
Pozn.: ..předem ZNOVU vám moc děkuji za tak příznivé komentáře a doufám, že v nich budete pokračovat i nadále :) Tuhle kapitolu jsem doslova tlačila přes koleno...nakonec se z ní vyklubal celkem fajn (další) úvod do děje :D Fajn lidi, už se to bude jen a nej zlepšovat! Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)

10. Kapitola
"Decided To Change My Destiny"
("Rozhodnutý změnit svůj osud")
Inside a dark mysterious passion she beholds... How can she live a life which she never unfolded? All he wants to do is get his mind across... He thinks and thinks, never seeming to solve this intellectual cycle. He can't take it, it's time to break it. Or not? She lives at stake, his mind can't intake. His heart collapses, dropping down to the cold floor. Couldn't take it no more, taken some bourbon. It´s time to show her his life's interventions. | Uvnitř tmy tajemnou vášeň spatří... Jak může žít svůj život, který ani nikdy nerozvinula? Všechno, co chce udělat on, je dostat svou mysl tím... Přemýšlí a přemýšlí, nedoufajíc ve vyřešení tohohle duševního cyklu. Nezvládá to, je čas s tím skoncovat. Nebo ne? Ona žije na hraně, jeho vědomí to nepobírá. Jeho srdce se hroutí, padajíc dolů, až na chladnou podlahu. Nejde toho zvládnout více, vezme si nějaký burbon. Je čas ukázat jí jeho životní zásah. |
Po téměř sto letech si konečně přiznal, že se mu líbí i někdo jiný, než samotná Katherine. To jiskření, které prošlo každým nervovým zakončením v jeho těle, jakmile se dotkl té hladké kůže, bylo téměř nesnesitelně úžasné. Zopakoval by to. Znovu a znovu.
A když na ni pohlédl, všiml si, že i ona to cítí stejně. Dokonce to i slyšel. Její tep se zvýšil a to v takové míře, až na moment úplně ztratila dech. To pomyšlení, že na ni má tak opojný vliv, ho nevídaně vzrušilo.
I teď bojoval hned s několika pocity. Jak se mám zachovat? Ptal se neustále, neschopný odpovědět sám sobě. Jeho upíří část na něj doslova křičela, aby ji neprodleně ovlivnil a vzal si přesně to všechno, po čem právě touží. Jenže to nešlo, nemohl to udělat, protože tady byla i jeho druhá část - lidská. Sice nekřičela, ale bojovala a to mu bohužel stačilo na to, aby si dobře rozmyslel své činy, než se do nich vůbec pustí.
Vím, že ji CHCI… Honilo se mu hlavou.
Ale nejdřív ji musím získat. Úplně… Tahle myšlenka ho přivedla ke skvělému plánu.
Odvrací se. Ne, ne, ne, ne, ne a NE!
Na poslední chvíli zadržím přicházející rozhořčení a sklopím oči k zemi, sbírajíc své špinavé knížky do náruče.
Co jsem si to zase vysnila? Že mě políbí? Sakra, vždyť tohle není žádný romantický film! Seber se, Hearstová, a začni uvažovat reálně!
"Budu muset jít, mám práci," kuňknu do prostoru a i s učebnicemi se zvedám ze země. Pan Dokonalý mě v tom následuje.
"V kavárně?"
Přikývnu, aniž bych na něj pohlédla a jen s lehkým potěšením letmo zaznamenávám, že už mé pracovní místo nenazývá barem.
"Mám tu auto, můžu tě tam svézt," hlesne a upoutá tak mou pozornost. Jeho pohled je téměř hypnotický, skoro jako by se tím snažil mě přemluvit.
"Mám nohy, můžu tam dojít sama," odseknu. Není to o tom, že bych nechtěla. Jen mě napadlo mu vrátit pár těch jeho hrubostí. Dělá se to tak, ne?
"Loren," vysloví mé jméno tak svůdně, a přitom i tak zhruble, až mi z toho naskočí husí kůže, "nenech se přemlouvat. Nemám to rád."
"No a?" vysměji se mu. "Taky nemám ráda, když mě otravují cizí lidi."
"Nejsem cizí," odporoval mi a jeho výraz se stával přísnějším, "zachránil jsem ti život," až se nakonec stal doslova vítězným.
"Chceš mi tím naznačit, že s tebou musím jet, protože jsi mi zachránil život?" vykulím na něj oči.
"Lépe bych to nevysvětlil ani já sám," ušklíbne se tím nejvíc sexy způsobem.
Cítím, že znovu podléhám jeho kouzlu. "Mám na výběr?" usměji se na něj a vydávám se do středu parkoviště, kde stálo Damonovo auto - bílé BMW.
O pár minut později už stojíme před mou milovanou prací, kavárnou U Modrého havrana. Zahledím se přes prosklenou výlohu podniku a zjišťuji, že Jennifer již pilně obsluhuje hosty. Hlasitě vzdychnu a nevědomky tím upoutám Damona, který doposud jenom seděl, hledíc před sebe na výjev pomalu zapadajícího sluníčka.
"Co?" ptá se mě zadumaně.
Pohlédnu do jeho krásné tváře a zjišťuji, že si mě starostlivě prohlíží. "To nic," vzdychnu znovu, "jen se mi nechce do práce."
"Tak tam nechoď," uchechtne se a hned na to mi věnuje rajcovní úsměv, čímž si získá mou plnou pozornost.
"Už jsem říkala, že tam musím."
V Damonových očích se zalesklo cosi temného. "A co kdybych zařídil, že bys tam nemusela?"
Ignoruji další z uhrančivě přesvědčivých úsměvů. "Sice netuším, jak bys to dokázal," zasměji se tiše, "ale stejně jsem na to až příliš zodpovědná."
"Zodpovědná?" pozvedne obočí, načež já aktivně přikývnu.
"Tak ty jsi až příliš zodpovědná," opakuje má slova. "A v tom je ta chyba."
"Heh?"
"Máš hlavu ve hvězdách, a přitom se ani nesnažíš dotknout se oblohy."
"Promiň, ale vůbec nechápu, co se…"
"Ti tu snažím říct?" skočí mi do řeči a natočí ke mně horní část svého těla. "Jsi moc pasivní. Měla bys hodit zodpovědnost za hlavu, uvolnit se a jen si užívat jízdu."
Jo, má pravdu. Měla bych. Chtěla bych. Ovšem, i přesto se na pana Dokonalého zamračím a zvednu se k odchodu. Sotva se soukám ven z auta, Damon mě popadne a zatáhne zpátky dovnitř. Nechápavě pohlédnu na jeho ruku, jejíž dlouhé prsty nekompromisně svírají mé zápěstí. Bolí to.
"Au," heknu naznačujíc mu tak, že mi to je nepříjemné. Jeho oči neopouští ty moje. Připadám si jako uzamčená v tajemném světě jednoho muže, který dokáže být nádherný, i když se ze zcela nevysvětlitelných důvodů zlobí. Po delší chvilce nakonec zareaguje a povolí tlak.
"Omlouvám se," špitne a stočí svůj pohled někam před sebe. Přeji si, abych teď mohla vidět jeho výraz a ujistit se, že mi nelže. Kdyby totiž opravdu lhal, bylo by mnohem jednodušší si od něj držet odstup.
Dlouhou chvíli ticha prolomím až já, když mi dojde, že již pravděpodobně začala má směna v kavárně. "Moc ráda bych tu s tebou klábosila o mém životě," uchechtnu se s ironickým úšklebkem na rtech, "ale přijdu pozdě do práce."
Radši nečekám na jeho reakci a rychle vystřelím ven z auta. Nejsem ochotná celý zbytek dne poslouchat nadávky pana Rovena, nebo Jennifer. Za tohle mi pan Tajemný opravdu nestojí.
Proklouzla mu mezi prsty. Sakra.
A to už si začínal myslet, že se jí pomalu dostává pod kůži. Jenže, v tom je ten problém - nejde mu to.
Myslel si, že Loren je jedna z těch holek, co jim zoufale chybí nějaké to povyražení. A on jí ho chtěl dopřát. Vlastně nejen jí, ale hlavně sobě. Prožít večer plný volnosti, zábavy, vášně a nebezpečí. Pro něj to zní až neuvěřitelně lákavě, ale ONA nechtěla. V čem to asi tak vězí? Jak ji může přesvědčit?
Když utekla z jeho auta, neměl zapotřebí ji nadále zadržovat. Popravdě, ztrácel trpělivost. Připadalo mu, že pokud ona nechce, pro něj to nemá žádný smysl. Mohl by ji ovlivnit, tak jako tunu ostatních holek, které kdy využil k vlastnímu potěšení, ale s Loren to bylo jiné. Moc dobře si uvědomoval, co mu ta holka nabízí a co krásného se skrývá pod tou tvrdou slupkou zodpovědnosti a kontroly. Tušil, že kdyby přijala jeho nabídku, nemusel by použít ani trochu nátlaku. Ona sama by ho vedla ke všem sprosťárnám, které se mu teď honily v hlavě.
Ale ona NECHCE… Rozeznělo se mu v uších hned na to, co zpozoroval Loren, jak rozezleně utíká do kavárny. Sešlápl plynový pedál a vykličkoval z těsné uličky až na Camdenskou hlavní.
A pak, těsně před odbočkou na most vedoucí rovnou k jeho hotelu ve Philadelphii, se mu rty roztáhly do ďábelského úsměvu.
Cožpak se Damon Salvatore takhle vzdává? Po všem, co mu udělaly ženy v jeho životě? Po tom, co zjistil, jak moc touží po neoblomné slečně Hearstové? Ne, v téhle bitvě neprohraje. Tahle bitva ho vynese nad ten hnus poletující okolo něj - nad minulost.
Už nebude muset zabíjet všechny ženy, se kterými se vyspí, nebo se na nich nakrmí. Protože jakmile opravdu dostane slečnu Hearstovou, bude to jako úder proti vlastnímu osudu. Ano, tohle je jednoznačně ta nejlepší příležitost, jak nenávisti ke Katherine Piercové nakopat prdel.
"Však já tě dostanu, baby," šeptl si pro sebe a jedním trhnutím volantu ladně otočil auto do protisměru.
Pokračování příště.


Krásná kapitolka :) Nevím jak ostatní, ale mě se ty jeho dlouhé myšlenkové pochody naopak hrozně líbí
Je dobře, když nám to tu tak perfektně popíšeš - to jeho rozhodování. Dodává to tomu "šťávu"
:)