
Téma:The Vampire Diaries
Pár: Damon/Elena/(Stefan)
Čas: Příběh navazuje na téma třetího dílu třetí řady, tedy konkrétně na moment, kdy šel Damon do baru za účelem rozptýlit Klause, aby mohla Elena přemluvit Stefana k odchodu domů. Dále se rozvíjí svou vlastní cestou :o)
Pozn.: Jak jsem slíbila, podvečerní 19. kapitolka :o) Já vím, je krátká, moc toho neřekne, ale prostě takhle jsem to cítila. Snad se vám bude líbit ;-))) A zanechte prosím komentáře, ať vím, zda se vám směr povídky líbí :)

19. Kapitola - "It Reminded Me Of Something"
("Něco mi to připomínalo")
Jsem ju poslouchala při psaní :o)) Btw, víte, že ve Smallvilu hrála i Sage z TVD? :D Já se včera ve dvě ráno koukala a najednou výbuch ze tmy "To je Sage!" :D
Mystic Falls, 15. září 2011
(Psáno z Elenina pohledu)
Krev zprudka odkapávala na podlahu u kuchyňské linky. Upír naproti mně se urputně snažil zadržet změnu své tváře, ale hned na první pohled to pro něj bylo těžší než kdykoliv dříve. Byl totiž popoháněn nejen touhou po mé krvi, ale také zlobou nahromaděnou uvnitř vlastního těla.
Domem se už poněkolikáté za tento den prohnal onen kouzelný citoslovec ´Au!´ a následné ´Do prdele!´. Jelikož vše probíhalo v úsecích několika vteřin, bylo velmi těžké vnímat maličkosti. Avšak, jednoho jsem si všimla - Damona to zatraceně moc mrzí.
Zanedlouho, zrovna když už dokázal plně ovládat svou upíří podstatu, což mu mimochodem zabralo sotva pár vteřin navíc, mi to potvrdil i slovně: "Promiň mi to!" vyšiloval jako obvykle, "jsem idiot."
Zdravou rukou jsem si prohrábla vlasy a snažila se zahnat přicházející mdloby. Krev mi sice problémy nedělá, ale od návratu z Kalifornie si připadám slabší než kdy dříve a to už od onoho výletu uplynul více než měsíc.
"To je v pohodě," uklidňovala jsem Damona nakřáplým hlasem, "ani za to nemůžeš, to já se pořezala."
Prudce zavrtěl hlavou a očima sklouzl na ránu na mé ruce, za kterou mě před pár minutami v záchvatu zlosti popadl, a tak zapříčinil znovuspuštění krvácení.
"Pojď sem," řekl a gestem ruky mě naváděl k uposlechnutí jeho příkazů.
"Ha," zakotvil na mé tváři vítězný úsměv, "teď najednou chceš, abych se napila upíří krve, co?!"
"Nic takového jsem neřekl. Prostě pojď ke mně," přimhouřil oči a nasadil přívětivý úsměv, aby mě tím co nejrychleji přesvědčil. Vsadím se, že jen co k němu dojdu, začne opět vyvádět.
Pokrčila jsem ramena a s nejistým úšklebkem vyšla vstříc Damonovi. "Ok, jsem tu," promluvila jsem, když nás od sebe dělilo jen pár centimetrů. Jeho oči se v té chvíli zabodly do těch mých jako kotva do písčitého dna oceánu. Něco mi to připomínalo…
Zrovna, jakmile jsem pohledem sklouzla na Damonovy rty v očekávání, že se ke mně každou chvílí začnou přibližovat, udělal naprosto nečekanou věc. Jednu ruku položil na má bedra, zatímco tu druhou nechal putovat k mým nohám. Teprve až když mě vyzdvihl do své náruče, jsem konečně pochopila, co tím ohmatáváním zamýšlel.
"Co se tak koukáš?" optal se Damon, který si zřejmě všiml mého zkoumajícího pohledu.
"Jestli ti vadí, že se koukám, tak mě klidně můžeš ovlivnit. Ten železník z odpoledne už možná vyprchal," remcala jsem a nechala se uložit na sedačce v obýváku. Sotva jsem chtěla zapátrat v Damonově obličeji po reakci, zmizel mi z dohledu jako pára nad hrncem.
"Doufám, že ještě přijdeš. Ta ruka krvácí a já nevím, kam jste s Jeremym dali tu lékárničku," zařvala jsem směrem ke kuchyni, odkud ke mně přicházel prazvláštní hluk.
Jeho původce se vrátil skoro hned, co dozněla ozvěna po mém hulákání. Už na sobě neměl svou koženou bundu a po zlosti už také nebylo ani památky. Na rtech mu pohrával pečovatelský úsměv. Možná, že byl i nějakým zvláštním způsobem spokojený - rozhodně tak působil.
Klekl si k mému místu na gauči a přistrčil mi pod nos pěst své pravé ruky. "Lékárničku sice nemám, ale mám tohle," rozevřel onu pěst, ve které se skrýval čistě bílý obvaz. Teď už jsem pochopila smysl jeho činů.
"Dovolíš," vzal do dlaní mou poraněnou ruku a začal ji očisťovat něčím, co vytáhl zpoza zad. Zřejmě vata napuštěná dezinfekcí - taky to podle toho štípalo. Nakonec namotal na ránu obvaz. Při všech úkonech si dával moc dobrý pozor na to, aby mi ani trochu neublížil. Jeho ruce byly jemné a oči nepřestávaly sledovat ránu.
"Mohl by z tebe být doktor," konstatovala jsem jakožto lichotku.
Loupl po mně očkem. Krásným očkem. "No, já nevím. To byl vždycky spíše Stefanův sen," dokončil ošetřování mé dlaně a k prvnímu očku se přidalo i druhé, stejně tak krásné.
"A jaký je tvůj sen?" nedalo mi to.
"Dostat se do penzionu dříve, než sem dorazí Caroline." Zvedal se k odchodu. A mně se neúprosně nahnal stres do žil.
"Nemůžeš zůstat?" zachytila jsem ho za kus oděvu - klasické černé košile.
Shlédl ke mně ze své mocné výšky a po tváři nechal na sekundu proběhnout pokřivený úsměv. O jednu dramatickou chvíli později přikývl na souhlas a pak už šlo všechno zase v momentech vyměřených na vteřiny. Stačila jsem zaregistrovat jen jeho rychlý poklek a potom už mám vše zamlžené v dávce polibků, pomocí kterých mě stahoval až na dno vlastního sebeovládání.
V životě jsem po někom tolik netoužila.
Nevím ani, jak to přišlo, ale najednou mi do sebe zapadalo hodně věcí, které mě poslední dobou tak trápily. Možná ani ne tak zapadaly, jako se spíše rozpouštěli v zápalu vášně. To spíš.

Ááááááááááá
to byla nádhera, uplně božský <3 ach :-*****