11. července 2013 v 17:49 | Charlie

I can and I will. Watch me!
Nesnáším, když někdo někoho podněcuje. A ještě více to nesnáším, pokud jde o mě, nebo o někoho mě blízkého. Třeba i o koně.
Vždycky jsem věřila, že na světě neexistuje nic nemožného. Všechno jde, když se chce a to i tehdy, když se nám cíl zprvu zdá doslova neuvěřitelný. Samozřejmě, na světě existují zákony a pravidla, která nikdy nezměníme, ale nač se jimi nechávat omezovat? Představte si, byť jen na jedinou sekundu, jaký by byl váš život, kdybyste zrušily své hranice a šli si za tím, co chcete a v co věříte? Nebyla by to pořádná jízda?
Povězme si upřímně, jaký by byl život člověka, jež by najednou dostal úplně vše, co kdy chtěl, nebo potřeboval? Žil by šťastně až do smrti. Proč se tedy stále bojíme pokořovat vlastní limity a uzavíráme se do imaginární truhly, přes kterou k sobě nic nepustíme? Je potom velice těžké divit se, že na Zemi existuje tolik blbců, když nikdo není ochoten k sobě pustit zbytek světa, porozumět kráse svých snů a říct ono sladké "Nikdy se nevzdám!".
Kolikrát bych chtěla některé lidi kolem sebe nakopat, pořádně s nimi zatřást a do ucha jim zařvat: "Probuďte se! Vždyť jste živí! Dívejte se, nejste přece slepí! A naslouchejte, když slyšíte!" Jenže problémem je, že změnit se musí každý sám. My jenom můžeme dát druhým určitý podnět, vyburcovat je k činnosti, ale pochopit a učit se, je nikdy nedonutíme.
Když si to tu tak po sobě znovu pročítám, připomíná mi to nějaké kázání z kostela. Kdo ví, možná ještě v sobě najdu skrytou víru! (:D) Ale popravdě, já už ji mám. A nenašla jsem se ji v kostele, nýbrž sama v sobě.
.png)
Poprvé se vám to zdá jako impuls z nebes. Prostě záblesk myšlenek, po kterém následuje neuvěřitelná chuť pokořit dokonce i Mount Everest. Ovšem já se vždycky spíše soustředila na pokořování svých snů. Jako malá jsem si ve školce usmyslela, že chci mít koně. A ač ho stále nemám, za ty roky jsem už nejednou pocítila, jaké to může být. Jsem skromná, a proto věřím, že jsem tento svůj sen pokořila. A víte, jak to vím? Stačí se podívat do očí toho koně, který si rezervuje už minimálně polovinu mého srdce. Vidím tam důvěru, přátelství, pochopení, lásku i jiskru. A jsem si stoprocentně vždy jistá, co má kdy na mysli a co kdy potřebuje, nebo co jí (je to kobyla) chybí. Potom se podívám do svého srdce a uvědomím si, že nepotřebuji žádné papíry, abych si tím byla jistá. Já vím, že je můj splněný sen a vždycky bude.
Tento příklad je podle mě adekvátní k ukázce dosažení víry, snů i pokoření hranic. Můžete mít v životě cokoliv, co vás motivuje a láká k něčemu velkému. U mě to začalo s koňmi, a i když se teď mé sny mnohdy rozutíkají rozdílnými směry, vždy když je mi nejhůře, vzpomenu si na to, co všechno jsem s koňmi dokázala a je mi lépe.
Soustřeďte se na malé krůčky na své cestě, nebojte se změn, žijte, naslouchejte, dívejte se kolem sebe a hlavně - nenechejte se odradit. Jedině tak dokážete nemožné! Jedině tak pomůžete lidem kolem sebe, aby i oni dokázali nemožné. Pak se z vlastních skutků nestává pokrok pouze osobní, nýbrž globální.
A ten pocit…k nezaplacení.
"Povězme si upřímně, jaký by byl život člověka, jež by najednou dostal úplně vše, co kdy chtěl, nebo potřeboval? Žil by šťastně až do smrti." - Musím nesúhlasiť. Život by bol veľmi rýchlo príliš nudný a to by veľmi rýchlo viedlo k veľkým problémom a nedorozumeniam, toť moj názor.

"Probuďte se! Vždyť jste živí! Dívejte se, nejste přece slepí! A naslouchejte, když slyšíte!" - No jo, ja mám tiež občas chuť. Očividne ale nie odvahu.
Ale inak, krásna úvaha !