
Téma:The Vampire Diaries
Pár: Damon/Elena/(Stefan)
Čas: Příběh navazuje na téma třetího dílu třetí řady, tedy konkrétně na moment, kdy šel Damon do baru za účelem rozptýlit Klause, aby mohla Elena přemluvit Stefana k odchodu domů. Dále se rozvíjí svou vlastní cestou :o)
Pozn.: Zdarec ptáčátka :o) Tak jsem se zase napojila na sousedovic wifi. Bohužel oprava kompu potrvá déle, než jsem si myslela. Ale zatím se mi daří tu občas zavítat a píšu dál a dál :o) Teď na víkend odjíždím pryč - za koníkama. Snad mi to zlepší náladu, posl. dobou je to bída :-/ A ke kapitolce...chtěli jste Delena scény, tak jsem udělala pár kompromisů :D No, posuďte sami ;) A zanechte prosím komentáře, ať vím, zda se vám směr povídky líbí :)

18. Kapitola - "Doggies"
("Pejsci")
Já zase poslouchám Ellie při editaci.. :D
Mystic Falls, 15. září 2011
(Psáno z Damonova pohledu)
"Hej, tak počkej na mě už konečně!"
Rychle jsem se otočil, přemístil před Davida a zprudka ho chytil za lem mikiny. "Drž už hubu a padej do tý pitomý kopky, než ti zlámu všechny možný končetiny!"
David zareagoval na má slova poměrně nadčasově a poslušně odcupital za Tylerem do tmavé Lockwoodovic cely.
Věděl jsem, že pokud se chci pohnout z místa, co se plánu kolem Klause týče, nemůžu teď Davida chladnokrevně zabít. Potřebuji ho. Ale zítra je taky den, no ne?
Bohužel pro mě, tenhle ještě zdaleka nekončí.
Usedl jsem pod první strom, jaký se mi v okolí líbil. Byl mohutnější a tedy i starší, než ostatní v blízkém okolí, ale zároveň se mi zdálo, že barva jeho listů je ta nejjasnější. Bylo něco kolem osmé hodiny večer, takže můj upíří zrak ještě stačil na to, abych rozeznal rozdílnosti v podzimním obarvení listů.
Tohle jsem za svůj smrtelný život dělal nejraději - pozoroval přírodu. Vždyť tehdy neexistovala ani žádná lepší zábava, pokud jste se rozhodli strávit nějakou tu chvilku o samotě. Lesy kolem Mystic Falls člověku dopřávaly ten nejlepší možný klid a v té největší možné míře. Dalo se tu chodit celý den dokolečka a pozorovat paprsky slunce, jak se odráží od korun stromů a pozvolna slábnou, až úplně zhasnou. A to byla má nejoblíbenější část procházky, protože na obloze se postupně objevovaly první hvězdy a já si mohl pod každou z nich představovat někoho sobě blízkého.
Když jsem byl malý, vítězila u mě vždy naše zesnulá maminka. Chyběla mi, protože já si ji pamatoval mnohem více, než Stefan a já byl ten, kdo byl vždycky silný ohledně její smrti, jelikož jsem tu musel být pro mladšího brášku a konec konců i pro našeho otce.
No a potom přišla Katherine. Svůj poslední den před tím, než mě Stefan donutil se přeměnit, jsem trávil jedině pozorováním oblohy, stromů, vody a hledal v nich svou podstatu, jakou nám vždy příroda tak ráda ukazuje. A když pak přišel večer a obloha propustila na svět své první zářivé hvězdy, nepředstavoval jsem si tehdy místo nich svou maminku, ale Katherine. Tak moc jsem byl pohlcen láskou k ní, až mé srdce zapomínalo na vlastní podstatu, priority i povahu. Možná zrovna tenhle okamžik mohl za to, co se ze mě časem stalo - proč jsem několikrát vypnul své emoce a proč nenávidím svého bratra i všechno souvislé s ním, kromě samotné Eleny.
Kdybych totiž v onen poslední den své smrtelnosti přemýšlel nad minulostí a to se vším všudy, věřím, že bych nemohl obvinit Stefana z ničeho, co jsem kdysi vyřkl. A všechno mohlo být jinak - nebo taky ne.
Z přemýšlení mě dostalo až zapípání mobilního telefonu. Displej mi prezentoval, že se mi pokoušela dovolat Caroline, ale nakonec se spokojila pouze s textovkou:
Damone, ozvi se mi laskavě, jestli Elena žije. Byla jsem u ní doma a nemohla se nikoho dozvonit - všude zhasnuto. Telefon má vypnutý!
Mě osobně by tedy zhasnutá světla neutvrdila v domnění, že nikdo není doma.
Caroline, laskavě se ti ozývám, že nevím, jestli Elena žije, ale před hodinou tomu tak ještě bylo. Pokud je tvá upíří zadnice natolik lenivá, že nedokážeš prozkoumat ani malý rodinný domek, zda v něm nenajdeš odpovědi na své dotazy, postarám se o to sám. Ty přijď k hrobce a pohlídej pejsky.
O minutu později přišla odpověď:
Být tebou, vyrazím k Eleně hned teď - mohlo by se stát, že mi pejsci utečou!
S úšklebkem na tváři a srdcem v žaludku jsem se vydal k domu Gilbertů.
(Psáno z Elenina pohledu)
Někdo klepal. A zvonil. Křičel na mě a snad se i pokoušel dovolat se mi na mobil. Jenže já všechno ignorovala, protože jsem se prostě bála, že to může být Damon.
Jeremy se ihned po Damonově návštěvě sebral a šel pracovat do Grillu. Poslední dobou mě děsí, jak se stává stále více a více statečnějším, co se upířích záležitostí týče. Ono by to ani tak nevadilo, když upíry potkává skoro každý den a jeho přítelkyně je dokonce čarodějka, ale nesnesla bych, kdyby mojí vinou přišel o normální, lidský život, tak jak jsem o něj přišla já, nebo třeba Alarick. To prostě nesmím dovolit.
A přece jenom mě částečně mrzí, že tu teď bráška není se mnou, abych se mohla vyplakat do jeho ramene. Místo toho slzami smáčím koberec připevněný na schodech.
Uklízím střepy po Jeremyho a Damonově mini bitvě. Kdo jiný by to asi tak udělal? Musím uznat, že tolik střepů jsem ještě neviděla. Rámeček měl rozměry sotva školního sešitu, takže Damon musel na Jeremyho tlačit opravdu velkou silou, když docílil takového efektu.
Ten bídák. Jak já ho … nenávidím? Nebo spíše, jak já jsem na něj naštvaná! Přijde si ke mně domů, málem přizabije mého bratra, vystraší Davida a mě se pokusí ovlivnit! Co si o sobě vůbec myslí?!
"Au!" sykla jsem zcela instinktivně bolestí. "Zatraceně!" Při veškerém rozhořčení z Damonova chování se mi při uklízení roztroušeného skla do dlaně zařízl kus střepu. Naštěstí si krev tentokrát dala na čas a já to s poklidem stihla do koupelny, kde mi proud ledové vody pomohl zastavit přicházející krvácení.
Když jsem si tak v zrcadle nad umyvadlem prohlížela svůj odraz, zanedlouho se v něm objevil i ten Damonův. "Caroline mi tvrdila, že máte všude po baráku zhasnuto."
Otočila jsem se na černovlasého upíra, abych se ujistila, že nemám jenom halucinace. "Už jsem začala věřit, že se mi jenom zdáš," předvedla jsem mu prvotřídní škleb.
Damon nasadil zvláštně posmutnělý úsměv a přistoupil ke mně na vzdálenost sotva jednoho metru. "To se teď stává poměrně často, viď?"
"Bohužel," strčila jsem do něj ramenem, "a zhasnuto bylo, ale znovu jsem rozsvítila," a odešla do přízemí hledat náplast.
Prohledávala jsem zrovna přihrádky u kuchyňské linky, když mi na záda dopadl něčí studený dech. Předpokládám, že Damonův. "Nechceš radši zavolat Davidovi, aby ti to přijel ošetřit?" promluvil sarkastickým tónem.
"Hm," otočila jsem se na něj, "ten bude teď určitě zaneprázdněný. Zkusíme Stefana, což? Nebo rovnou Klause?" Na důkaz svých slov jsem ještě zašátrala v kapse od domácích kalhot, vytáhla mobilní telefon a začala hledat příslušná telefonní čísla - všechno samozřejmě pouze pro Damonovu představu. Pokud si chce jako obvykle hrát na pana ublíženého, tak mu k tomu dám důvod!
Damon protočil oči a telefon mi ve zlomku sekundy vytrhl z ruky. "Nikomu se volat nebude, myslel jsem to zcela metaforicky," pokusil se zabarvit svou žárlivost.
"Anebo," opáčila jsem mu, "jenom závidíš, že bych o pomoc požádala všechny kolem sebe, kromě tebe," rýpala jsem do něj a se zájmem pozorovala radikální změnu v jeho tváři. Z jistého Damona se stal nasraný Damon.
"Anebo," pokračovala jsem v provokování, "ti prostě a jednoduše vadí, že nejsi středem mé pozornosti."
Damon se zprudka nadechl a hodnou chvíli očima bloudil po celé kuchyni, jen aby se nesetkal s mým pohledem. Vypadal až neuvěřitelně zranitelně, skoro jako malé dítě, co právě něco provedlo. Líbil se mi ten pocit triumfu - dohnat ego pana Damona Salvatore skoro až do kouta.
"Nic z toho, co zmiňuješ, mi nevadí," střetl se konečně s mým pohledem, načež mu na tváři zakotvil pokřivený úsměv. "Jenom nechci, aby se z tebe předčasně stalo to, co sama nenávidíš."
Dala jsem si ruce v bok a nevěřícně na něj zírala. Nezaujatý pozorovatel by si klidně mohl myslet, že jsem Damonova přítelkyně a právě mu vyčítám nevěru. "Myslíš, aby se ze mě nestal upír?"
"Ano," putovaly jeho vyčítavé oči po mé tváři, "Eleno, tolikrát jsme riskovali život pro to, aby ses nestala upírkou, a ty se kvůli pořezanému prstu necháš nadopovat upíří krví!"
I přesto, že se Damonovi dařilo mě pomalu přesvědčovat o jeho nestranných důvodech, zcela jistě jsem byla rozhodnutá nadále pokračovat ve své bitvě. Přece jenom, ještě pořád tady bylo Alarickovo tvrzení z rána a Damonův pokus o to mě ovlivnit.
"Byly to sotva tři kapky upíří krve!" zvýšila jsem hlas a svůj výkon ještě opepřila prudkým zamáváním ruky, se třemi vztyčenými prsty před jeho očima. "Pche, stejně je mi jasné, že vyvádíš jenom kvůli tomu, že ta krev nebyla tvoje!"
A to už asi Damonovi stačilo k úplnému výbuchu. Jenom si teď nejsem jistá, čeho jsem tím vlastně chtěla dokázat. Naštvat ho? Pomstít se za Jeremyho? Nechat se zabít?
Anebo si prostě musím konečně přiznat, že se mi líbí, když na Davida žárlí, protože mi tím ztvrzuje, že mě ještě stále miluje. A přesně k tomu chci dojít.
Ale, proč?
Dovětek: Další kapitola je kraťučká, protože mi to k ní prostě sedlo. Nastavím ji, aby se tu objevila zítra v podvečer ;) Užijte si víkend sluníčka :o)

Páni, zajímavý vývoj. Děkuji za kapitolku, těším se na další. Užij si víkend....