Čas:První série TVD - rozvíjí se svou vlastní cestou :o) Pro více informací si přečtěte prolog.
Pozn.: Nic zase nestíhám, tak narychlo přidávám kratší, méně propracovanou kapitolku TA (pohled Carrie)..bavte se ;)...Jinak prosím, zanechte komentář i zde! :o)
Čas:Příběh navazuje na téma třetího dílu třetí řady, tedy konkrétně na moment, kdy šel Damon do baru za účelem rozptýlit Klause, aby mohla Elena přemluvit Stefana k odchodu domů. Dále se rozvíjí svou vlastní cestou :o)
Pozn.: Jak jsem slíbila, pátá kapitolka. Nakonec se mi do ní nehodilo nic jiného, než Davidův pohled! Já myslím, že to je příjemná změna..prozradí něco o sobě a tak trochu i to, jaký má momentálně "pohled na věc". Poprvé se zase blíže věnuji tomu, proč se tato povídka jmenuje "Fear Changes Us" :))Azanechte prosím komentáře, ať vím, zda se vám směr povídky líbí :)
Čas:Příběh navazuje na téma třetího dílu třetí řady, tedy konkrétně na moment, kdy šel Damon do baru za účelem rozptýlit Klause, aby mohla Elena přemluvit Stefana k odchodu domů. Dále se rozvíjí svou vlastní cestou :o)
Pozn.: Znáte to, když někomu věříte a on vás podrazí? Nebo, když se věci ve vašem životě tak neuvěřitelně rychle otočí, že se ani nestačíte divit tomu, jak se to vůbec stalo? Popravdě, musí to znát každý. Já si teď každý den musím opakovat "Never give up", abych se vůbec udržela na nohou a s úsměvem na tváři. Dnes jsem zůstala doma, nebylo mi dobře, tak jsem sepsala 9 stránek Fear Changes Us. Prvních pět vám tu teď přináším v čtvrté kapitolce, pátá tu bude zítra v dopoledních hodinách...v povídce opouštíme sny a trošku se podíváme na Davida...ale nebojte, děj se i tak o dost posune! ;)Azanechte prosím komentáře, ať vím, zda se vám směr povídky líbí :)
Čas:První série TVD - rozvíjí se svou vlastní cestou :o) Pro více informací si přečtěte prolog.
Pozn.: Nic zase nestíhám, tak narychlo přidávám kratší, za to propracovanou kapitolku TA (Damonův pohled)..bavte se, je to nářez ;)..(PG Smolder, PG!! :D)...Jinak prosím, zanechte komentář i zde! :o)
Čas:Příběh navazuje na téma třetího dílu třetí řady, tedy konkrétně na moment, kdy šel Damon do baru za účelem rozptýlit Klause, aby mohla Elena přemluvit Stefana k odchodu domů. Dále se rozvíjí svou vlastní cestou :o)
Pozn.: Znáte to, když něco tak usilovně tlačíte přes koleno, až se vám to nakonec vůbec, ale vůbec nedaří? Jo, tak tohle se mi právě děje s touhle povídkou. Lidi, čekám těžce na inspirqaci! Doufám, že brzy doputuje po špičkách až ke mně do hlavy...za kapitoly v období "mezi tím" se fakt omlouvám :-))Azanechte prosím komentáře, ať vím, zda se vám směr povídky líbí :)
3.Kapitola - "Stupid Dreams"
("Pitomé sny")
Mystic Falls, 10. září 2011
(Psáno z Elenina pohledu)
Stála jsem před zrcadlem v koupelně a usilovně se snažila přijít na příčinu, proč se mi pořád zdají sny s Damonem. Jejich intenzita se stále zvyšovala a každý sen mi přiváděl nepříjemný pocit již zažité skutečnosti. Nebyly to tedy sny, které bych do týdne zapomněla, nebo se z nich vypsala do deníku a ony by tak nerušeně opustily mou paměť. Tyhle sny byly se mnou pořád, pohlcovaly mě a nutily věřit věcem, které se přitom nikdy nestaly.
Zrovna dnešní noc se mi měl zdát ten nejhorší ze snů, jaký mě kdy mohl napadnout, ale já i přesto spěšně dokončila zubní hygienu a po špičkách - tak, abych nevzbudila Jeremyho, který vstával brzy ráno do práce - se vydala do postele. Spánek na mě nečekal dlouho. Pohltil mou mysl rychle, skoro jako když vlny zaplaví pláž v tradičním několikasekundovém intervalu příboje.
Tento sen byl jiný, než ty předchozí. Tentokrát se Damon neobjevil v půlce, ale byl se mnou již od začátku a choval se...podivně.
Společně jsme stáli uprostřed chmurně zařízené místnosti. Její stěny byly černé jako úhel, nábytek byl snad ještě o několik odstínů temnější a velice podobně na tom byl i sám Damon, akorát k jeho tradiční "emo fazóně" přibyly i jeho oči - modrou záři oceánu vystřídala temnota noci.
I přes to mě jeho oči opět magicky přitahovaly a dalo by se říci, že ve mně vyvolávaly určité vzrušení, které Damon ještě podnítil, když se ke mně přiblížil na vzdálenost pár milimetrů.
"Eleno, teď mě poslouchej," hlesl Damon a vzal mou tvář do svých dlaní, "Miluji tě a nikdy jsem nepřestal. Mrzí mě to všechno…ale musel jsem tě chránit."
"Chránit? Před čím chr…" načala jsem druhou otázku, ale vzápětí byla umlčena jeho náruživými rty i jazykem. Zvláštní na tom všem bylo, že při onom polibku ve mně nevzrůstalo vzrušení, nýbrž si udržovalo svou stálou hodnotu. Jako by Damonův polibek byl pouhá rutina každodenního života.
Jenže nebyla, což mi o pár vteřin později potvrdil žár, jenž zachvátil celé mé nitro. Pulzoval mi ve spáncích, koloval v žilách, pálil v hrdle s každým dalším prohloubením Damonova polibku. A já přesto nepřestávala - já si to užívala.
Zprudka jsem ovinula ruce kolem jeho krku a natiskla se mu na hruď nepřiměřeně rychle a silně. Upírova studená kůže sice absorbovala určitou část žáru, který mezitím zalil celé mé tělo, ale pořád jsem nebyla schopná uvažovat nad ničím jiným, než nad bolestí, kterou mi způsoboval.
Jenže já nadále nepřestávala a začala si vše užívat ještě více - tedy až do chvíle, než mě Damon z ničeho nic povalil na postel. Byla to totiž právě ona postel, jejíž bílá záře mě donutila se odtrhnout od Damonových úst a zmateně se rozhlédnout kolem sebe.
Najednou byl celý pokoj zářivě bílý. Myslela jsem si, že i Damon změní svou tmavou róbu, ale nestalo se tak. Zůstal stejný, i oči stále hrály svou ódu na černou díru. A pak najednou přišel opět tradiční pocit de-jevu.
"Miluji tě a ať už se ti to líbí, nebo ne, nikdy od tebe neodejdu a nikdy ti nedovolím, aby ses jen tak zbavila svého života. Nikdy," broukl Damon do mých rtů a díval se mi hluboko do očí. Myslela jsem, že žár pomine, jakmile se odpoutám od jeho rtů, ale při pohledu do jeho očí hloubky noci se žár ještě stupňoval.
Najednou mi bylo jasné, co mám udělat. Hlas žáru uvnitř mě to doslova vykřikoval. A tak jsem Damonovi nabídla svůj odhalený krk a o pár vteřin později ucítila v kůži jeho ostré špičáky. S očekáváním, že za chvíli přestane, jsem se mu celá naprosto podvolila a ještě jej pečovatelsky hladila po zádech a probírala se mu ve vlasech. Ovšem to byla chyba, protože Damon nepřestával. Využil mé uvolněnosti a špičáky se prodral tepnou ještě hlouběji, než bylo pro člověka únosné. A proto jsem zavřela oči a plně se oddala žáru uvnitř mého nitra.
°°°
"Slečno Gilbertová, je mi jasné, že školní rok teprve začal a vy ještě zajisté vzpomínáte na uplynulé léto, ale pokud chcete projít maturitní zkouškou bez problémů, měla byste začít dávat pozor!" ozval se nad mou hlavou hrubý hlas profesora Tunnera, který na naší škole vyučuje angličtinu.
I přesto, že jsem sebou v reakci na jeho napomenutí lehce trhla, k zavření zelených desek mého deníku mě přinutil až tichý smích spolužáků, linoucí se skrz celou třídu.
"Děkuji vám, madam spisovatelko. Teď se všichni zase uklidníme a pokračujeme v četbě! Nalistujte si stránku…" Tentokrát už klidnější hlásek učitele Tunnera se mi postupně vytrácel z povědomí a já s tupým pohledem zaraženým do příslušných stránek učebnice, opět zabloudila do svých myšlenek. A že jich je požehnaně moc!
Ve směs nejde o žádné upíří problémy, ani v mém vztahu se Stefanem nenastaly nějaké komplikace, jak jsem se na začátku školního roku tak obávala. Tyhle rádoby problémy jsem od noci, kdy se mi zdál poslední sen, ve kterém vystupoval Damon, zahodila plně za hlavu.
"Eleno, prosím tě, co jsi to tam zase vyváděla? Poslední dobou se mi zdá, jako bys do školy chodila jenom kvůli obědu," zasmála se Bonnie, nahýbajíc se ke mně přes široký stůl v jídelně. Střelila jsem po ní lehce nasupeným pohledem, ale následně všechny chmury zahnala do kouta nefalšovaným úsměvem na konto její poznámky.
"No, teď se sice směješ, ale při hodinách ti do smíchu moc není. Děje se něco, co nevím?" položila mi Bonnie otázku, která tento týden padla snad už stokrát a já na ni odpověděla tím samým, jako vždy.
"Nic se neděje, co by se mělo dít? Prostě se mi jen těžko vrací zpátky do režimu "škola", jinak nic víc."
"Ale taky ani nic míň, viď?" zkoušela Bonnie vyšťourat více informací o mé pochybné náladě. Místo další naučené odpovědi jsem pouze pokrčila ramena a utnula tak naši krátkou diskuzi. Tolik k mým rádoby problémům.
°°°
Odpoledne probíhalo mnohem radostněji. S Caroline jsme šli na nákupy, a protože již měla na večer dohodnutý program s Tylerem a Bonnie s Jeremym, já se rozhodla navštívit Stefana u něj doma po dlouhých deseti dnech. Ano, tak dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se rozhodla prolomit vlastní nařízení, nasednout do svého mini autíčka a dojet k penzionu. A setkat se s Damonem.
Dovětek: Fakt sorry za tuto kapitolu...čekali jste dlouho a já vás takhle zklamala...
Čas:První série TVD - rozvíjí se svou vlastní cestou :o) Pro více informací si přečtěte prolog.
Pozn.: Tak nakonec kapitolka TA, jelikož FCU bylo pro mě dnes moc namáhavé :D Hold nápady nejsou každý den...snad se vám bude líbit tahle uvolněnější kapitolka - dozvíte se něco více o Carrie, ale jinak se moc nenechejte zmást pohodovou atmosférou...Jinak prosím, zanechte komentář i zde! :o)
13.Kapitola - "Stupid Splash
("Blbá kaluž")
"Zabiju toho parchanta!" mumlala jsem si pod nosem, snažíc se vyčistit blátivou skvrnu na mých šatech, kterou způsobilo rychle projíždějící auto. Tedy, kterou způsobil nějaký kretén, jenž sotva vyšel z autoškoly! Pokud tam vůbec byl…
Kaluží se po celé délce vozovky nacházelo mnoho, ale našlo se jen pár řidičů, kterým se chtělo ony louže bahnivé vody vymlít. A bohužel zrovna ten jeden řidič, který se odhodlal pošpinit si půlku auta, mi zničil i mé jediné šaty do společnosti.
Takže nejen, že se musím plahočit přes půlku Mystic Falls pěšky, teď se budu plahočit i v mokrých šatech. Lodičky jsem si hned v půlce cesty pohotově sundala, aby je nepotkalo stejné neštěstí, jako zbytek mé garderoby.
Ovšem dalo by se říci, že mi celý incident s bahnem spíše zlepšil náladu, protože jsem takhle byla donucena přestat myslet na Damona, dnešní večeři a i na chudáka bloncku, která má poslední minuty svého života již zřejmě za sebou. Měla bych si užívat života, pískat si do kroku a hlavně se těšit na víkend, kdy se mi Damon bude vyhýbat obloukem. Ale žádný z těchto projevů radosti nepřicházel, spíše mi připadalo, že na mě padá nepříjemná únava a splín. Jenže z čeho? Z jedné blbé kaluže? To asi těžko…
Zrovna když jsem míjela poslední zatáčku v centru městečka, upoutal mě malebný domeček s velice pěknou a zajisté pravidelně opečovávanou zahrádkou. Připomnělo mi to můj poslední domov, kde jsem zůstala prakticky nejdelší dobu za celý svůj život. Jeden přátelský upír mi tam zařídil naprosto stejné bydlení, jaké určitě nabízel i tenhle domeček. Mou jedinou spolubydlící se stala toulavá kočka, kterou jsem po pár dnech přijala za svou. Bohužel pro Mourka - jméno kočky - byla jsem po dvou měsících nucena tenhle krásný domov opustit. A z jakých důvodů? Samozřejmě z upířích. Můj upír "ochránce" zahynul a já se musela pohnout z místa. Už mě nebavilo být jen něčím otrokem, chtěla jsem začít žít po svém. Ze začátku to byla paráda, projet třicet měst během jednoho měsíce a naplno si užívat svobody, jenže potom mi došly peníze a nakonec i úcta. Uvědomila jsem si, že pokud chci žít podle svého, musím na svém životě zapracovat.
A tak jsem jednoho dne našla na benzínové pumpě leták oznamující slavnosti v blízkém městečku - Mystic Falls. Vzala jsem to jako znamení od boha a poslední úspory věnovala na benzín a zápisné do místní školy. Že jsem potkala Stefana a spol. byl takový dodatek, díky kterému zatím nemusím pracovat a mám kam složit hlavu. Jenže každý takový dodatek si na oplátku žádá i úbytek - v mém případě to byl Damon.
Občas si říkám, že jsem možná musela zavítat do Mystic Falls, abych si uvědomila, že můj osud je již naplno stanoven. Osud s upíry po boku…
"Docela by mě zajímalo, jak jsi k onomu osudu vůbec došla," zašvitořil podivný hlas v mé hlavě a já díky způsobenému úleku dopadla do mírného příkopu podél cesty. Já debil si nehlídám myšlenky a tohle mám za to!
Sotva jsem se začala hrabat opět na nohy, před očima se mi mihla mužská ruka. Super, konečně si mě našel nějaký milý upír…konec strádání!
"Květinko, ty jsi ale trdlo," ozval se Damonův hlas nad mou hlavou. Oh, kéž by tu byl ještě další příkop, určitě bych do něj ráda spadla. Nakonec jsem si ale vystačila jenom s nepříjemným mrazíkem, jenž se mi prohnal po celé délce zad.
"Ale, copak ptáčátko, už tě unavila ta prsatá blondýna, kterou jsi celý večer tak úpěnlivě lovil?" pokusila jsem se zahnat ono mrazení a s pomocí, nabízenou od Damona, se konečně postavila. Bohužel mě neminulo zjištění, že jsem si rozsedla deštníček a milované lodičky zasáhla dlouho slibovaná bahenní lázeň. Je to prostě paráda, lehnout si do příkopu na záda!
"Co je?!" vyprskla jsem na Damona, když se naše pohledy střetly a zrovna ten jeho na mě působil mimořádně šťastně.
"Jen mě udivuje, jakou máš proměnlivou náladu. Čím to asi bude?" odvětil Damon a nezapomněl k tomu přidat i svůj typicky pokřivený úsměv, nad kterým se mé srdce neubránilo letmému poskočení. Samozřejmě ze strachu!
Jako odpověď na Damonovu otázku jsem demonstrativně pozvedla zlomený deštník, zabahněné lodičky a nakonec nezapomněla poukázat i na své poničené šaty.
"Hm, stejně si myslím, že tím to nebude," konstatoval po chvilce rozmýšlení.
"Říkal jsi něco?" odsekla jsem mu ve víře, že přestane provokovat a bosa vystoupala zpátky na zdánlivě bezpečný kraj silnice, od které se již odrážel zdánlivě bezpečný svit měsíce.
Nevěnovala jsem Damonovi sebemenší pozornost a znovu se vydala na cestu do penzionu. Po pár metrech byla ve větru cítit jeho kolínská, která mi vždy způsobovala příjemné šimrání v nose. Nebyla to prudká vůně, spíše hutná a volně se linoucí. Člověk ji ucítil jen tehdy, když se její nositel ocitl pár centimetrů od vás, což se teď podařilo i Damonovi. Zatracená upíří rychlost…
"Kam máš namířeno?" zahlaholil ve chvíli, kdy se mu podařilo se mnou dokonale srovnat krok. Tomu pohledu na naše synchronizovaně kráčející končetiny jsem se musela pousmát, ale při odpovídání Damonovi mi už úsměv z úst zmizel.
"Na houby, do lesa. Nemáš u sebe náhodou igelitku? Zapomněla jsem si v Grillu košíček."
Pohled mi na moment unikl k Damonově tváři, na které se rozlil široký a hlavně upřímný úsměv, ale jakmile si všiml mé pozornosti, zvážněl.
"Bohužel nemám, Karkulko, ale možná vlka bych ti obstaral. Koukni na ten krásnej měsíc," poukázal na měsíček v úplňku, smějící se přímo nad našimi hlavami.
"Snažíš se zjistit, zda jsem si vědoma existence vlkodlaků?" otázala jsem se, zrychlujíc krok v naději, že za chvíli uvidím světla penzionu.
"Neboj se, dneska jsem toho zjistil celkem dost," zahlaholil kousek od mého ucha a já se neubránila nové vlně mrazení. Nejen proto, že se ke mně Damon přiblížil tak blízko, ale hlavně z důvodu, že mi připomněl onu skutečnost o mé nekontrolované mysli před pár minutami.
"Proč se vůbec snažíš o mě něco zjistit? Na co ti to bude? Já myslela, že prahneš jenom po mé krvi…"
Čas:První série TVD - rozvíjí se svou vlastní cestou :o) Pro více informací si přečtěte prolog.
Pozn.: Ne, ani tato kapitolka nemá větší smysl! :D Páč je to úplně stejné, jako ta předešlá, ale z pohledu Damona...snad se vám bude líbit aspoň trochu a protože budu mít zřejmě zítra čas, sepíši vám i FCU :o)Jinak prosím, zanechte komentář i zde! :o)