
Pozn.: Ha, druhá kapitola je na světě! Na rozdíl od té první, se mi tahle líbí a stylem se mnohem více blíží prologu. Už mám i představu, kam bude děj směřovat dál :o) Možná vám to i dojde :D Jinak, už jste viděli první díl páté řady TVD? Já až dneska v jednu hodinu ráno - to jsem totiž dokončila veškerou práci do školy a kolem petice a ISF. Taky by mi Ian mohl zařídit více volna, když chce, ať se koukáme -_- :D Jinak - Prosím, komentujte ;)

2. Kapitola
"The Ring"
("Prsten")
"Nezapomeň na andělíčka a můj pokoj," loučil se Stefan s Elenou, zavírajíc za sebou vchodové dveře.
Elena měla přibližně hodinu na to, aby dozdobila zbytek penzionu, než se Stefan vrátí i s vánočním stromečkem. Hbitě se tedy vrhla do druhého patra domu a procházela jeden pokoj za druhým, v každém zanechávajíc nějakou tu drobnost, která měla případnému návštěvníkovi připomenout, že jsou Vánoce.
Zastavila se až ve Stefanově ložnici. Už tak dlouho tady nebyla a měla pocit, že jí tahle místnost dokonce i chyběla. Přece jenom, strávila tu se Stefanem plno času.
Krabici se zbytkem ozdob postavila na masivní psací stůl a vylovila z ní bílého andělíčka. Očima pracně hledala místo, kam by andílka mohla pověsit, ale žádný koutek se tu pro něj nezdál být dostatečně dobrý. Po chvilce, s myšlenkou, že Stefanovi přece nechce narušit duch jeho vlastního pokoje, vzdala snahu a odložila ozdůbku na viditelné místo na stole s tím, že si ho Stefan pověsí přesně tam, kam to bude jemu vyhovovat.
Jakmile však její křehké ručky opouštěly dřevěnou desku stolu, omylem něco shodila. Ticho v místnosti protnul hrubý tón, když neznámý předmět s cinknutím dopadl na podlahu.
"Co to?" zamumlala pro sebe a sehnula se k zemi. Kousek od jedné nohy stolu se zaleskl nějaký kámen, možná dokonce prsten. Elena se pro něj natáhla s překvapeným výrazem na tváři. Nechápala, co by tu Stefan mohl schovávat za šperky.
A pak ji to trklo přímo do očí. Velké písmeno ´D´ vysvětlovalo všechno.
Sakra. Už ho našla.
Očekával jsem, že Stefan najde pro můj prsten mnohem lepší schovku, ale on mě opět zklamal. Pořád stejnej vůl. Ne, tohle se nikdy nezmění.
Od doby, co jsem duchem, mé tělo se stalo ordinérně neviditelným, nezničitelným, a taky bez prožitků. Není mi dovoleno cítit ani lehký závan větříku, dokonce ani Elenin lahodný parfém. A když už jsme u Eleny, má láska k ní se v této temné době neztratila. Miluji ji. A taky pronásleduji.
Neuronili pro mě ani jednu slzu. Dobře, Stefana bych ještě pochopil, ačkoliv on jediný opravdu ví, že jsem mrtvý, ale co Elena? Ani se nezajímala o to, proč a kam jsem odešel. A to po mě chtěla, abych se nechoval jako někdo, komu je všechno jedno! Jenže, opět, jde přece jenom o mě. Proč by se měla zajímat? Ne, tohle se taky nikdy nezmění.
Ale já bych to chtěl změnit. Všechno a hlavně ten úděsnej pocit, že jsem pod drnem. Tahle možnost podívat se na věci, které mi měly být skryty, změnila alespoň mnoho mých pocitů i názorů. Myslel jsem si, že nedokážu ublížit svému bratrovi. Že nedokážu ublížit Eleně.
Ale to už neplatí.
Nedokázala se pohnout. Spadly na ni pocity, které se snažila utlačovat od doby, co se Damon vytratil z jejich životů. Teď se jí zdálo všechno ještě více zmatené, než kdy vůbec bylo.
Našla Damonův prsten na Stefanově stole. Jak se tam vzal? Proč ho Stefan má? A na um jí také přišla jedna z mnoha horších otázek - proč by si ho Damon nebral s sebou? Znamená to snad, že je mrtvý? Zabil ho někdo? Zabil se sám? Neudělal to Stefan? Nemůže za to ona? Co teď má udělat? Jak se má zachovat? Má být smutná, nebo šťastná? Má brečet, nebo se smát? Měla by se snad i bát? A čeho? Koho?
Připadala si jako omámená, posedlá všemi těmi nejasnými pocity. Hlavou jí procházela jedna otázka za druhou a ona nebyla schopná odpovědět na ani jednu z nich. Čas ubíhal, pro Elenu sice neúprosně pomalu, ale byla si dobře vědoma toho, že Stefan může dorazit každou chvíli. Nechce ho teď vidět. Nemá na to sílu.
Sebrala se, prsten strčila do zadní kapsy od svých džínů a zavolala Caroline, jestli by se pro ni nemohla stavit. Naštěstí souhlasila, a tak se Elena mohla vydat pryč z domu.
Venku svým plícím konečně dopřála pořádnou dávku kyslíku. Vzdalovala se od penzionu po příjezdové cestě, která byla lemována vysokými stromy, jehličnatými i listnatými. Sněžilo, vrcholky všech stromů pokrýval čerstvý poprašek, a Elena se přistihla pousmát se nad tím neuvěřitelně kouzelným obrázkem.
Avšak čím více kroků udělala, tím více cítila tíhu Damonova prstenu. Nemohla už více zadržovat jakékoliv pocity. Sáhla do kapsy a vytáhla důvod svých otázek. Chvíli si starožitný prsten prohlížela, přejížděla prstíkem po záhybech modrého kamene, který dělal tuhle starožitnost tak neobyčejnou. Nakonec pohledem sklouzla na velké písmeno ´D´. To písmeno, jež celou tu hrůzu začalo. To písmeno, jež je na začátku jména Stefanova bratra. Upíra, který je buď mrtvý, nebo se ukrývá někde ve stínech.
Pro Elenu ovšem zemřel v ten moment, kdy jeho prsten odhodila do neznáma. Pryč. Už je pryč.
Zbývalo jen jediné - nechat sněhové vločky spadající na Eleniny tváře, aby dělaly společnost jejím řinoucím se slzám.

Tak to bylo ultra smutny :( ale at uz je dalsi..