
Pozn.: Tahle kapitola se mi psala opravdu špatně, ale nakonec se to myslím že dá :-)) Děj se nám už pomalu rozjíždí.. Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)

7. Kapitola
"Afternoon Bourbon"
("Odpolední burbon")
Jakmile vyjdu z budovy naší univerzity, do obličeje mě praští studený vichr nesoucí v sobě přítulné kapky deště. Okamžitě se schovávám k Becky pod deštník a následuji ji na parkoviště, kde by nás už měl čekat Edward.
"Kde sakra je?" zahulákám směrem k Edwardově staro-nové přítelkyni, která se hbitě vytáčí všemi směry, snažíc se tak najít náš odvoz. I já se o to snažím, ačkoliv mi to moc nejde. Hledám totiž jeho, ale bohužel nenacházím. Po bílém BMW není ani stopy, natož po jeho majiteli. Nálada, která mi už tak klesla na bod mrazu, se vesele řítí níž a níž.
"Hele, Becky, nepůjdeme pěšky?" ptám se své blond kamarádky s nadějí v hlase. "Edward tě může vyzvednout u mě doma."
"A já zmoknu, že?" vysměje se Becky mému plánu. Pokrčím nad tím rameny a hodlám se otočit na podpatku. Ocitnout se znovu v Edwardově přítomnosti je dnes opravdu to poslední, co potřebuji.
"Počkej Lor," zachytí mě za rameno, když už odcházím. "Vždyť nemáš ani deštník."
"To nevadí, já to zvládnu," odpovím Becky zcela odhodlaně a zadívám se do té průtrže mračen, čekajíc až mě má kamarádka propustí. No, moc se na to netváří.
"Co ti je, Lor? Zdáš se mi nějaká přepadlá."
Zakroutím hlavou. "To dělá to počasí."
Becky se na mě zadívá jako na tu největší lhářku pod sluncem, tedy momentálně pod mrakem. "Mám tě ráda Lor a upřímně mě mrzí, že se trápíš kvůli nějakého idiota, co by ti beztak jenom ublížil," promlouvá ke mně se zcela upřímným pohledem.
Jsem to já, kdo kazí tuhle přátelskou chvíli a nepokrytě se zamračím. "To by mě zajímalo Becky, od koho ses tenhle monolog tak krásně naučila."
"Ale no tak Lor! Tohle už jsme přece řešili včera," argumentuje se mnou a tváře se jí postupně barví do ruda. To vždycky, když je vytočená.
"Ale nedořešili! A k mojí náladě," hlesnu a zadívám se do jejích naštvaných očí, "sice se netýká počasí, ale taky se netýká ani jeho."
"A čeho se tedy týká?" křikne mírně. "Vždyť jsi ve škole měla halucinace, že ho vidíš."
"Jenom jsem se nechala unést nudou a vlastní fantazií," namlouvám jak Becky, tak sama sobě. "Poslední dobou mám pocit, že můj život stojí za prd. Tak mě omluv, pokud to budu dávat až moc najevo," vytrhnu se Becky z jejího sevření a bez rozloučení odcházím. Stejně se mi zdálo, že Edward už přijíždí, takže bych musela odejít tak jako tak. Navíc, hádat se s Becky není zrovna to, co mi momentálně pomůže…
Mám chuť se vysmát sama sobě. To jsem si vážně myslela, že když zmoknu jako slepice, budu se potom cítit lépe? To teda necítím! Je to ještě horší. Jakoby každá kapka dopadnuvší na mé tělo představovala i mé utrpení. A to bolí.
Nudím se. Po adrenalinem nabité páteční noci je pro mě tahle rutina nepříjemná. A když si představím, že mě ještě čeká odpoledne strávené prací v kavárně, mám chuť seknout sebou o zem a už nevstát. Ale potom je tu ten déšť. Z nějakých nepochopitelných důvodů mi zabraňuje všechno zahodit. Ačkoliv zřejmě zapříčinil mou dnešní depresi, tak se mu teď daří ji nějakým zvláštním způsobem léčit. Možná to je i proto, že už mi prosákl do mozku a já tudíž nejsem schopná přemýšlet o tom, co mi tu depresi tolik způsobovalo.
Svou hbitou chůzí se již pomalu dostávám ke své milované kavárně "U Modrého havrana". Dnes je tu poměrně vylidněno, což mi vyhovuje vzhledem k tomu, že vypadám jako vodník. Naštěstí vlasy jsem si sepnula do vysokého drdolu, takže jsou asi jediné, na kterých nejde poznat, že nepoužívám deštník.
"Ahoj Lor," pozdraví mě jako vždy veselá Jennifer. Opět jí to moc sluší - neřeší špatné počasí, klidně si obleče upnutou minisukni a k tomu skvěle padnoucí halenku. Tahle holka mi nezastavitelně ničí sebevědomí, kam se na ni hrabu se svými džíny a svetříkem? Jsem až moc studentský typ.
"Čau Jenn. Máš se?"
"Dobře. A co ty? Mám pocit, že to počasí tě celkem zmáhá," sjíždí mě přísným pohledem od hlavy až k patě. Přesně kvůli těmhle narážkám se s ní bavím jenom tehdy, když je potřeba.
"Hm, asi jo," hlesnu, sundám si svou durchem durch promoklou bundu a pověsím ji na věšák v rohu místnosti, která nám tu slouží jako taková mini šatna.
"Poslyš, směna mi končí až za chvíli a je tu málo lidí, tak se tu můžeš zatím trochu osušit," oznámí mi Jennifer a bez vyčkávání na mou reakci odchází. Nezbývá mi nic jiného, než si sednout k úzkému radiátoru u jedné ze stěn místnosti a nechat teplo rozehřívat mé svaly.
Z poklidu mě vyruší až náhlé klapnutí dveří za mými zády. Ohlédnu se přes rameno a v tlumeném světle pokoje rozpoznám Jamese. Sklápí svůj deštník a spolu s bundou do deště jej odkládá na věšák, hned vedle mých věcí.
"Zdravím tě, moje lásko," zasměje se a kráčí si to ke mně a k mému topení. Sakra.
James před rokem vystudoval stejnou vysokou školu, ke které teď patřím já a vlastně i polovina obyvatel tohoto města. Momentálně hledá práci ve svém oboru architektka, a tak si zatím krátí svůj čas výpomocí tady v kavárně a hlavně, otravováním mé osoby. Nevím, jestli si na to jenom hraje, nebo to myslí vážně, ale vyjíždí po mě od doby, co jsem tu nastoupila. Je přirozeně krásný, má kaštanově hnědé vlasy s blond melírem, oči barvy nugátu, štíhlou postavu a nepřetržitě mírně opálenou pokožku. Ideál pro každou dívku, jen ne pro mě.
"Ahoj Jamesi. Zase máme směny stejně?" Samozřejmě, že je máme stejně, vždycky je máme stejně.
"Jasan. Prosím tě Lor, vždyť já bych to tu bez tebe nevydržel ani minutu," zastaví se těsně u mě a mírně se sklání. Vtip je v tom, že mi zírá do výstřihu, místo do očí, jak to tak spíše bývá v romantických filmech.
Zareaguji celkem rychle a pohotově se zvedám, připravena vydat se do práce. "Tak já jdu, ať tam Jennifer není sama."
Po dvou hodinách za barem zpozoruji, jak se kavárna nepříjemně plní lidmi. Je sice obyčejné pondělní odpoledne, ale v tomhle počasí to tu lidi láká mnohem více, než kdy jindy. Většinou mě takový nával nijak neovlivní, jenže to nesmím mít směnu s Jamesem.
"Ty kráso, vůbec nestíhám!" zahlaholí udýchaně a opírá se přitom o výdejový pult na straně mnou okupovaného baru. "Nemůžeš trochu zpomalit?"
"Zpomalit?" zasměju se. "Přijmu objednávku a udělám ji tak rychle, aby na ni člověk nemusel čekat. To ty bys měl zrychlit."
"Jenže rychleji to už nejde, víš?" zašklebí se. "Potom si lidi stěžujou, že mají studený kafe."
Tak dělej něco pro to, aby si nestěžovali! "No, v tom případě si pospěš a roznes to, co máš tady," ukážu na hotové objednávky.
"Slečno Hearstová, měla byste Jamese poslechnout. Zkorigujte svou rychlost s tou jeho," vyruší mě v pozorování přeplněné místnosti náš šéf a majitel tohohle podniku, pan Roven.
Je to muž v důchodu, trochu obtloustlý, se šedivými vlasy, brýlemi a staromódně oblečený. Typický stařík, který nemá rád většinu mladých lidí, včetně mě. Jediný James je jeho miláček - asi proto, že se spolu o víkendech čumí na fotbal.
"Jistě pane Rovene, pokusím se."
"No a během těch pokusů byste mohla Jamesovi pomoct obsloužit pár stolů," mávne rukou směrem za mě a po výměně rozzuřených pohledů odkráčí pryč. Někdy se vážně divím, jak mohl takový člověk vystavět místo jako je tohle. Chudák moje milovaná kavárnička…
Počkám, až James dorazí zpátky a předá mi nějaké objednávky, abych je posléze mohla pomoci roznést. Uvažovala jsem sice, že bych se na řeči pana Rovena prostě a jednoduše vykašlala, ale takhle se aspoň zabavím.
"Tu kávu s tím burbonem hoď na sedmičku," rozkáže mi James a já poníženě poslechnu. Naše kavárna je sice kavárna, ovšem pan Roven tu poslední dobou zavádí i prodej alkoholických nápojů. Moc se mi to nezamlouvá, ale aspoň se trochu zvýší tržby a já snad dostanu nějaké prémie. Doufám.
Stoleček označen číslem sedm je v nejzazším rohu místnosti. Vždycky si tu sedám, když se potřebuji učit, nebo mít svůj vlastní klid. Jenže to, co zde nacházím dnes, se klidem moc nazývat nedá.
Pan Božský. On chodí do kavárny? Pan Dokonalý. On pije ve čtyři odpoledne burbon? Pan Tajemný Sexy Zachránce. On tu teď sedí a kouká na mě? Damon. On má u sebe mojí bundu!
Jakmile dorazím až k němu, zvládnu se jenom bláznivě usmívat. Ta pitomá bunda mi připomene nedávný rozhovor s Becky a hlavně tu ironii, že tu teď vážně sedí, na klíně má položenou mou koženou bundu, na rtech se mu vlní ten sexy ironický úšklebek a přednostně, zírá na mě. Sakra, je tak krásný!
"Už jsem si myslel, že si pro to budu muset dojít sám," promluví sarkasticky a mrkne na mě. Na sobě má zase jenom černou, vyjma toho robustního prstýnku z modrého kamene. Značně drahou košili zapnul jenom do půlky a ta tak odhaluje menší kus jeho hrudě. Sakra, je tak sexy!
Divím se, že se při takových myšlenkách zvládnu vzpamatovat a pokládám jeho kávu i burbon před něj na stůl. "Omlouvám se, máme tu trochu frmol," hlesnu a na moment se ohlédnu za Jamesem, který poklidně kráčí mezi stoly a rozdává objednávky. Takhle žádný prémie nedostanu.
Když svou pozornost stočím zpátky k Panu Dokonalému, stihnu zaregistrovat jeho zkoumavý pohled. Jednou rukou si podpírá bradu a tou druhou svírá mou bundu. Copak má asi v plánu? Vrátí ti tu bundu, ty pitomá!
Sotva si všimne, že se na něj dívám, začne se věnovat své kávě. Ráda bych tam jen tak stála a pozorovala ho, ale práce neboli pořvávající James, má přednost.
Zpátky k Panu Božskému jsem se už nedostala. Bar a vlastně i celá kavárna byla zahlcena lidmi, většinou studenty, kteří se potřebují uvolnit od stresu ze začínajících zkoušek. Říkala jsem si, že pokud by mi Pan Dokonalý něco chtěl, tak za mnou přijde na bar. Bohužel se tak nestalo, a jakmile se mi uvolnil výhled na jeho stůl, už tam nikdo nebyl.
Kolem osmé se u baru objevil pan Roven. "Nakonec jste to zvládli dobře, jak vidím," nahlíží do otevřené kasy a kontroluje tržbu.
"To jen díky Lor," prohlásí James stojící vedle nás a čumící mi opět do výstřihu. Jak omšelé balící techniky…
Pan Roven po Jamesovi hodil jeden extra nasupený pohled. "Jamesi," okřikne ho, "musíš se taky umět pochválit."
"Když dovolíte, tak já už půjdu," pokusím se vypařit se, což se mi nakonec - a taky díky bohu - daří. V šatně chvíli zvažuji, že bych Jamesovi ukradla deštník, ale nakonec to zamítám. Ještě by mě začal pronásledovat, protože by ho chtěl zpátky.
Vycházím z kavárny a rozhlížím se kolem sebe, jestli náhodou nezahlédnu Pana Božského. Venku je tma a ulice jsou téměř prázdné. Hluk zajišťuje jenom uklidňující bubnování deště a kvílení větru. Dvacetiminutová cesta ubíhá celkem rychle a já se co nevidět dostávám k naprosto vylidněnému komunitnímu parku.
"Nechceš půjčit deštník?" ozve se mi za zády cizí hlas a já se instinktivně otočím za jeho původcem.
"Oh, pan Božský…"
Pokračování příště.

Takhle to utnout :) Rychle další :) Těším se na další kapitolku jak malé dítě