18. března 2013 v 22:16
|
Téma:The Vampire Diaries
Pár: Damon/Elena/(Stefan)
Čas: Příběh navazuje na téma třetího dílu třetí řady, tedy konkrétně na moment, kdy šel Damon do baru za účelem rozptýlit Klause, aby mohla Elena přemluvit Stefana k odchodu domů. Dále se rozvíjí svou vlastní cestou :o)
Pozn.: Tááák, přidávám kapitolku spíše psanou na rychlo, ale tak nějak jsem posunula děj lehce dopředu. Zítra tu bude více, tak se pověnuji blogu i povídce :o) A zanechte prosím komentáře, ať vím, zda se vám směr povídky líbí :)
24. Kapitola - "The Door"
("Dveře")
Mimo Mystic Falls, 31. červenec 2011
(Psáno z Elenina pohledu)
"Eleno, vstávej! Slyšíš mě? Vstávej!" křičel mužský hlas do mého ucha. Nemohla jsem rozlepit oční víčka, ač jsem se o to sebevíc pokoušela. Dokonce i ten lehký, automatický pohyb mi působil krutou bolest.
"Zatraceně, vstávej!" ozval se znovu ten otravný hlas, ale tentokrát dál od mého bezvládně ležícího těla. Něčí ruce, zřejmě majitele onoho hlasu, se mnou hrubě třásly. Z úst mi vyšlo plytké zakňourání, hlava se pokoušela pracovat, ale jakmile třes ustál, tělo mi opět upadlo do bezvládnosti.
"Kde je ten pitomej Damon?! Tohle je jeho práce!" zazněl již rozzuřený hlas místností. O chvíli později jsem na slzami smáčených tvářích ucítila letmý vánek. Zřejmě ten někdo kvapně odešel z místnosti.
Tělo mi začalo jemně brnět, zřejmě se mozek pokoušel uvést jej do provozu. Do nohou jsem dostávala křeče, později se rozšířily i do paží a nakonec zachvátily krční páteř. Bolest zasažených svalů mě donutila začít se trochu hýbat, ale stále jsem nebyla schopná plně vnímat, natož otevřít oči.
Když jsem začínala asi stý pokus o změnění pozice na tvrdé zemi, místnosti se rozlehly něčí pomalé kroky. Ve spáncích mi od toho zvuku neuvěřitelně bušilo. Čím více se ke mně přibližoval ťukající zvuk podpatků, tím více mě zachvacovala další agónie bolesti. Nakonec mě bušení ve spáncích donutilo udělat první pohyb po dlouhé noci v bezvědomí. Křečovitě jsem vymrštila ruce do vzduchu a chytila se za hlavu, choulejíc se do pozice klubíčka. Přísahala bych, že při těchto pár pohybech mi popraskala snad každá kost v těle, roztříštily se klouby a přetrhla většina svalů. Tentokrát se místností rozlehl můj hlasitý výkřik.
°°°
Znovu jsem se probouzela, akorát teď bylo pode mnou příjemně měkko a tělo mi zahřívala hebká peřina. Taky jsem ucítila něčí studené prsty, jak mě hladí po tváři. Trošku to lechtalo, takže jsem se po chvíli mírně ošila. Očekávala jsem prudký příval bolesti, ale nepřicházelo nic jiného, nežli něčí tiché zasmání.
"Eleno?" promluvil ke mně melodický hlas a já ucítila na tváři horký dech. Majitel hlasu se asi nacházel jen pár milimetrů od mého obličeje. Opět jsem se ošila a opět jsem necítila žádnou bolest, jenom další příval smíchu. Donutilo mě to zkusit aspoň trochu pootevřít oční víčka.
"Zkus otevřít oči, ale opatrně, byla jsi dlouho mimo," pobídl mě Damon v již zahájeném pokusu. Ano, vždyť to je Damon! Ne, Damona ne!
Než se oční víčka úplně rozevřely, probíhalo mi před očima posledních pár dnů. Damonovo nové já, Elenina usedlost, dohoda s Klausem, Damonovo laskání mého polonahého těla, Damonova zrada, pravý Damon a končí to Klausem, odebírajícím mi krev…hodně krve.
Pak se ve vteřině mé oči otevřely, tělo zalarmovalo a já vyběhla z postele bez jediného pohledu na Damona, zřejmě ležícího na druhé polovině, než jsem já spala.
Protože dveře mého pokoje byly otevřené, využila jsem příležitosti a utíkala dlouhou, tmavou chodbou ven z domu. Schody jsem zdolávala po dlouhých skocích. Když jsem se ocitla v kuchyni a spatřila velké domovní dveře, přidala jsem ještě na rychlosti. Naneštěstí mě masivní dřevěné dveře zastavili v cestě. Zamknuto.
Drtila jsem kliku, bouchala do zámků, křičela skrz malá okýnka, kterými do předsíňky proudilo světlo. Přestala jsem racionálně uvažovat, mou prioritou bylo se dostat ven. Pryč z domu, který mi zničil všechny naděje, zlomil vnitřní sílu, doslova vysával krev. Neslyšela jsem, nevnímala jsem. Dokonce jsem si ani nevšimla momentu, kdy mě sevřely něčí paže.
"Klídek holka, nikdo ti nic nedělá!" křičel David a já poznala, že hlas z dnešního rána patřil jemu. Ne, že bych měla chuť ho poslechnout, ale bála jsem se, co by mi mohl udělat, kdybych neposlechla. I když on byl ten jediný z Klausového týmu, kdo mi zatím neublížil, nechtěla jsem riskovat.
Po pár minutách jsem tedy zastavila vír kopanců a nechala se položit na zem u dveří. Jakmile jsem se nohami dotkla dřevěné podlahy, sesunula jsem celou svou váhu na dveře a ztěžka oddechovala. Teprve teď mi byl naskytnut výhled na zbytek domu. Vlastně jsem zjistila, že obývaná je kromě mého pokoje jenom skromná kuchyň s ledničkou, sporákem, masivním stolem z bílého dřeva a pár židličkami.
"Ježíši, kde je ten zasranej Damon! Na tohle nemám čas!" znovu se ozval David a odešel někam do kuchyně, zřejmě si nalít skleničku na uklidněnou.
Chtěla jsem se vydat za ním, ale vyrušily mě domovní dveře, které se prudce rozletěly dokořán. Jen tak, tak jsem stihla uskočit, chráníc se od rány do hlavy.
"Hej, co se to tu děje? Slyším vás vřískat už od lesa!" zabručel Damon a pohledem přitom spočíval pouze na Davidovi. Já byla vzduch - tedy pro Damona jsem tady nebyla vůbec. A tak to je poslední týden pořád. Vlastně se o mě vůbec nestará, jenom mi před dveře nosí jídlo, pro které si vždy sotva dojdu, natož abych ho zvládla pozřít.
Když mi Klaus poprvé bral krev, to bylo první noc po incidentu s Damonem, upadla jsem do bezvědomí. Nenechal mě se najíst, spěchal pryč a chtěl si s sebou vzít dávku mé krve. Zřejmě ho někde čekali vlkodlaci připravení na dokončení proměny. Mé tělo to nevydrželo a já sebou praštila o zem. A takhle to šlo celý týden, každý den. Klaus přiletěl do mého pokoje a chtěl si vzít další dávku mé krve. Třetí den jsem se proti tomu vzbouřila. Byla jsem psychicky vyčerpaná, neměla jsem ponětí, co je za den, jestli jsem vůbec něco jedla, nebo pila. Měla jsem pocit, že ty dávky krve, které si každý večer odnáší, mu musí přece stačit. Ale bohužel to pro mě nedopadlo dobře.
Původně jsem čekala, že když budu někdy protestovat, Klaus mě ovlivní, ale neublíží mi. Opak byl pravdou. Ubližoval mi. Místo běžného odebrání krve do transfůzních pytlíků mi dravě prokousl krční tepnu. Potom nechal krev téct. Ta doba, kdy mi odcházela z těla veškerá síla, byla nesnesitelná. Mučil mě. Psychicky, fyzicky, citově. Vzal mi všechno, co jsem v životě ještě měla a teď mi bral i mou sílu.
Nakonec mi dal trochu své krve, jen abych přežila, ovlivnil mě a já tvrdě usnula. Ráno jsem se pokaždé probudila na posteli, až na dnešní ráno.
Z dumání o večerech s Klausem mě probudil David, který mi mával rukou před očima, opakujíc mé jméno.
"Co? Co je?" hekla jsem zachraptěným hlasem. David nad mou reakci protočil oči a hodil po Damonovi pohled ve stylu "vidíš, já to říkal".
"Je úplně mimo. Musíš se o ni starat, když budeme s Klausem pryč, jinak se za chvíli zblázní," řekl David a přesunul se ke dveřím. Pohledem si žádal od Damona svolení, zda může jít. Damon na něj kývl, David pomalu odemkl dveře a vycházel ven.
Zareagovala jsem zcela instinktivně a snažila se prodrat do škvíry ve dveřích. David mě zpražil pohledem a zabouchl dveře přímo před mým nosem. Zkoušela jsem je znovu otevřít, ale nic se nedělo. Pak jsem se opět propadla do již známé černoty.
PS: Vím, že jsem tvrdila, že mám Klause ráda, jenže teď mi tam zrovna jakožto hodná postava nesedí.
Nadhera doufam ze brzo bude dalsi kapitolka =)