
Téma:The Vampire Diaries
Čas: První série TVD - rozvíjí se svou vlastní cestou :o) Pro více informací si přečtěte prolog.
Pozn.: Zase, zase a opět nestíhám. Od úterý do středy jsem byla u koní v Trojanovicích a nakonec jsem si odtamtud odvezla bolístku - rozříznutej prsteníček. To je tak, když jsem tvrdohlavá a schováváme koně ve dvou. V tu chvíli jsem si připadala jako Carrie, když ji vycucne Damon, nebo Elena nakousnutá Stefanem. Fakt vtipný! Upír by si pochutnal, mám tílko úplně od krve...ke kapitolce - rozepsala jsem se teď s TA, tak přidávám TA. Ale mám i nápady na FCU, tak možná (fakt možná) dnes bude i FCU ;)...Jinak prosím, zanechte komentář i zde! :o)

17. Kapitola - "I love you the most"
("Miluji tě nejvíc")
Kapky vody postupně smáčely jednotlivé části mého těla, až odplavily nejen rudou krev, ale i veškerou vinu, kterou jsem na sobě cítila.
Bolelo to. Zase.
Jak dlouho jsem schopná tohle snášet?
O pár dnů později
"Kdo…kdo ti to udělal?!" optala se naprosto šokovaná Elena, jež náhodou, když jsme si spolu povídali u ní doma, našla na mé šíji upíří kousanec.
Sakra, co teď mám dělat? Proč jsem tu pitomou šálu musela zapomenout v penzionu?! Zrovna dnes, když mám být celý den s Elenou. Tohle nedopadne dobře…
"Řekni mi, kdo ti to udělal!" rozeřvala se na mě Elena, zatímco já se zmohla jen na nesouhlasné zakroucení hlavou.
"Carrie, jsi moje kamarádka! Ty mi to musíš říct!"
Vstala jsem z Eleniny postele a došla k zrcadlu nad nízkým šatníkem. V odlesku jsem uviděla nejen svou údajnou kamarádku, plus celý její pokoj, ale i kousanec na mém krku. Po rankách způsobených Damonovými špičáky už toho sice moc nezbylo, ovšem jejich místo vystřídaly temně vyhlížející modřiny.
Přemítala jsem, zda nemám Eleně všechno říct. Vysrat se na Damonovy výhružky. Však co, v mém životě měl pro mě každý upír vždy jenom samé výhružky a stejně na ně vždy doplatil on sám. Dříve, nebo později tak dopadne i Damon. Vlastně, kdybych se Eleně teď svěřila, možná bych ptáčátku dokonce zachránila život! Nebo taky ne.
"Carrie, byl to Damon, že jo? Bože! Já jsem si myslela, že si z Caroline vzal ponaučení, že už nebude žádnou mojí kamarádku takhle využívat!" začala Elena běsnit bez jediného podnětu z mé strany. Tak bych jí ho asi měla dopřát, ne?
Potlačila jsem pomstychtivý úsměv a postavila se naproti Eleny, která ještě stále seděla na své posteli. Podle jejích myšlenek jsem poznala, že ode mě očekává potvrzení její vyřčené teorie.
"Ano," načala jsem své přiznání, když v tom mé oči sklouzly z Eleniny tváře na okno za jejími zády. Kdo ho otevíral? Při mém příchodu bylo určitě zavřené!
A pak jsem to ucítila. Cizí oči na mé tváři a hlavně cizí Síly v Elenině pokoji. Tedy, spíše v jejím okně.
"Čekáš dnes Stefana?" zeptala jsem se Eleny, i přes to, že odpověď mi byla již dobře známá. Stefan to být nemůže.
"Ne, proč? Co se to s tebou děje, Carrie?" Teď už byla na nohou i Elena. V hlavě jí vířilo snad milión způsobů, jak by mě chtěla chránit před Damonem. A já si nedokázala vážit ani jednoho. Jsem tak velká egoistka, nebo prostě jen nechci Elenu zatahovat do svého života, ve kterém se objevuje leda tak smrt a utrpení? Měla by ses přestat ptát sama sebe a začít jednat sama pro sebe, ty zbabělce!
Jenže to nejde. Jsem hold egoistka.
"Nic se neděje, Eleno. Víš, pochopila jsi to všechno tak nějak špatně."
"Cože? Nechápu tě, Carrie. Vždyť ten kousanec…"
"Ano, ten kousanec je od Damona, ale," odmlčela jsem se a na chvíli střelila pohledem k oknu. Nebylo v něm sice nic vidět, ale upíří přítomnost jsem cítila neustále.
"Já se nechala kousnout," upřela jsem oči plně na Eleninu tvář. Chvíli vypadala šokovaně, ale nakonec u ní zakotvil údiv.
"Takže, ty jsi…Damonovi…dobrovolně darovala…svou krev?" sekala jednotlivá slova skoro jako mentálně narušená. To je to tak divný, darovat Damonovi svou krev? Je snad HIV pozitivní, nebo co?!
"Mám tě ráda, Eleno, ale svůj upíří, potažmo sexuální život, ti tady popisovat fakt nebudu," odpověděla jsem jí a přidala k tomu jeden utvrzující úsměv.
"Taky tě mám ráda Carrie, a proto tě prosím, aby sis na Damona dala pozor!"
"Neboj se, mám ho omotaného kolem prstu," mrkla jsem na Elenu a otáčela se k odchodu. "Měj se hezky a pozdrav Stefana."
"Vždyť jdeš k němu domů," zasmála se. Jasně, jakmile se zmíní Stefanovo jméno, kamarádky jsou Eleně u prdele.
"Pochybuji, že ho tam potkám. Je přece pátek a ty jsi sama doma, ne?" opětovala jsem jí úsměv a odpochodovala z Elenina baráčku. Takovej chci taky a plnej malých dětiček! Ovšem, při mém štěstí to bude upíří doupě, s Damonem v čele. Fakt typický.
"Strašně tě miluji, víš," ozvalo se mi za zády zrovna ve chvíli, kdy jsem byla již dvě ulice od té Gilbertovic. Sotva jsem se chtěla otočit, Damonovy paže mě uvěznili ve svém sevření. Ač jsem se v jeho náruči ocitla otočená zády k němu, byla jsem si téměř jistá, že na té andělské tváři panuje typicky ironický úšklebek.
"Za to já tebe nenávidím," odsekla jsem mu a neubránila se tichému uchechnutí.
"Já tebe víc," zašeptal mi do ucha, přičemž se rty nezapomněl otřít o můj ušní lalůček. Zatřásla jsem se a doufala, že tohle bude to jediné přes čáru, co si dnes dovolí. Doufám. Strašně moc.
"Já tebe nejvíc," zatnula jsem zuby, když svými prsty odhrnoval vlasy z mé šíje a hladil pulzující krční tepnu.
"Nechceš mě pustit?" zahlaholila jsem ve chvíli, kdy se Damonovy rty lehounce dotkly mé lícní kosti.
"Měl bych?" optal se mezi dalšími polibky.
Bylo mi z toho na blití. Jasně, že je Damon přitažlivý a každá tuctovka by se z byť jen jednoho jeho doteku klidně udělala, ale já dobře věděla, proč tohle vůbec dělá, proč mě tak provokuje. Je to jenom sprostej parchant.
Damonův stisk zesílil a jeho rty se na mé kůži již doslova zabydlely.
To už nevydržím!
"Hej, tak to už by stačilo!" vysmekla jsem se z Damonovy náruče, za což mě odměnil tichým, avšak o to hrubějším zavrčením.
"Zapomněla si snad na podmínky? Já, ty, my dva…" připomínal ony pravidla, jež ostře stanovil před pár dny, kdy mě napadl v penzionu.
"Bylo snad mezi podmínkami, že máš právo mě ocucávat, kdykoliv se ti zachce?" Ne, nebylo!
"Květinko, řekl jsem ti jasně, že teď patříš mě," vztáhl ruku k mému dekoltu. Pokusila jsem se ji odrazit, ale marně. A když potom prsty začal kreslit písmenka po mé holé kůži, zase mi bylo na blití.
"Říkáš toho hodně, Damone," snažila jsem se odtrhnout jeho pozornost od mého těla. "Máš pitomé otázky a pitomé odpovědi. Kladeš podmínky a zdůrazňuješ výhružky. A to nemluvím o těch tvých fórech, které přijdou jen tehdy…"
Více jsem nebyla schopná dopovědět, protože mě Damon popadl za ramena a jeho tvář se rázem změnila z andělské na upíří. Archanděl v celé své kráse.
"Mám ti snad znovu předvést jednu ze svých výhružek? Hm? Co mi povíš, květinko?!" ukazoval hrdě své špičáky. Takový pohled byl ještě horší, než když očima propichoval můj dekolt.
Zřejmě jsem musela zase zblednout - to se mi teď stává často - protože Damonova tvář se proměnila zpět na tu lidštější. I když, u něj je lidskost jenom pojem.
"Ale protože jsi dnes byla hodná," uhlazoval mi vlasy, "tak tě nechám jít domů. Odpočineš si a zítra večer tě přijdu zkontrolovat. Co ty na to?"
"Tos ty vysílal ty Síly do Elenina pokoje, viď?" konstatovala jsem lehce přiškrceným hláskem.
"Samozřejmě, jak jsi vůbec mohla pochybovat?" zasmál se mojí dedukci.
"Opravdu bys jim ublížil? Bez ostychu?" narážela jsem na jeho výhružky.
"Opravdu bys je oplakávala? Bez ostychu?" Parchant, trefil se do černého.
"Ne."
"Tak proč jsi dnes Eleně lhala?"
"Nejsem srab. Konec výslechu?" Jeho ruce se opět přesunuly k mému dekoltu. Že ho to pořád baví…
"Aha, chápu. Ty jen nechceš být ta ubohá, která žadoní o pomoc svých přátel," zasmál se a očima se střetl s těmi mými.
"Nejsou mí přátelé. Využívám je, tak stejně jako ty využíváš mě."
Damonovy oči zvážněly. A pak spustil tu stejnou pohádku, jakou opakuje už dobrý týden…
"Já tě přece nevyužívám. My jsme tým! Já. Ty. My. Spolu a navždy. Takové jsou pravidla, pamatuješ? A jít proti sobě je nemyslitelné. Za něco takového se tvrdě pyká."
"Víš, kolik upírů mi tohle už řeklo?" Nezní to komicky? Opravdu se chováme, jako bychom spolu chodili. Kéž by šlo jen o to.
"Možná jich bylo hodně, ale to já budu ten poslední. A víš proč? Protože já zabiju všechny, kteří mi tě budou chtít vzít." Tentokrát se na jeho tváři objevil temný úšklebek.
"Nesnáším svou krev," špitla jsem si pro sebe.
"Tvá krev je tvůj dar. Važ si toho, prosím," šeptl ke mně na plátku Damon a odešel pryč.
°°°
Dovětek: Pochopili jste začátek? Carrie líčí, že je zlomená...a de facto, teď je Damonův poslušný otrok, ač s tím bojuje sebevíc.

Super,kdy bude další kapitolka? Nějak rychle se vzdala Carrie, ale myslím, že ne na dlouho :)