Čas:První série TVD - rozvíjí se svou vlastní cestou :o) Pro více informací si přečtěte prolog.
Pozn.: Zase, zase a opět nestíhám. V pátek jsem byla u koní, v neděli na závodech. Dnes jsem teprve měla čas něco sepsat, doopravit..takže přidám konečně nový dál TA! :) Snad si ho užijete, já už mám naplánovanou celou I řadu TA, která už nebude tak dlouhá (asi 4 další kapitoly a konec). II řada se přemístí s Mystic Falls někam pryč :o)...Jinak prosím, zanechte komentář i zde! :o)
16. Kapitola - "Eye´s Duel"
("Oční duel")
Seděla naproti mně a o něčem napjatě přemýšlela. Skoro jako by dumala o nesmrtelnosti brouka, nebo řešila otázku života a smrti. Pocítil jsem nutkavou potřebu dostat se do té její hlavinky a přečíst si veškerá ta tajemství, která jsem za posledních pár dní ještě nestihl odhalit.
Jakmile jsem opět vstoupil do penzionu a ucítil tu nezaměnitelnou vůni krve, zjistil jsem, že již nemohu nadále odolávat. Nejde to. Teď už ne.
"Ani se nezeptáš, kde jsem tak dlouho byl?" šlehl jsem po Carrie pohledem a trochu se ušklíbl, pod záminkou ji poškádlit. A očividně to vyšlo.
"Ne!" štěkla ke mně s pohledem stále upřeným na televizor.
"No ták, nebuď na mě naštvaná. Vždyť jsem se vrátil zpátky! Za tebou," reagoval jsem tak na její rozezlený obličej, avšak ona se rozhodla mě úplně ignorovat. Stále zírala na telku a občas se i pousmála nad dějem odehrávajícím se v ní. Vypadala u toho sice roztomile, ale já jsem byl zklamaný. Teď se přece má věnovat mě, jenom mě!
Na konferenčním stolku vedle pohovky jsem zahlédl ovladač, a tak jsem se pro něj natáhl a pohybující se obrázky vypnul. V té chvíli byl její pohled můj.
Konečně!
A když se naše oči setkaly, s plánem ty protější co nejvíce zdeptat, udělala opět poměrně nečekanou věc. Jako na povel vyskočila ze sedačky, groteskně rozvášněným krokem docupitala až ke mně a opřela se rukama o kolena, aby tak vyrovnala úrovně našich tváří. Jen pojď blíž, květinko…
"Tak poslyš, ty upíří potvoro," rozezleně nakrčila čelo, "jestli si myslíš, že se z tebe poseru pokaždé, co se mi zjevíš před očima, tak ses šeredně spletl!" Na důraz svých slov svraštila všechny obličejové svaly do obří, takřka odpudivé grimasy, až jsem se málem zalekl a utekl se schovat pod postel do Stefanova pokojíku. Jak říkám, málem.
Udělal jsem to samé, co předtím ona. Ze vteřiny na vteřinu jsme oba stáli vedle pohovky, přímo naproti sobě a přímo uprostřed bitvy našich obřích, pýchou nadmutých eg. Květinka si musela být zatraceně moc jistá svým jednáním a dávala mi to patřičně najevo. Strach byl pryč, panovala pouze její neuvěřitelná psychická síla a taky vůle nakopat tu mou krásnou upíří zadnici. Ale, co když se do toho skvostu ani netrefíš, květinko?
Nejdříve to ale vypadalo, že zřejmě prohraju já. Carrie se totiž dostala do varu a nutně potřebovala upustit páru, nebo naopak přihodit do kotle. Tak jsem přihodil.
"Nepotřebuju, aby ses posrala. Stačí, když si uprdneš," zasmál jsem se poněkud nahlas vlastnímu fóru. Později jsem si za něj patřičně namlátil. Takové primitivní vtipy jsou přece silně pod mou úroveň!
Carrie zčervenala. A pak to přišlo. Doslova rudá vzteky přistoupila na vzdálenost téměř milimetrovou od mého obličeje a udělala přesný opak toho, než co jsem očekával. Pche, jako bych to nečekal!
Místo žhavého polibku, který jsem tedy očekával spíše a připisoval k její bouřlivé povaze, jsem dostal pěstí do nosu. A ne jen tak obyčejnou pěstí, nýbrž to byla pěst levé ruky, na jejímž prsteníčku nosí Carrie elegantní šperk, ovšem s poněkud ostrými hranami. Nechci teď vypadat jako upíří fňukna, ale pořád jsem chlap a my prostě tyhle bolístky prožíváme jinak. A tak jsem se nasral. Hodně jsem se nasral.
"Jestli ses neposrala doteď," chytil jsem pevně zápěstí jejích rukou, "tak ti garantuji, že na to nebudeš muset čekat dlouho!" Zařval jsem to tak hrubým hlasem, že jí na rukou vystoupila husí kůže. Ruměnec na tvářích vystřídala sytější bílá barva, která jen dokazovala, jak málo stačí k tomu, aby se člověk vyděsil. Jenže Carrie nebyla obyčejný člověk, tedy pokud vůbec nějakým člověkem kdy byla.
"Jsi jen další odporná zrůda!" zmítala se v mém sevření, i přes to, že by bylo dostatečně silné dokonce i pro upíra. Když si toho sama všimla, zbledla ještě více a husí kůži vystřídal třes. Takový ten bezmocný, co z něho mé srdce vždy tak vesele trylkuje.
Jenže dnes tomu tak nebylo. Proč? Pokládal jsem si totiž důležitou otázku…proč se tak rychle vzdala?
"Jsem snad tvůj fackovací panák?!" začal jsem z trochu jiného soudku.
Zavrtěla hlavou ve snaze uklidnit svůj zrychlený tep. Pak pootevřela ústa a já s napětím čekal, co z ní vypadne. Když ovšem dlouho nepadalo dokonce ani smítko prachu, rozhodl jsem se Carrie trošičku pomoci.
Mé ruce se teď přesunuly na ramena, odkud tlačily celou Carriinu výšku směrem k zemi. Jako by tím chtěli pohřbít to její slavné ego už jednou provždy. Potom jsem s ní zatřásl ve snaze získat aspoň nějakou její reakci.
"Hej, tak odpovídej, když s tebou mluvím!"
A Carrie mě opět překvapila. Podvolila se mému tlaku a dopadla na tvrdou podlahu, až to zadunělo celým obývákem. Kupodivu neomdlela, to jsem jen zlomil její sílu.
Konečně.
Ale, proč z toho mé srdce netrylkuje? Proč nemám radost? No jasně, šlo to moc rychle!
"Nebul," reagoval jsem na její bledé tváře smáčené slzami. "Spíše mi řekni, co se to s tebou děje?"
Přidřepl jsem si k ní a se zájmem očekával nějakou odpověď. Naštěstí mě Carrie nenechala čekat dlouho a konečně vypustila z úst aspoň pár slov.
"Ty," probodla mě pohledem svých jasně tmavých očí, "se mě ještě ptáš, co se to se mnou děje?"
Přikývl jsem. Přece sem se konec konců zeptal, ne?
"Jdi do háje!" rozkřičela se z plných plic. "Nesnáším upíry! A tebe…tebe nenávidím ze všeho nejvíce! Ty jsi totiž snad nejhorší ze všech!"
"Co? Jak to myslíš ´ze všech´?" hrál jsem překvapeného a zřejmě to i zabralo. Carrie si rukou instinktivně přikryla ústa a mumlajíc si pod nosem frázi "Co jsem to ksakru provedla?" pohledem zarytě sklouzla do svého klína.
"Vlastně jsi neprovedla nic," odpověděl jsem květince na její tichou otázku. "Kolik upírů že se to vystřídalo v tvém ubohém životě? Tucet? Nebo snad tisíce?" usmál jsem se vítězoslavně.
"Ne! To byla jenom slovní hříčka!" bránila se nasupeně. Opravdu je zlomená a to víc, než jsem vůbec doufal. Ale pořád si říkám…jak to, že tak rychle?
"Asi tě zklamu, milá květinko," cvrnknul jsem jí prstem do nosu a setkal se tak s jejím uplakaným a bolestným pohledem. "Nesnáším slovní hříčky."
Můžu ti garantovat, že takové nadávky na Damonovu osobu jsem ještě neslyšela. Jeho myšlenkové pochody byly opět úžasné. Jsem ráda, že jsi přidala tuto povídku, nemůžu se dočkat další... :))
Tak moc jsem čekala na další kapitolku, že jsem ji přečetla jedním nádechem a už jsem byla u konce, přišlo mi to krátké Těším se na další a doufám, že bude co nejdříve :)
Ach jo, zas nestíham. No, aspoň oneskorene. Som rada, že bola táto scéna z pohľadu Damona - bolo to tak rozhodne lepšie ! :) Ale ten koniec - bolo to trochu čudné, to s tým, že sa "preriekla". Nič také hrozné nepovedala, bola naštvaná a proste mi to prišlo čudné, aby sa zachytil toho, čo povedala.
Můžu ti garantovat, že takové nadávky na Damonovu osobu jsem ještě neslyšela. Jeho myšlenkové pochody byly opět úžasné.
Jsem ráda, že jsi přidala tuto povídku, nemůžu se dočkat další... :))