
Pozn.: ..jedeme dál! Tahle kapitolka je dle mého dobrá, ale poněkud krátká. Jinak jsem moc ráda, že jste si žádali novou kapitolu této povídky, a proto vám ji sem dávám :-)) Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)

8. Kapitola
" Secrets Under The Umbrella"
("Tajemství pod deštníkem")
| Bite chunks out of me You're a shark and I'm swimming My heart still thumps as I bleed And all your friends come sniffing Triangles are my favorite shape Three points where two lines meet Toe to toe, back to back, let's go, my love; it's very late 'Til morning comes, let's tessellate | Okousej ze mě kusy Ty jsi žralok a já plavu Moje srdce stále bije ačkoli krvácím A všichni tví přátelé přicházejí čmuchat Trojúhelníky jsou mé oblíbené tvary Tři body kde se setkávají dvě čáry Prst k prstu, zády k sobě, pojďme, má lásko; už je velmi pozdě Než nepřijde ráno, pojďme tessellate* |
Stojíme tam, nad námi se vlní šumící koruny stromů, oba jsme očividně promoklí až na kost a nenapadne nás nic lepšího, než si jen bezvýsledně hledět do očí. Překvapivě jako první svůj pohled odvracím já, protože mi dojde, co jsem to předtím vypustila z úst za blbost.
"Teda," zahledím se ke špičkám svých tenisek, "deštník by se hodil."
Chvíli neodpovídá, jen mi zase zírá do tváře. Trochu mě to znervózňuje, ale snažím se nedávat to moc najevo. A pak se najednou usměje, tím svým typickým úšklebkem, avšak teď o mnoho veselejším. Chtě nechtě se začnu zaobírat myšlenkou, kdo je za jeho povznesenou náladu odpovědný.
"Ehm…," odkašle si, "zapomněla sis u mě bundu. Jak vidím, svršky moc neřešíš," zhodnotí přísným pohledem celý můj promočený, zatímco mě cukají oba koutky. Tahle situace byla po dlouhé době snad jedinou vtipnou, že se nedalo ji jen tak ignorovat.
"Co je k smíchu?" reaguje na můj potlačovaný úsměv a sám se mírně ušklíbne.
Pan Božský je prostě pan Dokonalý. Vypadá přesně tak, jak jsem si ho dopoledne vysnila. Kapky vody padající do jeho vlasů se ve svitu pouličních lamp třpytí jako miniaturní diamanty a nutí mě pohrávat si s myšlenkou, jaké by to bylo, kdybych se jich zkusila dotknout vlastními prsty. A ty oči…
"Ty jsi ale snílek," probouzí mě z dychtivého přemýšlení hlas pana Dokonalého. Poněkud ukvapeně na něj vyvalím oči a pantomimicky si tím zažádám o objasnění jeho vyslovené poznámky.
"No," přistoupí blíže ke mně, "všiml jsem si, že se často necháváš pohltit myšlenkami."
Sama zkracuji vzdálenost mezi námi o další metr. "A to je špatně?" ptám se.
"Ale ne," věnuje mi jeden sexy úsměv. "Naopak, líbí se mi to."
Mé srdce plesá. Ne! Ono doslova buší! Jako o závod…
Pan Dokonalý se opět nevysvětlitelně ušklíbne a popojde až úplně ke mně. Kdybych vztáhla ruku, pohodlně bych se dotkla jeho tváře. A jak moc bych to chtěla udělat! Jenže, on mě opět vytrhne z rychle ronících myšlenek, když se ke mně natáhne a položí mi na ramena mou vlastní bundu. Naše obličeje byly tak blízko u sebe, až mi po zádech přejel příjemně horký mráz.
"Díky," hlesnu omámeně.
"Není za co," odpoví prostě a znovu se na mě zadívá, jakoby viděl skrze mou hlavu.
"Proč," kuňknu tiše, "proč jsi mi tu bundu nedal už v té kavárně?"
Neodpovídá, a tak se ptám dál. "A jak jsi vůbec věděl, kde pracuji?"
Jeho obličej trochu zkrátí mezeru oddělující ho ode mě. "Proč máš tolik otázek a jak vůbec víš, že na ně znám odpověď?" zašeptá mi do tváře a já málem omdlím z náhlého nedostatku kyslíku. Jeho rty jsou tak blízko!
"Nezapomínej dýchat," utrousí ještě a s úšklebkem opustí můj intimní prostor.
Zcela vyvedená z míry dlouze zamrkám. Proč mi tohle děláš, Damone? No jo, už zase ty otázky…
Pár metrů od nás se mihne nějaký pes. Nemusíme čekat dlouho a objevuje se i jeho pán. Celkem podivný chlápek v šedém pršiplášti, bez deštníku. Prohlíží si nejdříve pana Dokonalého a posléze zakotví svým pohledem na mě. Je mi to nepříjemné asi tak, jako Jamesův pohled do mého výstřihu, a tak očima prosím o pomoc pana Dokonalého.
Bohužel nevěnuje pozornost mě, ale tomu podivínovi. "Měla bys už…"
"Jít domů?" skočím mu do řeči, což ho překvapí natolik, že na mě krátce pohlédne.
"Ano."
Už zase. Už zase mě nutí jít od něj pryč, i když to sama nechci! A už zase se chová tak tajuplně. Jak já bych ho chtěla poznat! Prozkoumat všechna ta tajemství vznášející se nad ním jako mlha nad horami. Ovšem, to by mi to nejdříve musel dovolit.
Bože, co tu zas tolik řeším? Vždyť ho sotva znám! Dnes se vidíme podruhé v životě, pokud nepočítám dopolední halucinace. Tak proč mě tolik zajímá? Proč mám potřebu s ním být? No, už mi asi vážně haraší…
Zdánlivě rychle se vzpamatovávám ze svého snu. Stáhnu z ramen vlastní bundu, kterou mi pan Dokonalý sám vrátil, a kráčím si to až přímo k němu. Jeho rozčarování je zjevné, pro mě dokonce až překvapivě výrazné.
"Měj se," vmetu mu do tváře, "a tohle si můžeš nechat." Hodím mu do rukou svou bundu a s pochmurným výrazem odcházím.
Pokračování příště.
*Pozn.: Odvozenina od slova "Tessellation" - určitý druh mozaiky, dalo by se říci, takže doslovný překlad "Tessellate" by mohlo být "skládat kamínky/mozaiku" :o)

Vazne uzasne a uz se nemuzu dockat dalsi kapitolky