18. Kapitola - "I Miss His Smile"
("Postrádám jeho úsměv")
---, 22-23. červenec 2011
(Psáno z Elenina pohledu)
I přes to, že jsem v autě prospala několik hodin, cítila jsem se naprosto zničená. Předpokládám, že mě jeden z únosců musel ovlivnit, jelikož bych takhle dlouho v autě spát nedokázala.
"Au!" zaklela jsem napříč potemnělým kabrioletem. Odpovědí mi bylo lehké uchechtnutí ze strany nového řidiče a zabručení od spícího spolujezdce.
"Pšššt, Damon před chvílí usnul. Dělejme tak, ať ho neprobudíme dříve než v motelu, jinak budeš ve výkladu pohádek na řadě ty," zašeptal David a pokračoval v jízdě napříč tmavou krajinou.
"Kolik je vůbec hodin?" ptala jsem se řidiče a prohýbala si při tom ztuhlé končetiny.
"Myslím, že něco kolem půlnoci. Spala jsi v kuse skoro deset hodin! Damon se začínal bát, že jsem z tebe udělal šípkovou Růženku. Ale když jsem mu navrhl, ať tě zkusí probudit polibkem, tak jsem za trest vyfasoval řízení," posmutněle konstatoval David a nevědomky mi tím připomněl scénu, která se odehrála pár minut před mým zaspáním.
°°°
Prudce jsem otevřela oči a vymrštila se k předním sedadlům. David se snažil zastavit svůj ďábelský záchvat smíchu, aby mu Damon neuštědřil další ránu do nosu, popřípadě něco horšího. Najednou bylo slyšet jen skřípání brzd, přičemž jsem byla díky odstředivé síly zatlačena zpátky do sedadel. Jakmile auto naplno zastavilo, ocitla jsem se ve vozidle sama. Během sekundy byl zvenku slyšet Damonův hysterický řev. Neváhala jsem ani chvíli a vystoupila ven.
"Panebože…," špitla jsem si pro sebe, když se kolem mě míhaly různobarevné šmouhy. Než jsem stačila cokoliv udělat, ocitla jsem se v něčí náruči a na krku ucítila prudkou bolest.
"Eleno!" Uslyšela jsem Damonův křik, ale oči mi zakryla Davidova paže.
"Přestaň si hrát na mého fotra! Já nemůžu za to, že tě Klaus ovlivnil! Takže toho nechej, nebo jí ve vteřině zlomím vaz!" zařval mi David u ucha a jako potvrzení svých slov mi lehce škubl hlavou. Ruce se mi od strachu rozklepaly, nemohla jsem se ani hnout, takže by mi David vzal život naprosto bez boje.
"Vždyť to ani neumíš! Sotva vycucáš nějakou poběhlici ze spolku!" odpovídal Damon na Davidovi výhružky.
"Vážně? Tak si to na Eleně vyzkouším!" To bylo to poslední, co jsem od Davida slyšela, než jsem omdlela díky jeho nemotornému trhnutí mojí hlavou.
Probudila mě neznámá tekutina kapající mi do úst. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila hnědovlasého, robustního Davida, který se na mě smál, jako bych byla malá holčička a upadla na pískovišti.
"Je ti dobře? Omlouvám se, já ti nechtěl ublížit. Věděl jsem, že tě takhle pouze na chvíli omráčím. Já jenom nechtěl…" promlouval ke mně David, ale já ho nenechala dokončit větu. Uvalila jsem mu facku a pokusila se postavit na nohy. David se mi snažil pomoci, ale když uviděl můj smrtící pohled, nechal toho. Jakmile jsem se aspoň trochu udržela na nohou, byl mi naskytnut rozhled po rozkvetlé louce. Pohledem jsem zastavila u Damona sedícího u cesty. Auto odpočívalo pár metrů za ním.
"Co má tohle všechno znamenat?! Buď mi okamžitě řekneš, co se děje, nebo už nenastoupím do té kraksny!" křičela jsem přes celou louku a rychlým, i když nemotorným krokem, si to pádila směrem k černovlasému upírovi. Damon se ani nepohnul, za to David se přemístil do auta a pustil si rádio. Zřejmě už neměl zapotřebí schytat další výprask.
Jakmile jsem byla od Damona už jenom pár centimetrů, chystala jsem si své pěsti k úderu. Ten jsem bohužel nebyla schopná uskutečnit, jelikož mi Damon uzamkl ruce v nepropustném sevření. Jeho výraz byl ledový, v očích měl naprosto prázdno a sevření mých rukou zesilovalo každou vteřinou víc a víc.
"Damone, pusť, to bolí!" Prudce jsem se vzpouzela, ale Damon tomu nevěnoval pozornost. Po chvíli nevyrovnaného boje povolil stisk a rychle se ke mně otočil. Vzpomněla jsem si na Davidova slova - "Klaus tě ovlivnil".
"Nech mě být a vrať se do auta. Za chvíli přijdu a pojedeme dál," zabručel a rukou přitom pokynul směrem k autu. Nevěnovala jsem jeho příkazům pozornost a položila mu obě ruce na ramena. Pokud je opravdu ovlivněný, dokáže to potlačit. A já mu s tím musím pomoci.
"Eleno, myslím to vážně. Odejdi!" Aby zdůraznil svůj příkaz, otočil se ke mně a strhl mi ruce ze svých zad. Byla jsem si jistá, že mi neublíží. Slíbil mi to a já mu věřím. I přes strach, který mi svým chováním vyvolává po celém těle, mu nepřestávám důvěřovat.
Přisunula jsem se těsně k němu a přiložila obě své dlaně na jeho tváře. "Já ti věřím…," Damon pod mým dotykem přivřel obě oči a zhluboka se nadechl, "…posloucháš mě? Prosím, otevři oči a chvíli mě poslouchej," žádala jsem ho a upírala zrak k jeho hlubokým očím. Po chvíli je otevřel, ale už v nich nebyla ta předešlá prázdnota. Byla v nich opět ta jejich typická jiskra. Usmála jsem se na něj a po chvíli váhání jej objala. Damon také chvíli váhal, ale nakonec mi objetí oplatil.
"Můžeme jet domů?" zašeptala jsem k němu. Damon mě lehce stiskl na znamení souhlasu. Nikdy jako dříve jsem necítila takovou chuť jej políbit, jako teď. Nevím, zda to bylo úlevou od stresu, nebo pocitem, že Damon nezklamal mou důvěru, ale bylo to tam. Když jsem ucítila Damonovi prsty v mých vlasech, už jsem to nevydržela a zanechala mu dlouhý polibek na tváři.
"Miluji tě, Eleno," zašeptal mi Damon do ucha a já vnímala na tváři jeho horký dech. Lehce jsem se od něj odtáhla a s napětím čekala, kdy se opět spojí naše rty v jedny.
"Sorry, že vás ruším, ale slyšel jsem dobře, že tady plánujete odjezd domů?" křikl nám za zády David. Mít tu sílu, v momentě mu zlomím vaz. Myslím, že Damon na tom byl podobně, ale zareagoval klidněji, než kdy předtím v ten den. Lehkým zatáhnutím za mou paži mě přesunul za sebe a kráčel směrem k Davidovi. Bohužel spolu popošli o pár metrů dál a já, protože jsem nechtěla opět omdlívat v Davidově náručí, jsem radši zůstala stát na místě, kde mě Damon opustil.
Neslyšela jsem ani kousek z jejich rozhovoru, ale oba dva divoce gestikulovali, zřejmě v rámci prosazení si vlastního názoru. David se ale zdál prudší ve svém vysvětlování a také často ukázal směrem ke mně. Když už jsem se pomalu rozhodla, že za nimi půjdu, abych konečně zjistila, co se to tu děje, spatřila jsem před sebou Davidovu tvář a za vteřinu se sesunula do něčí náruče.
°°°
Než jsem se vzpamatovala ze vzpomínek, auto pomalu sjíždělo směrem k zářivě neonovému billboardu oznamující nám, že jsme právě dojeli k motelu.
"Hej, Damone, budíček!" zakřičel David napříč celým autem. Měla jsem sto chutí propíchnout si ušní bubínky, jak mi v nich bezvadně hučelo.
"Jo, už vstávám…" zamručel spolujezdec a začal kolem sebe hrabat rukama. Chvíli mi nedocházelo, co hledá, ale potom jsem si uvědomila, že mám na sobě stále jeho koženou bundu. Opatrně, tak abych při tom neskučela bolestí, jsem si ji sundala a podávala mu ji do šmátrajících rukou. Když se Damon setkal se svou bundou, prudce se ke mně otočil a zkoumal mou tvář svým pohledem.
"Je ti…není ti zle?" optal se mě a svou bundu mi vrátil zpátky do rukou. Usmála jsem se na něj a přikývla na znamení souhlasu. Konečně mi opětoval úsměv svým typickým pokřiveným způsobem, tolik nenáviděným a přesto jsem o něj v duchu celý den žadonila. Najednou mi hlavě ustaly veškeré otázky na dění kolem. Už jsem nepotřebovala znát žádné odpovědi, stačil mi Damon.
"Je v pohodě, dokonce se jí podařilo tě nevzbudit," hlesl k nám David, který zatím couval s autem do jednoho z volných míst na parkovišti. Damon nad jeho poznámkou protočil oči a obrátil se zpátky dopředu. Chvíli se hrabal v přihrádce u palubní desky, až nakonec vytáhl přeplňující se peněženku.
"Vy dva…už jste v pohodě?" optala jsem se a hleděla při tom na Damona, který v ruce propočítával bankovky.
"Samozřejmě, jen jsme si museli ujasnit, jaký je rozdíl mezi prací a láskou. Znáš to, běžný život," vysvětloval mi David a vystoupil z auta. Damon mu ještě před tím podal pár stovek dolarů, potom se obrátil na mě a hypnotizoval rohožky na podlaze u zadních sedadel.
"Eleno…myslím, že je čas, abych ti vysvětlil, o co tady jde. Předtím jsem nemohl, protože mě Klaus ovlivnil. Heh, asi bych měl začít brát sporýš, protože nevím, kdo mě bude zachraňovat, až…" Damon se zarazil, jelikož jsem mu vzala a stiskla jednu ruku, kterou měl prověšenou mezi sedadly. Zadíval se mi hluboko do očí a já jsem opět měla nevyslovitelnou chuť jej políbit. Opětoval mi stisk ruky a propletl své prsty s mými. Na tento povel jsem se k němu přiblížila jen na pár centimetrů a čekala, jak zareaguje.
"El…Eleno, já ti to musím říct," šeptal mi Damon prakticky už do rtů.
"Nemusíš nic," hlesla jsem a olízla si rty, vyzývajíc ty Damonovi ke spojení. Pohledem jsem na nich byla natolik fixovaná, že jsem si málem ani nevšimla, jak mi Damon přikládá prst na ústa.
"Poslouchej mě zřetelně. Tohle je jediná chvíle, kdy s tebou můžu mluvit s jistotou, že nás ten skrček neposlouchá. Při večeři se vždy soustředí jen sám na sebe," šeptal ke mně Damon a pomalu se odtáhl. Málem jsem ze sebe vydala zakňučení, z toho jak skončila tahle chvíle, ale něco tomu podobného jsem slyšela vyjít z Damonových úst. Nakonec jsem se přiměřeně vzpamatovala a přikývla na znamení souhlasu.
"Vezmu to stručně. Klaus mě ovlivnil, abych tě naložil do auta a odvezl k němu. Bohužel jsem si to uvědomil, až když jsem ti poněkolikáté nedokázal říct, kam to jedeme. Byl jsem z toho zmatený, nevěděl jsem, co se stalo. Do toho mě provokoval David…nechtěl jsem tě vystrašit, ale cítil jsem každou vteřinou, jak v tobě stoupá stres a nejistota. To mou upíří podstatu burcovalo vypínat lidské cítění, pomalu jsem to nedokázal udržet na uzdě. Mrzí mě to…," pohladil mě po tváři a pokračoval, "…nevím, jak se dostaneme z téhle situace, ale zatím musíme jet podle Klasových pravidel. Ale věř mi, dostanu tě domů."
Nádherná kapitola! Bože, už se tak těším na další díl, vážně, moc, moc!
Tady vážně platí příslový: "Láska hory přenáší!" Je to tak krásné, a přitom nepřeslazené, prostě supr! :))