagovat

Nádhera, takhle nějak jsem si to představovala, že to tak bude i v seriálu - no, nestalo se.

5 charliessstories charliessstories | Web | 26. února 2013 v 17:14 | Reagovat

[3]: Klidně, už ho tu mám :o)

6 charliessstories charliessstories | Web | 26. února 2013 v 17:15 | Reagovat

Jinak moc děkuji, ten závěr jsem chtěla schválně nechat takhle otevřený, tákový milý, pěkný... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.