Čas:První série TVD - rozvíjí se svou vlastní cestou :o) Pro více informací si přečtěte prolog.
Pozn.: Napojila jsem se na sousedovic wifinu! :D Zatleskejte mi!! :D Přinesla bych vám FCU, ale vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, že se sem dostanu, psala jsem TA, takže...přináším "epilog I. řady"..líbí se mi asi nejvíce ze všech kapitol..více v dovětku ;) ...Jinak prosím, zanechte komentář i zde! :o)
19. Kapitola - "We´ll See"
("Uvidíme")
Ticho v místnosti prořízlo tuhé zavrzání pokojových dveří.
"Máš zpoždění," hlesla jsem ke známému návštěvníkovi, načež se ozvaly rázné kroky přibližující se přímo k mé posteli. Se zvětšující se intenzitou klapání podrážky Damonových bot se zrychlovala i frekvence mého tlukoucího srdce. Plíce se trémou úzkostlivě stahovaly a propouštěly dovnitř jenom minimum kyslíku. Bylo mi na omdlení.
I když jsem byla tváří otočená směrem k oknu, tudíž cesta ode dveří k posteli byla schována za mými zády, dokázala jsem zcela přesně odhadnout, kdy a kde se upír zastavil. "Jak to, že ještě nespíš, květinko?" zašeptal pár centimetrů nad mou hlavou. Hned na to jsem na ramenou ucítila letmý dotek jeho ledové ruky.
Instinktivně jsem se přetočila na záda a pohlédla do Damonovy vážné tváře. Kdykoliv se takhle uprostřed noci ukázal v mém pokoji, měl většinou dobrou náladu a v obličeji čitelný pokřivený úsměv. S takhle vážným výrazem z jeho strany jsem vůbec nepočítala.
"Květinko," pronesl mrzutým tónem, "odpověz mi, prosím." Zhrozila jsem se. On řekl ´prosím´? To jako vážně? A tímhle tónem?
Ve snaze vymyslet příhodnou odpověď na Damonovu otázku se můj pohled stočil k nočnímu stolku, o který se upír ležérně opíral. Přímo u starožitně vyhlížející lampičky ležela ošuntělá knížka, jež mi byla před pár hodinami darována Stefanem.
"Četla jsem si," vyhrkla jsem a lokty se opřela o měkkou matraci tak, abych na Damona lépe viděla. V pokoji totiž panovala tma a jediným zdrojem světla byl měsíc, který přes okno a béžové závěsy ležérně pročesával onu hrozivou černotu.
"Bude se ti to zdát divné," přisedl si na kraj mé postele, "ale věřím ti."
Damonův obličej byl stále stejně skleslý a mrzutý, jako když jsem na něj pohlédla poprvé v tento večer. Určitá část mého já mi napovídala, že tohle není dobré znamení, ale ta jiná část mi zase říkala, že právě teď je vhodná doba k tomu, abych udeřila se svým jednoduchým plánem.
"Damone," pohladila jsem jej po hřbetu ruky, kterou měl položenou na lemu mé přikrývky, načež mi věnoval nechápající pohled, "musím ti něco říct."
A Damonův pohled se ještě více změnil na nechápající a mé srdce teď běželo jako o závod. "To bude něco vážného, když ti srdíčko utíká tímhle tempem," přetočil mou ruku směrem k sobě a začal na dlani kreslit jakési obrazce. Teď byl nechápající i můj pohled.
"Nechápu tě," podotkla jsem popravdě a vysmekla mu svou ruku z dlaní.
"Já tebe taky ne, květinko," zasmál se Damon a donutil mě tím nechápat dnešní večer ještě více.
Po chvilce zírání do blba využil vzájemného rozčarování a ukradl si zpátky mou ruku, na kterou začal ukazováčkem opět kreslit. A právě tehdy mě to napadlo - zkusit se mu nabourat do hlavy. Všechno by bylo o tolik jednodušší.
A taky že bylo.
Damonova mysl byla ta nejvíce fascinující, jakou jsem ve svém životě kdy poznala. Kolikrát mě málem přizabil, ale přitom to nikdy ani neměl v plánu. Vždy chtěl postrašit a vzít si přitom všechno, co mu byl člověk schopen dát.
Je smutný, zatrpklý, nahněvaný, sobecký a zamilovaný. Zamilovaný do Katherine, ne do mě. A přitom mě zná nejlépe ze všech. Mé vlastnosti, charakter, ego, schopnosti i minulost. Nejsem pro něj jako ta děvka Piercová, na kterou vzpomíná akorát tak přes postel, ale jsem pro něj jako sestra, kterou nemá a ani mít nebude. Zná mě skrz na skrz, a přitom mě nemá ani trochu rád. Jenom mě poznal. Nic víc.
A teď chce odejít. Pryč ode mě, rovnou za Katherine.
Z Damonovy hlavy mě dostal až sám Damon. Nikoliv svou Silou, nýbrž vlastním činem. Ležel teď vedle mě, pokojně oddechoval a jeho oči byly zavřené. Nespal, protože mou ruku stále svíral ve své a stále na mé kůži zanechával neviditelné obrázky.
I když by se vnějšímu pozorovateli mohlo zdát, že v prostoru mezi námi panuje ticho, já to vnímala jinak. Připomínalo mi to dnešní rozhovor se Stefanem. Salvatorové asi mají schopnost druhého úplně odrovnat, a přitom z pusy nevypustit ani slovíčko.
"Jak dlouho ti trvalo, než sis všechno spojil dohromady?" optala jsem se upíra ležícího na půlce mého polštáře.
"Netrvalo to dlouho," zašeptal a lehce mi stiskl ruku, "ty bys na to přišla možná i rychleji."
Zavrtěla jsem hlavou, načež Damon svůj obličej natočil ke mně a pomalu otevřel ty své modré, zářící oči. "Když mi Stefan ukázal tu knížku, bylo mi jasné, že ji ukáže i tobě. Já dnes odpoledne dobře cítil Stefanovu přítomnost a počítal s tím, že něco vymyslí," vysvětloval mi. "Znám svého bratra moc dobře."
"A mě znáš taky moc dobře," podotkla jsem a stočila pohled ke stropu. Nevydržela jsem zírat do těch jeho modrých jiskřiček.
Stiskl mou ruku, tentokrát trochu silněji a posunul se blíže ke mně. "Květinko," šeptal mi do ouška, "neztrať svou sílu, prosím. Nikdy."
"Jakou myslíš, ptáčátko?" pousmála jsem se, načež se místností rozezněl Damonův smích.
Otočila jsem se zpátky k němu. Dělilo nás od sebe jen pár milimetrů. Vnímala jsem své zrychlující se srdce, avšak nyní za jeho tempo nemohl strach, ani stres.
"Jak to, že," polkla jsem, snažíc se zahnat motýlky v břiše, "se tě teď vůbec nebojím?"
Damon neodpověděl. Místo toho konečně pustil mou ruku a přesunul své dlaně k mým tvářím, které teď už určitě byly rudé doslova jako červený koberec. Jeho rty se přibližovaly k těm mým, prsty zapletl do vlasů a přitáhl si mě k sobě, čímž zmenšil tu malou vzdálenost mezi námi na úplně nulovou.
°°°
Její měkké rty se pozvolna vpíjely do těch mých, až jsem měl pocit, že se za chvíli rozplynu. Byla neuvěřitelná, a přitom tak jistá. A v daném okamžiku byla moje. Jenom moje.
Možná to je právě to, čeho jsem u Carrie chtěl dosáhnout. Nebyla to její krev, srdce, ani tělo - zkrátka jsem ji chtěl mít v hrsti. A možná i proto mě teď napadlo květinku políbit a ztvrdit tak to, o co jsem se celou dobu pokoušel.
Nebála se mě, dokázala ve mně číst a přiznat nahlas i to, co nikomu nikdy neřekla. Normálně by se to dalo označit za začátek dobrého přátelství, nebo kvalitního vztahu, ale já se s Carrie loučil. Už pro mě nebyla důležitá, protože jak jsem již řekl, dosáhl jsem všeho, čeho jsem u ní dosáhnout chtěl.
"Co bude teď?" vyšlo z úst květinky ve chvíli, kdy se naše rty od sebe po pár dlouhých vteřinách odpojily. Pohladil jsem ji po hebké kůži na tváři, lehce se od ní odsunul a posadil se.
"Zítra v poledne odjíždím. Chtěl jsem se vypařit už dnes, ale musím se jít rozloučit s městskou radou," ušklíbl jsem se a pozoroval, jak Carrie také mění svou ležící polohu na sedící.
"Ale," věnovala mi tázavý pohled, "co bude se mnou?"
"Můžeš si dělat, co chceš. Žit život, jaký sis vždy přála žít. A žádný upír už ti nebude bránit."
"Co ty víš, kdo přijde po tobě," zašklebila se.
Ale já nasadil vítězný úsměv. "Nikdo. Když jsem pátral po tvé minulosti, rozhlásil jsem všude, že tě zabiju. Všichni si myslí, že jsi mrtvá. Všichni potencionální upíří, kteří by mohli prahnout po daru, který předává tvá krev."
"Využil jsi toho vůbec? Mého daru?"
"Samozřejmě, u Stefana především. Mimochodem, víš, že ta kniha je podfuk? Přečetl jsem si to v jeho kebuli," zasmál jsem se, načež mě Carrie obdarovala nechápajícím výrazem.
"A proč tedy odcházíš, když …"
"Ten úryvek mě donutil projít si znovu všechna fakta o Katherine a přišel jsem na to, že opravdu běhá někde po světě," prohlásil jsem a zmizel z Carriina pokoje. Nemohl jsem přeslechnout, že se po mém odchodu mocně rozbrečela.
Asi jsem toho pro ni udělal víc, než dost. Původně bylo mým nápadem ji opravdu zabít, ale poté, co jsem zjistil, kolik si toho musela prožít, změnil jsem názor.
V životě jí lidé i upíři jenom podkopávali nohy. Rodiče ji zavřeli do ústavu, protože si mysleli, že je divná, když druhým vidí do hlavy. A první upír, kterého kdy potkala, ji málem zabil. Jenom proto, že její krev dokáže upírům darovat schopnost mentalisty, přesně takovou, jakou má samotná Carrie. Avšak vtip je v tom, že pokud si onu schopnost chcete udržet, musíte si udržet i Carrie. Její krev je klíčem ke všemu - pohltí upíra a už nepustí. Stane se z něj narkoman, který se může dostat ze své závislosti jedině vlastní smrtí.
I to je důvod, proč odcházím. Carrie si možná v mé hlavě přečetla, že Katherine miluji, ale já jí nepřiznal, jaký je přesný důvod mého odchodu. Kdo ví, možná Katherine nenajdu. Možná najdu něco jiného.
To se uvidí.
Dovětek: Jak jste mohli sami pochopit, Stefan to všechno přichystal na Damona i na Carrie. Chtěl se jich tak nějak zbavit - hlavně Damona. A Damon odchází ani ne tak kvůli Katherine, jako kvůli Carrie, což jste mohli taky pochopit. Jinak chápete už všechno? :D Kdyby ne, napište do komentářů, o které teď snažně prosím a zároveň se ptám...co druhá řada? ;)
Samotná povídka nakonec vůbec nebyla taková, za jakou jsem ji původně považovala. Z I. řady se vyklubal takový návod na to, jak se nevzdávat a bojovat za to, co chcete a neodsuzovat své nepřátele, protože i z těch se časem může stát něco blízkého.
Ty brďo, hodně zajímavá epilogovka, vlastně jsme se v ní dozvěděli skoro všechny informace, na který jsi narážela už od začátku, i když si myslím, že když jsi to začala psát, tak jsi to takhle neplánovala? Protože od prvního dílu mi to spíš přišlo, že jsi zamýšlela více romantický vztah mezi Damonem a Carrie, ale uznávám, že takhle se mi to zakončení líbilo víc... takový souznění, porozumění a co jsme si, to jsme si Super, ačkoli vůbec nemám tušení, o čem by ta druhá řada mohla být ráda se nechám překvapit.
No já chci druhou řadu, musím vědět jak to bude pokračovat dál ... jak se to celé vyklube ... No nemůžeš nás nechat jen tak čekat napnuté na pokračování.
Salvatorové asi mají schopnost druhého úplně odrovnat, a přitom z pusy nevypustit ani slovíčko. - Veru tak. A každý úplne inak.
Wow ! Tak to je proste geniálne. Ten odstavec, kde Damon vysvetľuje, čo jej krv sposobuje .. ten je tiež geniálny, ako si to všetko vysvetlila. Ale úplne najgeniálnejšie je to, ako si Damona vystihla. Od začiatku som sa modlila, aby si ho nepokazila. A ty si to naozaj neurobila, bolo tu niekoľko náznakov, ale nikdy si človek nemohol byť istý, či Damon len neblafuje. Až v epilógu si to všetko dokreslila, a myslím, že takto by sa zachoval aj Damon z 1. série. A k záveru - otvorené konce sú v poslednej dobe takpovediac módou, a človek ho tak trochu očakával. Hlavne pri niečom tak komplikovanom a zamotanom, ako TA. Ale nie je to ospravedlnenie pre 2. sériu. Trvám na tom, že je to až príliš dobré ( po Helpless jediná poviedka so super koncom ) a človek sa tu pohybuje na veľmi tenkom ľade. Bojím sa, že 2. radou by sa to proste celé zrútilo. Navyše už ten princíp, na ktorom by si musela stavať, keď si to takto ukončila. A ak niekto chce Delenu, može ju mať vo FCU. Ale toť moj názor.
"Samotná povídka nakonec vůbec nebyla taková, za jakou jsem ji původně považovala." - a za akú si ju považovala ?
Wow!!!! :O Vážně moc skvělá povídka. Teď jdu zkusit prošmejdit tvůj blog, jestli jsi už nezačala přidávat II. řadu, a pokud ne, snažně tě prosíííím...napiš ji. Tahle povídka se čte hrozně moc dobře. Konečně něco normálního, ne to typické trio Damon/Elena/Stefan.. -.- To už mi leze krkem. Jak v seriálu TVD tak i na všech ff blogů. Prostě je to originální. Vážně se ti to povedlo.
Nádhera <3 <3 krásnej závěr :3 určitě bych uvítala 2 řadu
mám tuto povídku moc ráda 