Čas:Příběh navazuje na téma třetího dílu třetí řady, tedy konkrétně na moment, kdy šel Damon do baru za účelem rozptýlit Klause, aby mohla Elena přemluvit Stefana k odchodu domů. Dále se rozvíjí svou vlastní cestou :o)
Pozn.: Pravděpodobně teď crossím někde po závodech a buď jsem extrémně spokojená, nebo extrémně zuřím. Co myslíte vy? :D Já jen doufám, že pamatuji na svůj oblíbený citát "Never Give Up!" a "jedu si to svoje"...k této kapitolce: Těžko se mi psala, protože jsem vážně nevěděla, zda mám Damona ponechat vážného, nebo naopak ironického..takže se to tam tak mísí, že v tom asi budete mít guláš. Každopádně, končí to otevřeně a hned na tuhle kapitolu bude navazovat další, která věci uvede řádně do pohybu.Azanechte prosím komentáře, ať vím, zda se vám směr povídky líbí :)
13. Kapitola - "Everything"
("Všechno")
Jop, mám ráda i Ellie :o)
Mystic Falls, 13. září 2011
(Psáno z Elenina pohledu)
Někdo mě prudce popadl za krk a hodil se mnou o zem. Se značným zaduněním jsem hlavou praštila o tvrdou podlahu a hned na to pod sebou ucítila teplý potok tmavé krve vytékající z místa, které jsem za boha nemohla nahmatat.
"Hm, to ale krásně voní, viď Eleno?!" zašeptal hrubý hlas velice posměšně jen malý kousíček nad mou hlavou.
"Já…já…kdo jsi?" tázala jsem se z posledních sil neznámého útočníka. Víčka se mi již nebezpečně klížila a já nějak věřila, že když je konečně zavřu, dostanu se odtud pryč.
Najednou se ale nad mou hlavou objevil čísi obličej. Můj zrak byl mírně zamlžený, takže jsem z celé scény byla schopná rozpoznat jenom dvě modré duhovky, jež zdobily zřejmě útočníkovy oči.
"Damone? Co…proč…" hlesla jsem k němu, načež se usmál.
"Eleno, neboj se, to bude dobrý! Pomůžu ti," uklidňoval mě Damonův opět melodicky čistý hlas.
"Ty…ty zníš jinak. Proč si mi to udělal, Damone?"
"Na tohle teď není čas, Klaus se tu za chvíli vrátí, aby si vzal tvou krev," vysvětlovaly mi Damonovy plné rty, na které jsem se úpěnlivě snažila soustředit, abych tak i přes své ztrácející se vědomí pochytila co nejvíce slov.
Něco mi na chvíli úplně zastínilo zrak. "Na, pij!" přistrkoval mi Damon k ústům své zápěstí.
"Damone, už jde! Padej pryč!" prořízl mladý hlas ticho nastolené v místnosti, kde jsem ležela.
"Eleno, vydrž to, prosím! Mysli na to, že jsem tu s tebou…jsem tu s tebou…" opakoval Damon znovu a znovu, až jeho hlas úplně utichl.
Sotva jsem se chtěla rozhlédnout po místnosti, někdo opět vstoupil do mého zorného pole.
"Copak lásko, leží se ti dobře?" promluvil opět ten hrubý hlas, jehož majitelem byl…
"Teď si vezmu trochu tvé blahodárné krve…" zabodl Klaus něco velmi ostrého přímo do mé krční tepny. Hlasitě jsem zakřičela a potom zřejmě omdlela.
°°°
"Eleno, uklidni se!" řval mi povědomý hlas do ucha a já s úlekem zjistila, že bohužel nepatří Jeremymu, ani Stefanovi. Byl to Damon.
"Co tu děláš?!" vyjekla jsem a s námahou otevřela oči, které okamžitě začaly studovat Damona, sedícího na mé posteli a hledícího do mého rozespalého obličeje. Nad faktem, že se jeho rty ocitly jen pár centimetrů od mých, mi sice srdce párkrát zabušilo rychleji, ale vzpomínka na čerstvě prožitou noční můru byla horší.
"Au! Eleno, co to do tebe vjelo?!" mnul si Damon svou zčervenalou tvář, kterou jsem obdarovala tak dobře mířenou fackou, až mě nepříjemně zaštípaly prsty.
"Ty se mě ještě ptáš? Moc dobře vím, že ty sny máš na svědomí! Došlo mi to!" vyskočila jsem pohotově z postele a chňapla po mobilu, položeném na nočním stolku. Kdyby mě Damon nezastavil rychlým vytrhnutím telefonu ze spánkem prokřehlých rukou, pravděpodobně bych okamžitě vytočila Stefanovo, nebo Alarickovo číslo a uspořádala hon na černovlasého upíra.
"Uklidni se, probudíš celý barák!" přiložil Damon dlaň na má ústa, aby tak zdůraznil svůj příkaz. Nechápavě jsem na něj civěla, neschopna pohybu, neschopna obrany. Čekala jsem, že mě ovlivní, nebo udělá jinak podobnou blbinu, jakou vždy dělává, ale místo toho se zhluboka nadechl a s trémou v očích spustil ruku z mé nevymáchané pusy. Vzápětí mi došlo, že jsem svým jednáním vyděsila více Damona, než on mě.
"Byl jsem," zadrhl se a začal očima putovat po světle hnědém koberci, až konečně zabořil pohled do mých nechápajících očí. Zřejmě mu to dodalo patřičnou odvahu, a tak se uráčil pokračovat ve vysvětlování, na které jsem čekala.
"Byl jsem s Alarickem v Grillu a on se tam trošku opil. Jeho byt je pěšky daleko, tak jsem se rozhodl ho dotáhnout sem. Jenže když jsem odcházel, ozval se tvůj křik."
"A tak ses rozhodl mi přispěchat na pomoc, viď?" opáčila jsem s hraným výrazem pochopení a vytrhla mu z rukou svůj mobil. Sice mě prvotní vztek pomalinku přešel a opravdu jsem nechtěla kohokoliv zbytečně podněcovat k akcím proti Damonovi, ale i tak mi přišlo bezpečnější mít svůj telefon po ruce.
"Eleno," snažil se mě Damon zastavit. Vypadal u toho docela smutně, skoro až prosebně. Nasadil ten pro něj typický výraz malého štěňátka, pomocí kterého se mu již milionkrát předtím podařilo mě přesvědčit.
Zrovna, když už jsem se pomalu rozhodovala mezi akceptováním Damonova vysvětlení a zabitím Damona, ucítila jsem na hrudníku určitý tlak, který mi svou intenzitou vehnal slzy do očí.
"Au," chytla jsem se za spánky, kde bolest vystřelovala nejvíce, "tuhle pohádku ti neuvěřím." Jen, co jsem to dořekla, tlak se rozšířil prakticky do celého těla. Přestala jsem vnímat Damona a dokázala se soustředit jen na bolest otupující veškeré mé smysly.
Pravděpodobně jsem se zrovna snesla do Damonovy náruče, když mi v mysli vyskočila vzpomínka na utrpení a temného Klause vysávající mi život.
"Ne! Nedotýkej se mě! Jdi pryč!" křičela jsem z plných plic a snažila se vyprostit z Damonových paží, které mi teď sloužily doslova jako svěrací kazajka. Žár, tlak i bolest vystřídala narůstající panika a já už pomalu nevěděla, co mám ještě udělat, abych se konečně vyprostila z osidel strachu a nebezpečí.
"Eleno, pšššt, nic se neděje," ozýval se melodický hlas kousek od mého obličeje.
"Ne, prosím, neubližuj mi!" vzlykala jsem prosby směrem k nebezpečí a bolesti, která mě stále nechtěla pustit.
"Neublížím ti, nikdy bych ti vědomě neublížil. Co se děje? No tak, mluv se mnou!" zatřásl Damon s troskou mého těla, jelikož se mu stále nedostávalo žádné odpovědi. Mým pokojíkem se pár vteřin řinul jenom nepříjemný, až skoro hysterický pláč.
"Byl tady Klaus? Eleno, tak co se stalo?!" začal Damon poplašeně vyvádět nad mým stavem. Když mu pak došlo, že takhle mě asi neuklidní, rozhodl se mě pouze pevněji stisknout ve své náruči a šeptat ke mně uklidňující fráze.
Pořád dokola jenom opakoval "Neboj se, jsem tu s tebou. Jsem tu s tebou…" a mě to nutilo se na jeho hlas co nejvíce soustředit. Jakoby mi něco uvnitř veškeré té bolesti říkalo, že právě Damonova slova jsou vysvobozením ze strašlivých muk.
Po pár minutách poslouchání Damonova uklidňování jsem se konečně donutila otevřít oči. Abych ještě více zklidnila zůstanuvší hysterii, pohledem jsem zakotvila na prvním stěžejním bodě v mém okolí. Damonovy oči.
Jeho oči barvy oceánu mě přesvědčovaly o nemožném - že všechno bude dobré. Ale kromě toho mě přesvědčily ještě o jedné věci - že všechno je pravda.
"Už je to…dobrý?" položil mi Damon starostlivou otázku. Zhluboka jsem se nadechla a zjistila, že žár, bolest i tlak jsou nadobro pryč. Zbyl tu jen Damon a mé, pláčem smáčené tváře.
"A-ano."
"Dobře, takže jsi schopná mi povědět, co se ti to stalo a proč jsi tak vyváděla? Bylo to kvůli Klausovi?" optával se Damon pořád dokola a přidal k tomu i letmé pohlazení po tváři. Na rychlo jsem se rozhlédla kolem sebe a zjistila, že s Damonem ležíme na posteli, přičemž upírovy paže byly ještě stále obmotány kolem mých ramen. Lehce jsem sebou cukla a Damon správně pochopil, že mě má pustit.
Ne, že by mi to nebylo příjemné, ještě k tomu v danou chvíli, kdy jsem objetí opravdu potřebovala. Ale na to, co jsem se chystala udělat, jsem nejdříve potřebovala dostatek prostoru a především chladnou hlavu, kterou mi zrovna nezajišťovala Damonova přítomnost.
"Mě…zdál se mi sen," zahlaholila jsem ještě od pláče křehkým hláskem.
"A to tě noční můra donutila se takhle nervově sesypat?" zakoulel Damon očima a podepřel si rukou hlavu.
"Jenže…problém je, že v tom snu jsi byl i ty," upřela jsem zrak směrem ke stěně za Damonovými zády, "a taky Klaus."
"A? Co v tom snu bylo? Nějaký sprosťárny?" zasmál se, snažíc se tak odlehčit vzniklou situaci.
"Poslyš, Damone…"
"Slyším, Eleno," škádlil mě, ale jakmile se pohledem setkal s mou tváří, změnil svůj postoj. "Dobře, teď vážně. Copak se tam stalo?"
"Já si myslím, že ty to dobře víš."
"Podívej se, Eleno…"
"Já se dívám, Damone," vrátila jsem mu stejnou mincí, načež se zvedl z postele.
"Já jdu, tohle očividně nemá cenu," poslední větu zahlaholil spíše do větru a načal cestu ven z mého pokoje.
"Co nemá cenu?" nechápala jsem a nejen pohledem následovala Damonova záda.
"Všechno!" zabručel.
°°°
Dovětek: Dík všem za komentáře! Btw, proč se udělalo Eleně tak špatně? Její mozek (hlava) bojoval s ovlivněním. Nesměla si ten okamžik pamatovat, ale sen jí ho podstrkoval. Mozek potom nevěděl, jak má reagovat, a proto ta bolest...jestli Elena přijme sen jako realitu, nebo ne, to se dočtete příští kapitolu :o)
Poslyš, Charlie, je to naprostá bomba! Ale děsivě mě napínáš! Nejvíc mě dostalo: Byly v tom snu sprosťárny?
- Damone, tentokrát ne... (Takhle by měla odpovědět) Já už chci další!
Nemám moc času, pádím za chvíli na noční, tak okomentuju i předchozí kapitolu.
Ten David je z Elči nějakej unesenej, ale jejich vztah se mi líbí, taky jsi hezky vystihla, jak na ni Damon žárlí je to roztomilý.
Taky si myslím, že Elena ty sny bere vážně a tuší, že za tím stojí víc. Ani se jí nedivím, že je tak zmatená a Damonovi úplně nevěří, musí mít v hlavě maglajs. Jsem ráda, že jsi vysvětlila tu bolest ve spáncích, tohle by mě asi nenapadlo, ačkoli (jestli to fakt tak bude) se to vyvíjí dost zajímavým směrem Těším se na další!
Ahoj moc se ti tento díl povedl, stejně tak jako ostatní Nejsem mox zvyklá něco komentovat, ale toto jsem opravdu musela možná jsem to udělala taky proto, že jsem tě chtěla nějak popostrčit k pokračku Ani nevíš jak jsem napjatá, každou hodinu jsem chodím a dívám se jestli jsi něco nepřidala, asi už nejsem závislá jen na TVD, ale těď i na FCHU pls rychle další...
Wow už aby to bylo moc se těším.. <3 Miluju tu povídku!!!