close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Burning Desire - 9. Kapitola

12. září 2013 v 16:37 | Charlie |  Burning Desire
Téma: TVD (+ Vlastní tvorba)
Čas: Nenavazuje na seriál, ani knihu

Pozn.: ..předem vám moc děkuji za tak příznivé komentáře a doufám, že v nich budete pokračovat i nadále :) Jinak, tato kapitola se mi celkem těžko vymýšlela, ale konečně se dostáváme do hlubších dějů a vyhrabáváme se z nudného úvodu do příběhu. Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)


9. Kapitola
"Dirty Books"
("Ušpiněné knihy")


Yesterday is a wrinkle on your forehead
Yesterday is a promise that you've broken
Don't close your eyes, don't close your eyes
This is your life and today is all you've got now
Yeah, and today is all you'll ever have
Don't close your eyes
Včerejšek je vráska na tvém čele
Včerejšek je slib, který jsi porušila
Nezavírej oči, nezavírej oči
Tohle je tvůj život a dnešek je všechno co teď máš
Ano, a dnešek je taky všechno co kdy budeš mít
Nezavírej oči

This is your life, are you who you want to be?
This is your life, is it everything you dreamed that it would be?
When the world was younger and you had everything to lose
Yesterday is a kid in the corner
Yesterday is dead and over

Tohle je tvůj život, jsi tím, čím chceš být?
Tohle je tvůj život, je to všechno tak, jak jsi o tom snila, že by mohlo být?
Když svět byl mladší a ty jsi měla všechno ztratit
Včerejšek je dítě v rohu
Včerejšek je mrtvý a pryč


Ač jsem si zprvu myslela, že odpálkovat pana Dokonalého bude ta nejlepší věc pod sluncem, opak je pravdou. Naneštěstí mi s tím nepomohla ani sama Becky.

"A co sis myslela?" směje se mi. "Že tě pozve na rande?"

"Samozřejmě, že ne!" odporuju jí. "Jen se pořád chová tak strašně tajemně."

Becky se znovu usměje. "A není to náhodou zrovna to, co tě na něm tolik přitahuje?" Wow, otázka na tělo.

"No…"

"No?"

Nemám se zrovna moc k odpovědi, a proto se Becky omluví, že už musí za Edwardem. Já mám dnes naneštěstí ještě jednu přednášku, takže se vydávám do příslušné části hlavní budovy.

Vzhledem k tomu, že jsem po celý zbytek školy oddána jenom sama sobě a vlastním myšlenkám, nedokážu pana Dokonalého vypustit ze svého podvědomí. Připadá mi, jako by se tam zavrtal a napadl celý můj systém, podobně jako nějaký virus. Jenže, má mi tenhle vir ublížit, nebo pomoci? Asi je to opravdu tak tajemné, otázky, na které neznám odpovědi, mnoho pochybností, které mi nedají spát a hlavně sám pan Dokonalý, kterého se nedokážu zbavit, i kdybych to chtěla sebevíc. A právě to se ti líbí… nebo ne?

Nikdy jsem nebyla holka, co by se jí zamlouvali drsní hoši. Jo, to je pravda, vždy jsem se snažila vybírat si ze slušňáků, pohodářů a hlavně stálých kluků, kteří by mě ničím nepřekvapili. Jenže, zrovna Damon je pravý opak - drsný, tajemný, oslňující hoch, jež mě překvapuje už jenom tím, že vůbec existuje. On je něco víc, než na co jsem zvyklá a taky něco, čeho jsem se donedávna bála a především se tomu vyhýbala. Jak mám teda tušit, co bych měla udělat? Dohromady vlastně vím jen jedno - právě tohle mě na něm tak neuvěřitelně přitahuje a... Ou… Právě proto ho chci.

S hluboce zadumaným výrazem vycházím ven z budovy. Dnes se udělalo neobvykle pěkně. Řekla bych, že to bude jeden z posledních slunečných dnů v tomto ročním období, ne-li roce. Lidé procházející kolem se dokonce ani neobtěžovali obléct si mikinu, natož nějakou bundu. Já jsem si ráno pro jistotu oblékla svetřík a do ruky vzala svou lehkou, podzimní bundu. Člověk nikdy neví, co ho přes den potká.

Univerzitní park před hlavní přednáškovou budovou je poměrně přelidněný, a tak ho výjimečně procházím pouze okrajově, na rozdíl od svého klasického brouzdání, vysedávání a hlavně čekání na Becky. Spěchám do práce, na odpolední směnu, kterou jsem zcela nedobrovolně dostala přiřazenou panem Rovenem. Proč nedobrovolně? Prachy se sice hodí vždycky, ale o útercích bývá v kavárně Jennifer a upřímně, to už radši pracuji s Jamesem, než s ní. On se aspoň nechová jako povýšený kretén, neboli netrpí Edwardovým syndromem.

Na kraji parkoviště za studentským parkem se nezapomenu pousmát vlastním odlehčeným myšlenkám, díky kterým se začínám cítit příjemně uvolněná. Tedy až do chvíle, než se mi podaří zakopnout o patník a spadnout do náruče podivně galantní osobě.

°°°



Pozorně ji pozoroval. Znovu. Bez přestávky. Pořád.

Seděla v učebně, do které nemohl dohlédnout, ani kdyby vylezl na jeden ze stromů v univerzitním parku. Ihned ho to znervóznilo a cítil se být šíleně frustrovaný.

Uběhlo sotva pár hodin od doby, co byl naposledy v její těsné blízkosti a i přesto mu připadalo, jako by šlo o celé týdny. Prahnul po ní, to bez pochyb. Ale už si také několikrát vynadal, že se z něho stává závislák na nějaké lidské hromádce neštěstí a taky se neustále ptal sám sebe, proč už ji dávno nezabil, nebo aspoň nezatáhl k sobě do postele. Kdo ví, možná by se tak zbavil toho podivného a hlavně neidentifikovatelného pocitu, který v něm ta diva tak intenzivně vyvolává.

Včera se to málem stalo. Stačilo by jen pár vteřin navíc v její společnosti a byl by schopen odtáhnout ji pryč a sám si zodpovědět vlastní otázky. Jenže pak uviděl toho muže v parku, jak na ni zírá, jako by byla jeho večeře. Popadla ho příšerná chuť zabíjet.

Ano, zabít toho perverzáka, co mu manželka nedala zřejmě už příliš dlouho, a proto hledá útěchu venku… Pomyslil si tehdy odvážně a taky si své předsevzetí pečlivě splnil.

Ráno už bylo všechno jinak. Probudil se bolavý z přemíry čerstvé krve v žaludku a hlavně znechucený z pocitu, že mu ona chybí. Ne Katherine, ale Loren. Jeho Loren…

Za tu dobu čekání na ni zjistil, že odpovědi na všechny jeho otázky visí ve vzduchu, ovšem ne v tom kolem něj. A když se náhle objevila pár metrů před ním, v přiléhavém svetříku a útlých džínech, které perfektně obkreslovaly kontury jejího těla, s rozpuštěnými vlasy, laškovním úsměvem na tváři a v záři odpoledního slunce, věděl, co má udělat. Tedy, co CHCE udělat a co rozhodně udělá.

°°°

Chytl mě. Muž s havraními vlasy, stříbřitě modrýma očima a plnými rty. Pan Dokonalý. Panebože… To je opravdu pan Dokonalý!

"Máme to na sebe ale štěstí," ušklíbne se na mě, přičemž mi pomalu pomáhá postavit se zpátky na nohy. Okamžitě rudnu a taky cítím, jak mi tep vyšplhal do extrémních výšin. Instinktivně se rozhlédnu kolem sebe a všímám si zvědavých očí studentů momentálně přítomných na parkovišti. Rudnu ještě víc. To se ti zase povedlo, další trapas přímo dělaný pro univerzitní drbny.

"Mám spíše pocit, že mi přinášíš smůlu," šeptnu si pro sebe, snažíc se tak vybruslit z nepříjemně příjemných pocitů, které jsou způsobeny znovu-setkáním s panem Dokonalým.

"Cože?" vykulí oči a zatváří se uraženě. Jak mě mohl slyšet?!

"Nic," hlesnu červenajíc a sklápím pohled ke špičkám svých tenisek naznačujíc tak kajícnost. Zřejmě to zabralo a boty pana Dokonalého se přibližují až přímo ke mně. Chci v očekávání pozvednout oči a prohlédnout si jeho tvář, zaznamenat sebemenší změnu v jejích rysech, ale na poslední chvíli se zarazím, jelikož si pan Dokonalý z nenadání dřepne a začne sbírat moje učebnice.

"Zatraceně!" zakleju při pohledu na ušpiněné knížky, které jsem nesla v rukou, protože se mi už nevlezly do tašky přes rameno. Teď se válí v kalužích, jež zbyly po deštivých dnech na chodnících i cestách všude kolem.

Sehnu se a pomáhám s letmým očišťováním té spouště. "Koupíš si nové," reaguje pan Dokonalý s naprostým klidem a samozřejmostí na můj zdrcený výraz.

"Kdybych tak na to měla peníze," povzdechnu si, zatímco se snažím vyždímat co nejvíce vody z "English Literatury in 21st Century".

"Měl jsem za to, že pracuješ v tom baru," namítne a donutí mě tak odtrhnout oči i ruce od zajímavé práce. On sám je úplně zažraný do očišťování knížek a ani za nic se na mě nehodlá podívat, i když po tom zrovna příšerně toužím. Mám dojem, že to dělá schválně a to mě popíchne.

"Je to kavárna," odfrknu naštvaně, "a navíc, z toho, co si tam odpracuji, platím nájem."

Pan Dokonalý se mi konečně podívá do tváře. Moje srdce zaškobrtne a vydá puls proudící až do podbřišku, kde se frekventovaně rozráží na všechny možné strany. Kdybych stála, nohy by mi pravděpodobně vypověděly službu. Ah, je pořád tak stejně božský…

"Hm," ušklíbne se, "tak řekni svému příteli." Příteli?!

Zkoumá mou reakci podezřele důkladně, a tak si s ní dávám patřičně na čas. "Mám to brát jako reálný návrh, nebo jako tvůj osobitý způsob, kterým zjišťuješ, jestli jsem zadaná?"

Panu Dokonalému zacukají rty v potlačovaném úsměvu a s pokrčením ramen se dává zpátky do předchozí činnosti. "Ber to, jak chceš."

Usměji se díky vnitřní radosti z náznaků, které mi tu teď dává. "Dobrá, pak tedy: Kdybych tak měla nějakého přítele."

Neodpovídá, je bez reakce. Posmutněle sklopím oči k zemi a všímám si poslední knihy přímo u mých nohou. Natáhnu se pro ni, ale pan Dokonalý udělá totéž. Naše ruce se opět setkávají, vítajíc se po dlouhé době prostřednictvím příjemného, avšak výrazného zajiskření. Dech se mi zadrhne a žilami začne divoce proudit adrenalin. Upadám do lehkého šoku, naprosto paralyzovaná kouzlem toho okamžiku.

Pokračování příště.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | 12. září 2013 v 18:14 | Reagovat

božíííííí :-D

2 Tereza Tereza | 12. září 2013 v 19:55 | Reagovat

Jak pokračování příště? :D
To není možný já jsem se tak začetla a a najednou se dočtu " pokračování příště" ..
Kdy bude další?

3 Nya Nya | 13. září 2013 v 0:34 | Reagovat

Skvele a uzasne popsane... chvalim ;-)

4 katty katty | 13. září 2013 v 15:26 | Reagovat

Takhle skvěle to zakončit?? To se dělá?? :D

5 Vera Vera | E-mail | 14. září 2013 v 13:59 | Reagovat

Super. Snad se už brzy políbí. :-)  :-D  :-P

6 Snílek ッ Snílek ッ | Web | 15. září 2013 v 19:50 | Reagovat

Skvělá kapitola O_O  :-) Moc se mi líbí jak popisuješ ty jejich pocity, což úzce souvisí s tím, že píšeš z dvou pohledů - už to samo o sobě se mi strašně moc líbí :-) A navíc, to vybírání songů/instrumentální hudby je skvělý! Vždycky najdeš perfektní a trefný hudební doprovod, který mi ještě líp dokáže se vžít do těch scén.

Šup, šup...těším se na další kapitolku :)

PS: [5]: Já na ten polibek nespěchám - právě naopak. Mám ráda takový to zdlouhavý napínání před tím konečným činem. :D

7 charliessstories charliessstories | 17. září 2013 v 10:16 | Reagovat

Díky všem, nová kapitola se už připravuje, nemějte strachy :-)

[6]: Ta instrumentální hudba se mi tam většinou hodí nejvíce :-) A ono se u toho i lépe čte :-) Jinak díky moc!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.