
Téma:The Vampire Diaries
Pár: Damon/Elena/(Stefan)
Čas: Příběh navazuje na téma třetího dílu třetí řady, tedy konkrétně na moment, kdy šel Damon do baru za účelem rozptýlit Klause, aby mohla Elena přemluvit Stefana k odchodu domů. Dále se rozvíjí svou vlastní cestou :o)
Pozn.: Omlouvám se za zpoždění, ale bylo toho hodně (zase a zase). Tahle kapitolka je velice krátká, ale jak jsem ji psala, zdálo se mi ideální to utnout v tom bodě, ve kterém jsem to zakončila - navíc se mi tam už nadále nehodil Damonův pohled. Snad budu mít zítra čas přidat další kapitolu :o)) A komentujte, nebo vám tu další přichystanou kapitolku nedám!!! :D A zanechte prosím komentáře, ať vím, zda se vám směr povídky líbí :)

24. Kapitola - "I Love This Weather"
("Miluji tohle počasí")
Mimo Mystic Falls, 18-19. září 2011
(Psáno z Damonova pohledu)
Poněkud ospale jsem se protáhl a zamžoural do světla, které mě probudilo. Zprvu mi bylo nepříjemné tady zůstávat, v domě a hlavně v pokoji, kde nám Klaus tolik ublížil. Ale teď? Připadám si, jako bych prožíval zase a opět to nejkrásnější ráno v celém svém životě, nehledě na místo a okolnosti. Hlavní totiž je, že jsem s ní.
Kdo by si pomyslel, že si Elena na všechno vzpomene? Popravdě, ani já tomu nejdříve nevěřil…
"No tak, zkus to," promluvil jsem na Elenu, když už nejméně po sté prohlásila, že jí tohle místo nic nepřipomíná. Dojeli jsme do Kalifornie v neděli ráno a hned v poledne parkovali na příjezdovce u Klausovy usedlosti. Samozřejmě jsem nejdříve prověřil celý dům i okolí, abych měl jistotu, že tu není žádný jeho slídil.
S Elenou jsme stáli před hlavními dveřmi a zkoušeli, jestli je schopná si na něco vzpomenout. Celou dobu se tváří naprosto zkroušeně, jako by jí to bylo nepříjemné. "Ale Damone," oslovila mě po chvíli zírání na masivní dřevěné vstupní dveře, "já to zkouším, ale…"
"Ale asi si nechceš vzpomenout," hlesl jsem potichu a otočil se směrem k lesu, který se rozprostírá před celým domem. Slyšel jsem Elenin prudký nádech, ale nic mi na to neřekla, dokonce se ani nepohnula z místa. Takže to znamená, že si opravdu nechce vzpomenout?
"Chci si vzpomenout," kuňkla a zapíchla pohled do mých zad. Neodolal jsem a otočil se zpátky k ní. Měla slzy v očích a ještě zkroušenější výraz než kdykoliv předtím.
"Chci si vzpomenout, ale musíš mi s tím pomoct, Damone," usmála se, a přitom jí po tvářích stékaly slzy.
"Pomůžu ti. Hlavně už neplakej, prosím." Rukou jsem se přiblížil k její tváři a palcem jemně setřel všechny známky po slzách.
"Nebudu," zavrtěla hlavou a vtiskla tvář do mé dlaně. "Víš," zavzlykala zbytkově, "všemu, na co jsem si doteď vzpomněla, předcházelo něco emocionálního. Ty sny se mi nezdály jen tak, vždy měly podnět k tomu, aby se vůbec spustily."
"Stejně je to divné, že se ti ty vzpomínky vrací," uznal jsem přemýšlejíc o tom, jak odtažitě se ke mně Elena chovala po návratu z Kalifornie.
"Já vím, sama se teď cítím nějak zvláštně. Nemohl to být Klausův záměr?"
"To asi ne, ale možné je všechno. Slyšel jsem jenom konec toho, jak tě ovlivnil," přiznal jsem popravdě a prudce se nadechl při vzpomínce na onen den, kdy jsem Elenu ztratil na tak dlouhou dobu. I ona si všimla mého skleslého výrazu a pohladila mě po tváři.
"Nevyčítej si to. I když nemám přesné vzpomínky, vrací se mi pocity. Cítím, že za nic nemůžeš a taky vím, že mě miluješ a já miluji tebe."
Krátký okamžik jsem na ni hleděl s otazníky v očích, protože je pro mě hodně nezvyklé, že něco takového přiznává nahlas. Hned na to jsem ji nezapomněl dlouze políbit.
"Pojď, něco ti ukážu," šeptl jsem Eleně do ucha a vzal ji za ruku.
Za domem na nás vysvitlo polední sluníčko. Všechno se jevilo tak krásně, téměř pohádkověji než v létě. A když jsem se podíval na Elenu, musela to cítit úplně stejně. Usmívala se, po slzách ani památky.
Napadlo mě začít s tím, abych Eleně trochu pomohl se vzpomínáním, ale již dopředu jsem si uvědomil, že bude nejlepší, když jí o tom neřeknu dopředu. Prostě jenom začnu.
"Miluji tohle počasí. Dodává ti příjemný pocit svobody," prohlásím s úsměvem, tak jako jsem to prohlásil před pár týdny na přesně samém místě, kde jsme teď kráčeli.
A v tom Elena spadla. Její ruka ochabla v mém sevření a já začal mírně panikařit.

Co se stalo? Ježiš! Rychle další, úžasná kapitola. :o)