
Pozn.: Třetí kapitolku máme tu a je de facto první částí dvojdílu, kde se Loren seznamuje s Damonem. Uvidíme, jak to dopadne... Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)

3. Kapitola
"Strange Room"
("Cizí pokoj")
Jo, Justina mám taky ráda :o)
Dosud zelený panáček, vesele svítící na semaforech nad mou hlavou, se popuzeně přebarvil do křiklavě červené. Bolí mě celé tělo, a tak se čistě ze strachu, že mám něco zlomeného, neodhodlám pohnout byť jen jedinou končetinou. Nesnáším zlomeniny a nesnáším nemocnice.
Do očí mě bodne ostré světlo proudící z reflektorů auta, které mě před pár vteřinami málem zabilo. Zaskuhrám a zkouším si zakrýt oči, bráníc se tak před bolestí, jež mi ta záře způsobuje.
Zanedlouho slyším něčí nejisté otázky docházející ke mně z poměrně malé vzdálenosti. "Jsi v pořádku? Bolí tě něco?" ozývá se neznámý hlas stále dokola a dokola. Rozpoznávám v něm muže, zajisté mladého. Jeho přízvuk je milý, krásně se linoucí do uší. Už teď ve mně vzbuzuje nemalý zájem a to jsem na jeho původce ještě ani nepohlédla.
Sotva na to pomyslím, někdo se pokusí odstrčit z očí mé ruce, takže se opět ocitám pod palbou ostrého světla. Znovu zaskuhrám, ale naštěstí je zanedlouho jeho příval zastaven siluetou člověka. Je to muž. Že by ten samý, co mi pokládá ony otázky?
"Hej, jsi v pořádku? Můžeš se posadit?" promluví po chvíli a já se snažím zaostřit na jeho tvář.
Jako první najdu oči. Jsou dokonalé! Stříbřitě modré se žhavými odlesky, které při každém pohledu jakoby přislibovaly něco magického. Hned po očích, které opravdu nerada opouštím, se přes rovné linie nosu dostávám k ústům. Okamžitě zatoužím poznávat tyhle plné rty, znovu a znovu.
Dostávám od svého vnitřního já šťavnatou facku. O čem to TEĎ přemýšlíš? Vždyť jsi před pár minutami málem přišla o život!
Andělský výjev přede mnou pohodil svými tmavými, na krátko střiženými vlasy a něco šeptem zamumlal. Poslední, co jsem uslyšela, bylo "Hej, neomdlívej!" a potom jsem se opět ponořila do tmy.
°°°
Upírovy oči pomalu prozkoumávaly celé tělo mladé dívky, jež se před pár minutami uvelebila v jeho posteli uprostřed luxusního apartmá v hotelu Morris House. Nikdy si sem žádnou dívku nepřivedl, ale dnes musel udělat výjimku.
Ještě stále si není jistý, zda onu křehotinku má či nemá zabít, a proto si potřebuje před konečným rozhodnutím pořádně utřídit vlastní myšlenky - a že jich je požehnaně.
Proč ji zachránil? V hlavě si neustále přehrával onen moment, kdy v dálce uslyšel její výkřik. Vždycky ho přitahovaly nebezpečné situace, včetně těch, kdy jde někomu o život, ale dnes večer to bylo jiné. Necítil potřebu někoho zabít, ale zachránit. A přesně tohle je onen pocit, kterého se tolik obává a nad kterým se nutí tolik přemýšlet.
Stal se z něj snad nějaký upíří superhrdina?
Viděl tu holku na fotkách v domě, kam ho zavedla ta bloncka, co ji zabil a jejíž mrtvolu odhodil do kontejneru v místní čtvrti. Možná to byl ten důvod, proč ji zachránil. Nechtěl, aby našla bloncčino tělo tak brzy, nebo vyšilovala kvůli jejímu zmizení. Ale to jsou možná jenom špatné výmluvy, protože kdyby nechal to auto, aby ji zabilo, nemusel by se teď potýkat s žádnými a hlavně nezvanými pocity.
Po dobrých třiceti minutách se konečně přemohl pohnout se z místa. Pečlivě prohnul své končetiny ztuhlé z křečovitého sezení v křesílku naproti postele a přiblížil se k dívčiným nohám. Donutil se zjistit, proč ho ta dívka tolik zajímá.
Rozhodl se vzbudit ji a možná potom i zabít.
Možná.
°°°
Otevřela jsem nejdříve jedno, a pak i to druhé oko. Bílý strop nad mou hlavou pokrývaly podivné stíny, zřejmě způsobeny rozsvícenými lampičkami, které jako jediné osvětlovaly tento krásný pokoj. Cizí pokoj.
"Kde to jsem?" vyšlo ze mě téměř automaticky, načež jsem se posadila a uviděla… JEHO.
Sedí na kraji postele, ve které ležím, a prohlíží si mě s podivným výrazem v obličeji. Jako by byl doktor a rozhodoval se, jakou anamnézu určí. Počkat, co když to je doktor? Zachránil mě přece před tím autem a teď jsem asi v jeho domě. Možná mi není nic vážného, abych musela být v nemocnici, tak mě vzal na chvíli k sobě.
Oplácím mu pohled a poprvé si i přes šero panující v místnosti pořádně všímám celé jeho podoby. Opět jako první sklouznu z uhrančivých očí k jeho plným rtům. Tak krásné a smyslné. Tváře má posety lehkým strništěm, které už vybízí k tomu, aby bylo zase jednou srovnáno ostrou žiletkou. Ale i přesto se mi jeho líčka zdají jemná a hladká. A když potom očima doputuji k těm krátkým, ebenově černým vlasům, mám chuť je prohrábnout rukou.
Na sobě má taktéž černou. Vlastně, jediná věc jiné barvy, než je černá, je jeho prsten. Na první pohled starožitný kousek mu zdobí prostředníček pravé ruky. Vypadá, že je ze stříbra, nebo chirurgické oceli, ale rub zdobí velký, tmavě modrý kámen, jehož hrany jsou zarovnány do tvaru medailonku. Uprostřed kamene se pak nachází nějaký znak, mám pocit, že zvíře, ze kterého vystupuje písmeno ´D´. Sotva spatřím tenhle neobyčejný prsten v kombinaci s tímhle neobyčejným mužem, mám z něj diametrálně jiný pocit. Jako by byl starší a moudřejší, což mi dodává ještě podivnější pocit jistoty a bezpečí.
"Není ti špatně?" zeptá se šeptem, aniž by u toho byť jen na sekundu uhnul pohledem z mé tváře. Skoro mi až připadalo, že se dokáže dívat skrze mě.
"Je mi … dobře," vysoukám ze sebe s menšími obtížemi. Poprvé za celou dobu, co tu tak spolu sedíme a zíráme si vzájemně do očí, se na mě usměje. Z toho rajcovního úšklebku mi zatrne až v podbřišku.
"Hodně ses bouchla do hlavy, dávej teď na sebe pozor," přikáže mi autoritativně a zvedne se. Křáčí až k jednomu ze dvou oken umístěných na stěně nalevo od postele a roztáhne jeho krémově bílé závěsy. Po vzoru závěsů je zařízen i celý pokoj. Střídá se v něm bílá, krémová, béžová a taky žlutá a hnědá v různých odstínech. Jediný kontrast tu tvoří tmavé dřevo, ze kterého je tvořen všechen nábytek. Výjimku tvoří pouze mramorový krb v jednom z rohů místnosti, čalouněné křeslo naproti postele a komoda z bílého dřeva umístěná hned za křesílkem a nosící na sobě moderní plazmovou televizi. Ta jako jediná vůbec nezapadá do zbytku téhle místnosti, která svým nádechem silně připomíná viktoriánský styl.
Moc domků tohoto stylu tady v Camdenu nenajdete, takže buď se už nenacházím v Camdenu, nebo se můj božský zachránce právě kouká ven z okna na úplně cizí město.
"Hm, můžu mít otázku?" kuňknu jeho směrem, přičemž pohled zavrtám do zlatavě hnědého, vzorovaného přehozu, pod kterým ležím na té královsky měkké posteli. Zrakem nedosáhnu na svého božského zachránce, ale místností se protne ozvěna jeho těžkých kroků.
"Ptej se," řekne suše a já ucítím, jak se matrace někde v půlce prohne pod jeho váhou. Vzhlédnu a zjistím, že si sedl na místo vedle mě, akorát je hlavou na opačné straně, tak aby mi viděl do očí.
Polknu a jen stěží zformuluji první a zároveň i nejvíce důležitou otázku.
"Kde to jsme?"
Se stálým šklebem na těch plných, rudých rtech se rozhlédne kolem sebe, jakoby pávě sám zjišťoval, kam ho to jeho nohy vůbec zanesly a potom se na posteli uvelebí tak, že se teď lokty opírá o matraci a nohy má volně natažené podél mého těla. Při té reálné představě, že někdo se vzhledem, jako mají přední modelové těch nejprestižnějších značek, si právě polehává jenom pár centimetrů ode mě, tak že se ho můžu během vteřiny dotknout, se mi v břiše sbíhá doslova hejno motýlků. Ah!
"Ležíš na posteli v nejluxusnějším apartmánu, jaký nabízí čtyřhvězdičkový hotel Morris House ve Philadelphii, což je asi necelých deset minut jízdy autem od místa, kde jsem ti zachránil život," vysvětluje mi chladným tónem.
Zasměju se. Od srdce, zcela spontánně, ale i naléhavě. Tak já o fous uniknu smrti zachráněna panem Dokonalý princ a teď ležím v tom nejluxusnějším hotelu na míle daleko od Camdenu? Do Morris House jsme vždycky chodívali na oběd, když za mnou přijel můj otec, neboli nechutně bohaté prase, které mě má ale aspoň trochu rádo, na rozdíl od jeho manželky, mé nevlastní matky. I když jsou oba v balíku, díky smrti mé biologické matky, platí mi jen školu. No není to ironie?
"Není," vyruší mě z úvah můj zachránce. Vidí mi snad do hlavy?
"Ehm, cože?"
Znovu se ušklíbne. "Tváříš se, jako by byla škoda, že jsem tě zachránil. Tak jen říkám, že není."
"Jo takhle!" křiknu. Vždyť já jsem mu ani nepoděkovala!
"Děkuji ti. Víš, za záchranu mého života," prohlásím mile, i když je tu pořád mnoho nezodpovězených otázek. "Proč jsem vůbec tady? V hotelu ve Philadelphii?"
"Nevěděl jsem, kde bydlíš," znovu se ušklíbl, tentokrát trochu jinak, "a tak jsem tě odvezl k sobě s úmyslem, že počkám, až se probudíš a povíš mi adresu, kde bydlíš."
"A ty … bydlíš v hotelu?" vyletí mi obočí skoro až do půlky čela. Krásný, charakterní, dobrosrdečný, hrdinský a teď ještě k tomu i bohatý?
"Dočasně," odpoví mi jednoduše, skoro jako by mluvil o počasí. A pak udělá nečekanou věc. Vymrští se do sedu a napřáhne přede mě svou pravou ruku, tu kterou zdobí ten robustní prsten.
"Já jsem Damon," odmlčí se a mávne rukou do prostoru snažíc se naznačit mi, abych mu oplatila ono seznamovací gesto. Jako omráčená vkládám svou vybledlou ruku do té jeho. Jakmile se dotkneme jeden druhého, kůží na kůži, zažívám opojný pocit. Jakoby celým mým tělem, nitrem a dokonce i vědomím proudila podivná energie. TA energie.
Pokračování příště.

Kapca to byla dobra, ale preci mam jen miniaturni vytku: Damon nosi svuj prsten proti slunci na ruce leve