close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Fear Changes Us II. - 22. Kapitola

6. srpna 2013 v 1:16 | Charlie |  Fear Changes Us
Téma:The Vampire Diaries
Pár: Damon/Elena/(Stefan)
Čas: Příběh navazuje na téma třetího dílu třetí řady, tedy konkrétně na moment, kdy šel Damon do baru za účelem rozptýlit Klause, aby mohla Elena přemluvit Stefana k odchodu domů. Dále se rozvíjí svou vlastní cestou :o)

Pozn.: Omlouvám se, že díl přidávám až teď, ale prostě nebyl čas. Vstávala jsem až ve dvě hodiny odpoledne :D No jo, to dělá ten víkend na čerstvém vzduchu :o)) O kapitolce až v dovětku ;) A zanechte prosím komentáře, ať vím, zda se vám směr povídky líbí :)


22. Kapitola - "Unusual Feeling"
("Neobvyklý pocit")

Ten song se spíše hodí k té půlce až s Damonem :o))


Mystic Falls, 16. září 2011
(Psáno z Elenina pohledu)
"Měj se Caroline, uvidíme se odpoledne," houkla jsem na mou světlovlasou nejlepší kamarádku, když nasedala do svého černého auta. Ihned po tom, co nastartovala motor a já si byla již stoprocentně jistá, že už mě nemůže slyšet, nechala jsem ze sebe vypustit veškerý vzduch nahromaděný za celou její noční návštěvu doprovázenou Davidovými dětinskými výstupy.

Zprvu jsem se divila, že Caroline je teď na straně našeho plánu točícího se kolem Davidova pouta ke Klausovi, ale po třech hodinách strávených v její společnosti jsem tomu přišla na kloub - prostě se jen snaží dát naše přátelství zase dohromady. Je to fajn, vědět, že jí nejsem ukradená, ale mnohem radši bych teď byla, kdyby se k nám přidala z čistě nesobeckých důvodů. Takhle je pro mě mnohem těžší domlouvat se na budoucích plánech, když opravdu nevím, komu můžu věřit. Tedy, pokud do toho nepočítám Damona.

Jeho odpolední výstup u nás doma jako by byl úplně zapomenut. Dokonce ani Jeremy se k tomu nijak nevracel, za což jsem v Carolinině přítomnosti velice vděčná. Zrovna ona by byla schopná začít rozebírat Damonovo chování a já tak nějak nevím, jak dlouho bych to dokázala vydržet, aniž bych ji přetáhla basebalovou pálkou.

"Elenko, měla by sis jít lehnout," vyruší mě z přemýšlení Davidův hlas. Ještě stále stojím u dveří a bráním mu tak, aby mohl projít ven.
"Kolik je vlastně hodin?" zeptám se a zívnu na důkaz své přicházející únavy.

David mě stále pozoruje s podivnými plamínky v očích. Mám takový dojem, že jeho přátelství ke mně se mění v něco jiného. Zatím netuším, jestli se mi to má zamlouvat, nebo ne. Spíše se toho obávám.

"Je půl třetí ráno," pohlédne na digitální hodinky, jež zdobí jeho pravé zápěstí. Poté mi věnuje zadumaný pohled a postoupí pár kroků blíže. Srdce se mi rozbuší, avšak nikoliv příčinou příjemných pocitů. Je to strach.

"Co je?" podaří se mi ze sebe dostat, jakmile se Davidovo zírání stává stále více a více nepříjemným. Na mou otázku nijak nereaguje, místo toho postoupí ještě o krok blíže ke dveřím, čímž se dostane přímo ke mně.

"Jenom," promluví tichým hlasem a sklopí u toho pohled k mým rtům, "opravdu ses rozešla se Stefanem?"

Vím, že pokud bych mu odpověděla ´ano´, asi by se pokusil mě políbit. Zvolila jsem proto metodu rozptýlení a reagovala na jeho otázku taktéž otázkou.

"Kdo ti řekl, že jsem se rozešla se Stefanem? Byl to snad Damon?" Můj hlas se mi zdál mírně roztřesený. To proto, že netuším, čeho je David schopný a hlavně, co má za lubem. Zneklidňuje mě i pocit, že nevím, kdo mu o mě a Stefanovi mohl říct.

David letmo zavrtěl hlavou, jakoby se chtěl zbavit té nestoudné myšlenky mě políbit a konečně znovu pohlédl do mých očí, namísto aby se pohledem věnoval mým rtům. Díky bohu, má metoda rozptýlení zabrala!

"No, kdo ti o tom řekl?"

"Takže to je pravda!" zaradoval se David. Věnovala jsem mu nechápající pohled, načež se uráčil mi svou reakci osvětlit. "Víš, já Stefana nemám rád. Možná to je Damonův vliv, nevím, ale jsem rád."
"Hm, to já taky," odsekla jsem mu a poodstoupila ode dveří, naznačujíc mu tak, že by už mohl odejít.

"Vážně?" věnoval mi úsměv a postoupil ke dveřím tak, že jsme stáli vedle sebe. Pohlédla jsem na něj a v jeho tváři shledala jakousi podivnou emoci - něco mezi radostí a úlevou, možná i trochu naděje by se tam mohlo najít. Jen doufám, že nechce zastoupit Stefanovo místo.

"Dobrou noc, krásko Elenko. Vyspi se do růžova," řekl David a v tichosti odešel, neboli se spíše vypařil svou upíří rychlostí.

Byla jsem naštěstí tak utahaná, že mě ani nenapadlo klást si další otázky ohledně včerejška či dnešního brzkého rána. Zapadla jsem do postele a vzbudila mě až textová zpráva příchozí na můj mobil. Je od Damona.

Zdravím, máte asi tak hodinu na to, abyste se dostavili do penzionu. Damon
P. S. Eleno, mám pro tebe zajet?

Sakra. Doufám, že tu poslední větu připsal jenom do smsky adresované mě. Ale co teď? Mám mu zavolat?

Abych pravdu řekla, měla bych spíše začít něco dělat, pokud se chci za hodinu dopravit do penzionu. Cesta sice trvá jenom patnáct minut, ale já právě vstala. Musím se osprchovat, namalovat, obléct se, najíst a v neposlední řadě taky promluvit si s Jeremym, co má dneska v plánu.

Když o tom tak přemýšlím, nějaký ten odvoz by se asi hodil.

V pozdně ranní hygieně mě vyruší vyzvánění mého telefonu. "Ano?" zvednu příchozí hovor, aniž bych zkontrolovala jméno volajícího.

"Dobré ráno, krásko Elenko," ozve se pro mě tak známý melodický hlas.

"Damone," oddechnu si, "proč mě oslovuješ ´krásko Elenko´?"

I přes telefon cítím, jak se usmívá. "Neříkej, že se ti to nelíbí. Když ti tak řekne David, celá záříš," prohlásí odměřeně, ale i přes to v jeho hlase uslyším špetku radosti.

"Takže to je názor toho, který tvrdí, že absolutně vůbec nežárlí na mentálně nedospělého Klausova poskoka?" Teď se usmívám i já. Přece jenom žárlí! A to jsem si včera téměř vyčítala tu mou nezodpovědnost ohledně přijmutí Davidovy krve.

Pohlédla jsem na svou vyléčenou ruku a poté očima sjela k té druhé, jejíž dlaň mám zabalenou do čistě bílého obvazu. Jsem ráda, že mě Damon nechtěl vyléčit svou krví. Nejen, že z následků jeho ošetřování se mi ještě teď svírá touhou žaludek, ale takhle mám na onen večer aspoň nějaké přímé vzpomínky, i když jen na krátkou dobu.

"Dobře, začnu od znova," odsekne nabroušeně. Asi se mu nelíbí, že jsem ho prokoukla. "Čau Eleno, máš se fajn?"

"Ahoj Damone, mám se," znovu pohlédnu na svou obvázanou dlaň, "skvěle. A ty?"

"Dost hraní, za dvacet pět minut jsem u tebe doma, tak si pospěš, když jsi teprve před chvílí vstala."

"Jak víš, kdy jsem vs-" zarážím se uprostřed otázky, protože se v mobilu najednou rozezní zvuk ohlašující mi, že člověk, nebo taky Damon, na druhé straně právě ukončil hovor. Některé věci se prostě nikdy nezmění - mezi ně bohužel patří i Damonův smysl pro načasování.

Třeba jeho včerejší vypaření se. Nic mi neřekl a odešel. Přitom jsem si s ním chtěla promluvit o všem, co nás teď čeká. Především tedy o Klausovi, dvou týdnech v Kalifornii a o mých nevysvětlitelných snech, čili o návratu mých vzpomínek. Navíc mě stále trápí ona zapeklitá otázka: Kdo mě vůbec ovlivnil?

°°°

"Ahoj Eleno," zdůraznil Damon mé jméno, když jsem přistupovala k jeho modrému kabrioletu starší značky. Již seděl za volantem a věnoval se zatahování střechy. Byla jsem za to vděčná, protože venku, tak stejně jako celý tento týden, jemně poprchávalo.

Jakmile se střecha auta definitivně zatáhla, nechal mě chvíli pozorovat svůj úsměv profesionála. Chlapi jsou všichni stejní. Milují, když jsou obdivováni, i kdyby jen za úplné maličkosti, které pro vás udělají. Další věc, ve které se Damon nikdy nezmění, ale taky jedna z prvních věcí, které se mi na něm tak nějak … líbí.

Zanedlouho jsem se přistihla, jak se zájmem sleduji jeho rty a přemýšlím nad tím, zda ho nemám políbit. Naštěstí mě vyruší svým "Naskoč si!" a já tak nemám čas pokoušet své sebeovládání, jež jsem si - speciálně kvůli němu - pěstovala doslova celé měsíce.

Cesta probíhá v tichosti. Oba jsme zatáhnuti do vlastních myšlenek a ani jeden z nás není schopen to rozlehlé ticho přerušit. Dokonce i rádio má tentokrát nastavenou velice nízkou hlasitost. Až když přejedeme odbočku k penzionu, jsem odhodlaná promluvit.

"My nejedeme do penzionu?" ptám se s jistou nadějí v hlase. Ač je to nepříjemné, nevědět, kam jedeme, nechtělo se mi přijít do Stefanovy blízkosti tak brzy po našem rozchodu.
"Ne, nejedeme," odpověděl mi Damon poněkud odměřeným tónem. Pořád očima skenoval cestu před sebou, přičemž volant se pod jeho sevřením málem rozpadl na úplnou kaši.

Pozorovala jsem ho s velkým zájmem. "Proč?" snažím se zjistit potřebné informace. "A kam teda vůbec jedeme?"

"To ti nemůžu říct," podotkne chladně. "Já …," věnuje mi krátký pohled, který ani nestihnu rozeznat, "… prostě ti to nemůžu říct."

Na další vyzvídání už nemám vůli, ani schopnosti. Jedeme stále dál a dál a já se po téměř dvou hodinách jízdy rozhodla, že si odpočinu.

Usínám s neobvyklým pocitem déjà vu. Nezažila jsem tohle už jednou?



Dovětek: Snažím se vám do děje protlačit co nejvíce Deleny, načež mě napadlo plno nových zápletek...no, uvidíme, do čeho nás zavede tato ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | 6. srpna 2013 v 7:06 | Reagovat

Tak teď jsem pekelně zvědavá :-D

2 Tinka Tinka | 6. srpna 2013 v 7:08 | Reagovat

úžasné, moc sa teším na ďalšiu :-)  ;-)

3 Clare Clare | 6. srpna 2013 v 8:47 | Reagovat

krásná kapitolka, doufám, že budou mít pár dní jen pro sebe a nebude tam ten debil Davit, nesnáším ho !

4 charliessstories charliessstories | 6. srpna 2013 v 19:35 | Reagovat

Tři komentáře? :-( Fňuk :-(

Jinak všem děkuji :-) Pokud mě to horko dneska nezabije, pustím se do další kapitolky.

5 Nya Nya | 6. srpna 2013 v 19:54 | Reagovat

Jaaaaaaaaj, paradni kapitolka... :-) to jsem zvedava, kam jedou... jestli ho neovlivnil zase Klaus!! 8-O

6 Terry Terry | 7. srpna 2013 v 10:18 | Reagovat

Super kapitola! ;) Moc se těším na další, jsem hodně zvědavá, kam Damon naší Elenku zaveze. :D (Super písnička! :D Piš si, že jí určitě taky použiju! :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.