
Pozn.: Druhá kapitolka je prologem z pohledu Loren - popisuje svůj ´běžný´den / večer, avšak na závěr se stane něco nečekaného... Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)

2. Kapitola
"Loren´s Evening"
("Lorin večer")
"This is stranger than I ever thought...six different ways inside my heart!"
Vycházím z hlavní přednáškové budovy a vesele si u toho pozpěvuji svou oblíbenou školní hymnu - Six Different Ways od The Cure. Bude teprve pět odpoledne, ale paprsky slunce, i přes svou intenzivně omamující a jasnou krásu, postupně slábnou a všem okolo tak oznamují, že podzim zvesela klepe na dveře. Už i listnaté stromy lemující celou cestu až k první kolejní budově se tomu začínají postupně přizpůsobovat a zbarvují se do teplých tónů mého nejoblíbenějšího ročního období.
Ačkoliv je teprve říjen, už dnes musím mít na ramenou lehkou bundu, aby mi nebyla zima. Při letmém závanu větříku si ji instinktivně přitáhnu k tělu a rozhlížím se kolem sebe, hledajíc tak známou tvář. Někteří studenti kráčí zpátky do přednáškové budovy, jiní zase nabírají směr na nějakou žhavou párty a vesele se u toho hihňají. Ani nevím, za jakým účelem na ně civím. Já nikdy nebudu jako oni - nikdy nebudu tak moc plná života.
Je to až nepřirozené, jak málo se toho kolem mě děje. Jo, pořád můžu být ráda za to, že jsem zdravá, mám milující rodinu a pár kamarádů by se tu taky vždycky našlo, ale já bych chtěla víc. Možná dobrodružství? Překvapení? Lásku? Hlavně zkrátka něco, co by naplnilo mou vyprahlou duši něčím výjimečným.
"Už zase máte ten melancholický pohled, slečno Hearstová," promluví za mými zády známý hlas a vyvádí mě tak z nepřeberného množství myšlenek a nápadů, jak oživit vlastní srdce.
"Becky, už zase jsi mě málem vyděsila!" otáčím se na svou nejlepší přítelkyni s přiblblým úsměvem na tváři. Jakmile se naše pohledy střetnou, obě se mocně rozhihňáme.
Mám Becky moc ráda, je jako moje nevlastní sestra. Vždycky, když v dálce zahlédnu její blond vlasy, je mi o hodně líp. Je to snad jediná blondýna, kterou jsem si kdy oblíbila. Moc dobře se vyzná v kdejakých holčičích věcech - od odstínů vlasů, po vhodné druhy antikoncepce. Jsme stejně staré, ale Becky mi často říkává, že já jsem z nás dvou ta starší. Je to čistě její hypotetická domněnka, ovšem občas mi vadí být "ta strohá Loren, co si k tělu nepřipustí žádné vzrůšo", jak pořád říkává.
"Jedeš dnes domů? Víš jak, je pátek," zeptá se mě Becky, jakmile vejdeme do rozlehlé vstupní haly jedné z kolejních budov, ve které má nejlepší kamarádka bydlí. Pohledem zabrousím k jejímu kulatému obličeji a poznávám, že má něco za lubem. To by mě zajímalo, co to je.
"Nikam nejedu, mám plno učení," zahrnuji do své odpovědi schválně i vlastní plány na tento víkend, aby Becky došlo, že nemám čas. Popravdě, já ho mám - jen se mi nechce.
Becky natáhne do plic plný doušek vzduchu a s kamenným výrazem mě zastavuje ještě předtím, než stihnu zdolat první schod v cestě k jejímu kolejnímu pokoji.
"Lor!" křikne po mně. "Už mě to nebaví!"
"Pojď za mnou," zavrčí vztekle a mašíruje si to schodištěm do druhého patra, kde se rázným krokem vydává ke dveřím svého pokoje. Prudce je otevírá, popadá mě za loket a rázným trhnutím tak vtáhne přímo za dveře, které potom s bouchnutím zavírá.
"Loren, pěkně jsi mě vytočila!" Teď už na mě řve svým nejvyšším možným tónem. A to je něco, vám povím.
"Becky, chováš se jako Samantha," vracím jí nabručený pohled a přesouvám se k posteli, kde si rozpačitě sedám. Pořád lepší, než stát hned u dveří a čelit tam jejímu vzteku.
"Heh, že prý Samantha!" rozhodí ruce do vzduchu a rychlým krokem se dostává až ke mně.
"Jo, takhle vyvádí pokaždé, co odmítnu jít na večírek."
Samantha je má spolubydlící. Opět krásná blondýna, kterou ovšem tentokrát nemám moc v oblibě. Je to blbá, tuctová holka a já mám sakra štěstí, že si ty své šamstry nevodí k nám do bytu. Tedy, aspoň doufám.
"Taky na to má právo!" křikne mi do tváře, zatímco já nabývám pocitu, že se za chvíli promění v šelmu. "Nikam nechodíš. Všichni si o tobě myslí, že jsi psychicky labilní!"
Tak to je moc. Zhluboka se nadechnu a chystám se čelit jejímu nesmyslnému hněvu. "Nemyslíš, že už to trochu přeháníš?" vrátím jí taktéž křikem. Odpovědí mi je letmé, nesouhlasné zakroucení kamarádčiny hlavy.
Povzdechnu si. Moje vnitřní já po mě křičí něco v tom smyslu, že jeden večer přežiju a pak už mě Becky nebude otravovat, ani vydírat vlastními spekulacemi či domněnkami. Je mi totiž téměř jasné, že se o mou osobu nikdo z univerzity nezajímá, protože já se prostě nikdy nestávám středem pozornosti. Fňuk.
"Víš co," promluvím po chvíli a věnuji Becky úsměv na usmířenou, "jeden večer mě nezabije."
O tři hodiny později se ve středně opilém stavu ploužím k záchodům. Jsme v nějakém baru, kam se naše skupinka pařmenů přesunula po krátké návštěvě kolejního večírku - prej to tam bylo o ničem, což já bohužel moc objektivně zhodnotit nemůžu, protože to byla moje úplně první studentská párty. No, ale kdybych měla být upřímná … hrůza. Musela jsem se pořád nalívat levným pivem, abych to tam aspoň trochu přežila.
Jinak jsem se už stokrát zkoušela vypařit. Becky to vždycky dopředu prokoukla a našla si záminku, proč bych tam jako ještě měla zůstávat. Takže se jen nalívám a nalívám, až se ze mě stal sotva chodící opilec.
"Jsi v pohodě?" mumlá ke mně cizí dívka, když si všimne, jak se tvrdě opírám o umyvadlo na dívčích toaletách. Chtěla jsem si umýt obličej studenou vodou, ale nějak se nemůžu sehnout - asi bych hodila šavli.
"Ehm, jen se potřebuji vzpamatovat. Dík za starost," odseknu jí a doufám, že správně pochopí můj tón a odejde. Nemám zapotřebí mít publikum kolem vlastních zvratků.
"Tak sorry, no," odpovídá mi ona starostlivá holka a práskne za sebou dveřmi.
Z toalet jsem se vypotácela až o dvacet minut později a mnohem více mě probudilo zjištění, že všichni ostatní odešli, než prostý fakt, že můj žaludek je úplně naruby a taky - doufejme - nyní už prázdný. Objednala jsem si na baru kafe s sebou, a zatímco jej mladý číšník připravoval, pokoušela jsem se dovolat Becky. Samozřejmě to nezvedala, takže pokud se vůbec donutím k pohybu, můžu aspoň konečně jít domů.
Zaplatila jsem své kafe a ještě před odchodem napsala Becky smsku: Jestli si myslíš, že s tebou znovu někdy někam půjdu, tak se pleteš. Ozvi se mi, až dorazíš na koleje, já už jdu domů.
Nejsem na ni naštvaná, protože se to dalo čekat. Na párty jsme přicházeli dvě, kdežto do baru nás šlo téměř šest. Becky se strašně ráda seznamuje s novými lidmi, což je sice fajn, ale mě kolikrát hodně zamrzí, když z večírku nejlepších kámošek udělá veřejnou párty.
A takhle to dopadá vždycky. Jakmile se pokusím začlenit do jakéhokoliv společenského dění, něco se posere. Někdy za to může Becky, která toho plno naslibuje a potom akorát tak potvrdí ono rčení "sliby jsou chyby". Z části jsem ráda, protože mám na určitý čas klid, ale občas mě to prostě mrzí. Večery trávím nad knihou, učením, či u televize nebo notebooku. Co je to potom za život? Je sice fajn mít dobré studentské výsledky a být sečtělá, ale na co mi to kdy bude? Strašně se obávám, že až dosáhnu staršího věku, budu litovat toho, jak jsem promarnila své mládí.
Z toku myšlenek mě vyruší až zelený panáček, který mi pilně ohlašuje, že mohu volně přejít přes přechod napříč liduprázdné ulici. Je něco před půlnocí a všude vládne noční klid i tma. Naštěstí cestu vedoucí k mému bytečku znám nazpaměť, tudíž se ani nemusím moc soustředit na směr. Když se ovšem ocitám v polovině vozovky, do očí mě šlehne prudké světlo jdoucí z reflektorů auta.
"Áááááááááááááááá!" zařvu z plných plic, jakmile mé podvědomí zjišťuje, že se na mě plnou rychlostí řítí nějaký sporťák.
Zavírám oči a modlím se, aby auto zabrzdilo. Všechno je to otázka jenom několika vteřin, ale mě to připadá jako dlouhé hodiny. Snažím se donutit své tělo k pohybu, jenže jsem úplně paralyzovaná. Tomuhle se jako říká pud sebezáchovy?
Ještě před tím, než mě neznámá váha povalí na zem, zaslechnu hlasité zavrzání brzd.


Zatim se to vyviji dobre