Čas:První série TVD - rozvíjí se svou vlastní cestou :o) Pro více informací si přečtěte prolog.
Pozn.: Nic zase nestíhám, tak narychlo přidávám kratší, méně propracovanou kapitolku TA (pohled Carrie)..bavte se ;)...Jinak prosím, zanechte komentář i zde! :o)
15.Kapitola - "Mentally Unstable"
("Psychicky labilní")
Bulela jsem a to doslova jako malé dítě.
"Co se to se mnou děje," šeptala jsem si pro sebe stále dokola a dokola. Bolelo mě celé tělo, nejen od neustávajícího pláče, ale taky od té příšerné cesty z Grillu. Mé šaty byly zničené a boty jsem hned vyhodila do kontejneru před penzionem. Možná by se ještě daly zachránit, ale já neměla chuť nechávat si cokoliv z dnešního večera. Takže zablácené šaty čeká naprosto stejný osud - skončí v odpadcích. Nejradši bych si taky zalezla do popelnice, a když by mě potom odvezli někam daleko na skládku, vůbec bych se nezlobila.
Odešla bych do koupelny, abych se mohla trošku opláchnout, ale neměla jsem náladu. Prostě jsem se převlékla do pyžama, lehla si pod peřinu a nepřipustila si myslet na dnešní večer.
O týden později
"Vstávej, květinko," šeptal mi někdo do ucha. Proč vstávat? Vždyť je sobota!
"Ne," zahlaholila jsem a přitáhla si přikrývku na hlavu, aby mě onen hlas už nerušil. A doopravdy to vyšlo - tedy až na to, že jsem si uvědomila, kdo mě nazývá "květinkou". Do prdele.
"Vypadni!" křikla jsem přes celý pokoj vymotávajíc se zpod přikrývky. Očekávala jsem, že spatřím Damona ležícího na mé posteli, ale místo toho byl pokoj prázdný. Jediné, co narušovalo příjemný klid, byly sluneční paprsky, které začaly postupně přebarvovat každý dřevěný kus nábytku na jeho vlastní barvu.
Z odborné studie místnosti mě vyrušilo nesmělé zaklepání na dveře.
"Kdo je?!" trhla jsem sebou.
"Ehm…," ozval se šum a později i Stefanův slabý hlas, "…to jsem já, Stefan. Křičela jsi, tak se chci zeptat, zda je vše v pořádku." Ne, není!
"Ano, je. Jsem v pohodě. Dík za starost." Ne, nejsem v pohodě!
"Ok, tak já mizím za Elenou. Měj se a…dávej bacha na Damona, včera se přiřítil domů a byl nějaký divný," křikl ještě, než se ozvaly rázné kroky a poté i bouchnutí domovních dveří. Můj pokoj byl od haly takřka pár kroků, takže mi nedělalo problém slyšet, kdo odchází a přichází.
Ok, Stefan odešel a já bych se měla dát do pořádku, než začnu řešit něco dalšího a pohnu se konečně z místa.
Dny se sčítaly, roky ubíhaly a…ne, až tak jsem se z místa nepohnula. Spíše jsem se zaklesla ještě hlouběji do místečka před dveřmi svého pokoje. Nějak jsem nenacházela sílu vzít za kliku a dojít si do kuchyně pro snídani, do obýváků koukat na Garfielda, kterého vždy o víkendech vysílali, do haly pro bundu a ven pro racionální myšlení. Jsem totiž psychicky labilní, pokud jste si ještě nevšimli.
Pro labilnost se dá nalézt mnoho synonym, mezi nimi třeba: bláznovství, šílenství, pomatenost, debilita. Ale já poslední dny používám spíše tyto fráze: chci zabít Damona, zakroutit mu krkem, vyrvat srdce a pak si ho dát k večeři. Parádní plán, ne? Když já na nic jiného za ten týden, co tu Damon nebyl, nepřišla. Možná by mi to ulehčil, kdybych ho aspoň jednou potkala a věděla, co má teď za lubem, ale on místo toho zmizel pryč, jako by snad už doopravdy zdechnul. Dle slov Stefana to naneštěstí není pravda, takže…popojedem!
"Je to klika ode dveří, neublíží ti," chlácholila jsem samu sebe a pak se najednou ocitla na úzké chodbičce před svým pokojem. A opravdu, nezkřivil se mi ani jeden vlásek. To by šlo.
Teď je na řadě kuchyň. Stále bez problémů - vlasy mám v pořádku.
Když jsem si tak v obýváku na pohovce kontrolovala vlasy, poslouchajíc u toho Garfieldovo "Jím, tedy jsem!", ozvalo se hlasité prásknutí dveří odněkud z druhého poschodí penzionu. Nejdříve zapracovalo racionální myšlení, které se domnívalo, že to udělal průvan. Ale potom přišlo na řadu to psychicky labilní, které mi zaktivovalo v hlavě poplašné žárovečky, jenž začaly okamžitě morseovkou vyblikávat Damonovo jméno. Damon! Damon! Damon! A hned na to: Zdrhej! Zdrhej! Zdrhej!
Zůstala jsem sedět na gauči jako přimražená. Ne proto, že bych se až natolik bála, ale hlavně z principu. Vždyť já se přece nemám čeho strachovat, ne? To Damon políbil mě, to Damon pozval na večeři mě, to Damon nevyužil pořádně své dohody. Jenže, já taky políbila Damona, já jsem ho provokovala a to já od něj potom utekla. Bože, řeším to tu, jako bych s ním vážně randila!
"Ale, copak, květinka už je vzhůru?" zahlaholil Damon kousíček od mého ucha, přesně tak, jak se mi to ráno zdálo. Do prdele. Nezdálo.
"Ne!" odsekla jsem aktivně a odsunula se ke kraji gauče tak, abych na Damona viděla ze všech úhlů. Nezměnil se ani trošičku. Pořád ten stejný úsměv na tváři toho stejného archanděla s ďábelskou duší.
"Dobře, tak spi dál," zakřenil se a s žuchnutím dopadl na můj gauč. Mohl se celý natáhnout, protože já zabírala asi jenom desetinu místa. Nebyla jsem z něj nervózní tak moc, jak jsem zprvu očekávala. Usmíval se na mě, což mi spíše nahánělo do hlavy další, psychicky labilní pocit: Damon se do mě zamiloval.
Tak to je dobré no.. chudák holka z toho má v hlavě ale pořádný guláš.. Teď záleží už jen na tom, jestli si to bud nevykládá špatně ten jeho úsměv, nebo je Damon tak skvělej herec a vyžívá se v tom..
6talesofthevampirediaries | 1. června 2013 v 16:48 | Reagovat
Já jsem z Damona taky psychicky labilní, myslím, že tato nemoc se šíří rychle!
Úžasná kapitola, moc a moc se těším na další!
Parádní kapitola, pobavila jsem se, Carrie je na tom s tou labilitou vážně na hraně Nějak se mi nepozdává, že by se do ní Damon zamiloval tak snadno, to bude zase nějaká jeho taktika... Těším se, s čím přijde příště
Chudina, už nevím co je realita a co je sen
.. Skvělá kapitola a těším se na další :)