Vzhledem k tomu, že se s FCU blížíme do finále, rozhodla jsem se vás ještě chvíli trápit. Ale abyste měli co číst, přidávám vám zde zcela novou povídku, spoluautorskou a doposud publikovanou pouze na blogu Terry, tedy právě spoluautorky této naší fan fiction. V příběhu vystupuje především Elena a Damon :o)

o Téma: TVD
o Čas: Nelze zpecifikovat
o Pozn.: První kapitola je psána z pohledu Terry (odkaz na její blog naleznete v menu - píše moc dobré fan fiction a díky ní jsem založila tento blog!). Během večera vám tu přidám i druhý díl, který už byl sepsán mnou :o)
1. kapitola
Milý deníčku,
dnes je to přesně rok, co jsem ztratila oba rodiče. Co cítím? Co asi, děs, propadám panice a je mi smutno. Ale na druhou stranu si říkám. Páni, já ten rok přežila. Pravda, byl hodně těžký, když si vzpomenu na Jeremyho začátky, stále mi je do breku, ale teď? Je mu fajn a teta Jenna nepřišla do blázince. Naštěstí nemá ani žádnou psychickou újmu. No, jsem zvědavá, co mi dnešek přinese. Jestli jenom bolest, nebo se i možná zasměju? Ano, zasměju. Tato deprese je pryč. Pomohla mi jí odstranit Bonnie a částečně Caroline, nebo, ta si spíš myslí, že mi ji pomohla odstranit, ale bez tady toho by to nebyla naše Caroline!
Zaklapala jsem deník a hodila ho na druhou stranu postele. Ještě, že jsou prázdny, pomyslela jsem si hned, co jsem zavřela oči.
"Eleno!" křikla na mne ze z kuchyně Jenna. Rozlepila jsem oční víčka, vyskočila z postele a jako mumie zamířila dolů.
"Co se stalo?" zeptala jsem se rozladěně. Teta mi pokynula rukou, ať k ní jdu blíž. Opírala se kuchyňskou linku a ovladačem ukazovala na obrazovku.
"Dneska zmizelo další děvče. Už páté za tento týden!" zhrozila se.
"A kvůli tomu jsem opustila mé tiché dumání v pokoji?" povytáhla jsem znuděně obočí.
"Všechno se to stalo v Mystic Falls! Tak malé město a tolik nezvěstných? Vždyť je to šílené, zakazuju ti chodit ven!" řekla rozhodně a založila si ruce na prsou. Divila jsem se, že si u toho nepodupkává nožkou.
"Jenno, chodím jenom do Grillu, tam mi žádné nebezpečí nehrozí. Neříkám, kdybych, já nevím, chodila o půlnoci do lesa hledat hřiby, ale myslím, že se mi nic nestane!" pronesla jsem svůj monolog. Od té doby, co mi Bonnie prozradila své menší tajemství, už se všeho tak nebojím. Ano, moje kamarádka je čarodějka, je to sice na hlavu a totálně bláznivé, ale je to tak!
"Dobře, ale slib mi, že u sebe budeš mít telefon! Vždycky!" určovala podmínky. Jen jsem protočila oči v sloup.
"Eleno?" šeptla ještě směrem ke mně, když jsem se snažila vyjít nahoru. Otočila jsem se na ní.
"Napadlo mě, nechtěla bys dneska zajít na hřbitov, tedy, vím, že ty tam určitě půjdeš, ale nechceš doprovod?" zeptala se mne opatrně.
"Jo, proč ne… Ale pojedeme autem, jsem moc lenivá," usmála jsem se na ni zářivě.
"Stejně se začíná stmívat," přitakala. Asi o půl hodinu později už Jenna startovala auto, vzadu jsem měla položené kytky pro rodiče.
"Jeremy mi volal, prý se má u babičky dobře. Sice prý možná přijede o pět kilo těžší, ale přijede," usmála se na mne. Jen jsem lehce přikývla.
"Proč jsme jely tak pozdě?" zeptala jsem, když jsme zahnuly za velký strom, který odděloval hřbitov od městského života.
"Ty máš pořád nějaký problém! Prostě je to tak! Budeme tam jen chvíli," šeptla směrem ke mně. "Stejně tam chodíš, co druhý den," pokrčila ramena.
Tak jak Jenna řekla. Položily jsme kytičky na hrob a chvíli tam stály. Uvažovala jsem, jak vlastně vypadali, jaký parfém máma používala. Jak jsme se smály. Všechny vzpomínky jsme měla stále uložené. Po chvíli mě tetička vzala kolem ramen a rozhodla, že už je nejvyšší čas jít domů.
Projížděly jsme jednou zapadlou ulicí, kde nebyl jediný dům, jen kolem cesty les, dobře, tak tam bylo asi deset stromů, ale já tomu říkám les! Najednou se kolem auta rozprostřela mlha. Jenna ani já jsme nic neviděly.
"To se mi snad jenom zdá," přecedila skrz zaťaté zuby. Mlha neubývala na síle, spíš se nám zdálo, jako by ji víc přibývalo. Všechno se událo strašně moc rychle. Jenna do něčeho, tedy do někoho narazila. My dostaly smyk.
"Panebože!" křikla jsem. "Co, do… Co jsme srazily!" zakoktala jsem se. Jenna si s roztřepanýma rukama odepla pás. Napodobila jsem ji. Pomalu jsme vyšly z auta, to co jsem viděla na zemi, se mnou málem seklo. Bylo tam lidské tělo. Jenna se zastavila v pohybu. Nemohla dál. Málem se skácela k zemi. Já jsem byla trochu odvážnější, chtěla jsem ještě nějak pomoct. Sklonila jsem se nad tělem.
"Nebuď mrtvý, prosím," žadonila jsem šeptem. Dotkla jsem se jeho ledové ruky, která vše uvedla na pravou míru. Tento člověk byl mrtvy. Ale potom, co jsem ruku stáhla zpátky, se jeho oči otevřely. Ty modré oči na mne přímo svítily. Nevěděla jsem, jestli mám křičet radostí, nebo tím, jak jsem se zlekla.
"Katherine?" oslovil mne potichoučku, tak, abych to slyšela jen já.
"Já, chci říct. Jste v pořádku? Není vám nic?" strachovala jsem se. Dotyčný se posadil. S úlevou jsem vydechla.
"Díkybohu, já jsem měla takový strach… Ale asi jste se praštil do hlavy, musíme vás odvést do nemocnice!" začala jsem. Ten muž s černými vlasy se na mne úsměšně podíval. Nevěděla jsem, jak se mám tvářit.
"Já jsem v pořádku, ale to samé asi nabude platit o tobě," šeptl mým směrem. Nechápala jsem, co to má znamenat. Najednou jsem ucítila šílenou bolest, která mnou doslova prostupovala. Zakousl se mi do krku. Nevěděla jsem, jestli mám křičet, aby mi má teta pomohla, nebo nevydat ani hlásku, aby si jí ten neznámý nevšimnul.
Přesně před rokem jsem měla zamřít. No, mám tušení, že mne mý rodičové co nejdřív uvidí.
"Už můžeš vstávat," zanotoval mi někdo do ucha. Přes víčka mi prosvítal sluneční svit, který byl silný. Zamrkala jsem. Ležela jsem na sedačce v obrovském obýváku. Když jsem viděla, kdo vedle mne stojí, křikla jsem. Vyhodilo mne to do sedu a já se snažila od něj co nejdříve vzdálit.
"Je to marné, sluníčko. Když mi na něco odpovíš, tak tě s klidem propustím!" pověděl mi mile.
"Kde to jsem? Kdo jste…" začala jsem.
"Říkal jsem, že já se tě na něco zeptám, ne ty mne!" připomněl mi vážně. Začala jsem zrychleně dýchat, mé srdce začalo běžet maraton a nechtělo přestat.
"Nebudu to protahovat, nebo tě ještě střelí infarkt," odmlčel se a pokřiveně usmál. Přitom se mi zahleděl do očí. "Kde je Katherine," zněla jeho otázka.
