close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Burning Desire - 13. Kapitola

1. října 2013 v 21:15 | Charlie |  Burning Desire
Téma: TVD (+ Vlastní tvorba)
Čas: Nenavazuje na seriál, ani knihu

Pozn.: Jsem nemocná, ale pomalu nezvládnu ani psát :D Ale aspoň jednu kapitolku vám tu hodím :o) Snad se vám bude líbit, tentokrát je trochu atypická a spíše nás uvádí do budoucího děje... Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)



13. Kapitola
"Bad Dream"
("Zlý sen")



Zahledím se hluboko do těch jasně modrých očí. Vypráví mi podivný příběh o jednom tajemném muži, který mě zvláštním způsobem potřebuje. Ano, to je přesně to, co v nich vidím - tajemno, potřebu a… Vášeň. Jak dlouho budu schopná se tomuhle bránit?

Z ničeho nic se otočím a utíkám pryč. Teprve až jsem daleko od něj, zastavím se. Kolem mě jen prázdnota, tma. Shledávám, že mám vlasy stažené do drdolu, a když se podívám na své tělo, nacházím samu sebe oblečenou pouze do noční košilky. Vypadám přesně tak, jak jsem šla dnes večer spát. Co má tohle všechno znamenat?

Právě když položím sama sobě tuhle zásadní otázku, ucítím na své odhalené šíji něčí chladný dech. Po zádech mi přeběhne mráz a na kůži vstanou chloupky. Pohledem pátrám všude možně, až nakonec zakotvím na velkém zrcadle visícím přímo přede mnou. Opět mě probodávají ty oči se stříbřitě modrými duhovkami. A já v nich opět vidím to stejné, co vždy. Tajemno. Potřebu. Vášeň.

"Mě neutečeš," zašeptá mi do ucha a nezapomene se přitom rty otřít o můj ušní lalůček. I při takovém nepatrném doteku mnou projde elektrický šok a já jsem nucena zalapat po dechu. Až tak mě to odrovnalo. Zase.

"Já nechci utíkat," prohlásím a usměji se na odraz toho nádherného muže v zrcadle. Damona.

Tiše pozoruji, jak vztáhne svou pravačku a začne s ní putovat po mém těle. Náhle pociťuji každý frekventovaný úder vlastního srdce, každé prudké stažení vlastních plic. V břiše mi polétávají motýlci a kůži pokrývá pot z návalů horka, které mi způsobují Damonovy doteky. Zavírám oči a užívám si ten slastný pocit, že se jeho kůže stýká s tou mojí. Pomalu začínám ztrácet pojem o tom, kam jeho ruka putuje. Cítím ho všude. Z úst mi unikne sten. A najednou se vše ve mně i kolem mě zastaví…

°°°



"Do prdele!" zakleju. "Tohle se stát nemělo."

Postarší paní stojící u baru mi věnuje pohoršený výraz. Pohledem sklouznu na roztékající se kaluž kafe a začnu uklízet způsobenou pohromu.

"Omlouvám se," hlesnu směrem k zákaznici přede mnou, "hned vám připravím novou."

"Hm, radši si zajdu jinam," prohlásí a odchází pryč. Nesnažím se ji nijak zastavit, stejně by to nemělo cenu, jenom bych mohla bouchnout. James po mně hodí soucitnou grimasu, ale já se radši odvracím a vytáhnu svůj mobil - je čas zavolat Becky.

"Copak pro tebe můžu udělat, má nejmilejší skoro-sestro?" ozve se má nejmilejší kamarádka hned po třetím vyzvánění.

"Ahojky Becky," zaúpím v odpověď.

"Jsi ok? Zníš smutně."

"No…"

"Je mi to jasný," skočí mi do řeči, "přijedu za tebou a někam zajdeme. Kde jsi?"

"To není nutné, Becky. Stejně jsem v práci, akorát bys tu musela čekat, až skončím," vysvětluju.

"Tak se hoď marod, Hearstová! Jak tě znám, stejně už máš určitě nadpracováno plno hodin. Navíc je pátek!" zahihňá se Becky a přinutí mě tak k prvnímu úsměvu za poslední dva dny.

Chvíli váhám, ale nakonec si uvědomím pravdivost jejích slov a přikývnu. "Tak dobře. Počkám jen, až přijde Jennifer a předám jí svou směnu. Stejně mi to dluží."

S Becky se nakonec domluvíme, že se za hodinu sejdeme u mě před domem. Naštěstí se dnes nemusím nic učit, neboli můžu šprtání přesunout až na víkend. Sice toho potom bude víc, ale po uběhlém týdnu se opravdu potřebuji pořádně odreagovat a hlavně - pokusit se zapomenout na pana Dokonalého.

Je jako červ, který se mi zavrtal přímo pod kůži, odkud čerpá veškerou mou sílu. Od doby, co jsem ho viděla naposledy, nemůžu pořádně spát, ani racionálně uvažovat. Jeho slova mě zasáhla jako šíp do srdce, nejde na ně nemyslet.

Po rozhovoru s Becky jsem byla přesvědčená, že to všechno, co mi tvrdil, je pravda. Jenže potom se mi zdál ten sen. Probudila jsem se celá zpocená a hlavně podivným způsobem nejistá. Najednou mi nepřišlo správné nic, co jsem měla v plánu udělat. Ta temnota, ta síla Damonovy osobnosti… Je děsivá.

"Jak to, že nejsi za barem?" vyruší mě z přemýšlení hlas Jennifer, když se zrovna převlékám v šatně kavárny.

"Co?"

"Ptám se," sykne ostře, "jak to, že nejsi za barem?"

"Mluvila jsem s Jamesem i s panem Rovenem a ani jednomu z nich nevadí, že si dnes odpoledne vezmu volno," oznámím jí, dobře vědoma toho, že když jsem zmínila jméno našeho šéfa, nebude mít námitky.

A přesně, jak jsem předpokládala, Jennifer si bez dalších poznámek sedne na lavičku naproti té, kterou už obléhám já. Vzhledem k čerstvým vzpomínkám na Damonův jazyk hluboko v jejím hrdle, se snažím spíše soustředit na zavazování tkaniček u svých tenisek, než na její samotnou přítomnost. Bohužel je mé soustředění zanedlouho narušeno.

"Odkud znáš Damona?" ptá se poměrně sebejistě.

S otazníky v očích a bez jakékoliv výraznější reakce na vyřčení Damonova jména k ní vzhlédnu. Zrovna si z tašky vyndává pracovní oblečení, pohledem mě však pečlivě studuje.

"Proč se ptáš?"

Pokrčí rameny a sklouzne očima ke svým věcem, zdánlivě naprosto zklamaná mou neodpovědí. "Jen mě to tak zajímalo, nic víc," kuňkne a dál už nechá v místnosti roztéct příjemné ticho.

Překvapena jejím podivným chováním se radši zvednu a plánuji rychlý odchod, když v tom mě do očí bodne něco velmi známého. Moje bunda.

Kvapně k ní přistoupím a zblízka si prohlédnu onen kus oděvu, který jsem před chvílí prohlásila za vlastní.

"Co to děláš?" zasměje se ironicky a prohlíží si mě jako nějakého blázna.

Věnuji jí jeden ze svých nejlepších úsměvů a promnu mezi prsty límeček své béžové koženky. "Dal ti ji Damon, že ano?"

"Řekl, abych si ji vzala," prohlásila suše a vrátila se zpátky k převlékání do svého pracovního úboru.

Pár sekund jsem jenom schopná pozorovat, jak se vysvléká z mojí bundy, až se nakonec pohnu z místa a bez rozloučení odejdu z kavárny.

Po cestě domů si pouštím do uší nějaké ty písničky, snažíc se tak odvézt myšlenky i pozornost od faktu, že ten imbecil dal mou bundu té falešné děvce.

Pokračování příště.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nya Nya | 2. října 2013 v 18:59 | Reagovat

No skvela kapitolka, co mam dodat... :-) Tato povidka je takova jakasi temna, takovym tim spravnym zpusobem, ktery te capne na zacatku kazde kapitolky a nepusti te az na jejim konci.. :-) proste strasne povedene ;-)

2 Charlie Charlie | Web | 2. října 2013 v 20:09 | Reagovat

[1]: Děkuji moc! ;-) Vážně, pokračuj v chvále! :-D

3 LinDee LinDee | Web | 2. října 2013 v 20:41 | Reagovat

Užasné! Tahle povídka je jednou z mích nejmilejších! Už se tešim na další díl :)

4 Erin Erin | 3. října 2013 v 8:10 | Reagovat

kouzelná kapitola.... ;-)

5 Tessie ~ daily-creation | candiceaccola-source Tessie ~ daily-creation | candiceaccola-source | Web | 3. října 2013 v 18:44 | Reagovat

[1]: Nemám co víc bych dodala. Naprosto souhlasím. :-) Budu se těšit na další kapitolu :)

6 katty katty | 4. října 2013 v 4:02 | Reagovat

Tohle je geniální povídka! <3 krása <3

7 Tereza Tereza | 5. října 2013 v 17:36 | Reagovat

Souhlasím se všemi, každá kapitolka tě prostě vtáhne do děje, do pocitů dané osoby, které popisuješ. Je to skvělé. Těším se na další :) Hlavně na to až si Loren s Beck, zajdou někam ven :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.