
Pozn.: Lidičky, patří vám moje velká omluva! Vůbec mi nejela wifi :( Musela jsem provozovateli poslat výhružnou sms, aby to konečně opravili! :D Každopádně, dvacátá kapitola je tu a ač s ní nejsem vůbec spokojená, vám se snad bude líbit a uvede nás na tu správnou kolej budoucích dějů. Mimochodem DĚKUJI za komentáře a prosím, POKRAČUJTE V NICH! Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)

20. Kapitola
" The Plans Are Not Evolving So Well"
("Plány se nevyvíjí moc dobře")
´ Co děláš dnes večer? ´ Jak patetická otázka… Pomyslel si Damon, když v sobotu odpoledne prchal do svého luxusního apartmá ve Philadelphii.
Všechno měl tak precizně připravené. Čtyři hodiny vymýšlení plánu, jak donutit Loren, aby se podvolila jeho vůli. A jakmile začal mít pocit, že už ji má v hrsti, nějak se to zase podělalo.
Sladké řečičky, polibek, sladké řečičky, polibek a jedna prostá otázka. Damon se donutil říkat věci, které by kvůli jiné ženě vůbec nevypustil z úst. Ale Loren je speciální, sladká i sexy zároveň.
Ten polibek byl ještě lepší, než si vůbec představoval. Samozřejmě tušil, že když Loren dá určitý podnět k tomu, aby se uvolnila a nechala ho prokousat se skrz tu tvrdou slupku serióznosti, probudí tak úplně novou stránku její osobnosti. Jenže žhavá Loren je mnohem víc, než jen jiná osobnost. Je to to něco, po čem Damon nepřekonatelně touží.
Má snad pocit, že by ho tahle žena mohla zachránit? Ne, na něco takového se snaží spíše nepomýšlet. Chce se přece jenom pobavit…
Ale v precizním plánu je trhlina. Loren nemá dnes večer čas. Mluví pravdu, protože si to Damon samozřejmě ověřil. To by ovšem nebylo tak strašné. Horší je ten fakt, že nemá čas kvůli jinému muži. A úplně nejhorší je to, že Damon neví, jestli mu dnes k večeři bude stačit pouze nějaký městský obejda.
A možná to bude ještě mnohem horší.
"Můžeme jít?" zeptá se mě Henry po pár minutách konečných příprav na naše rande. S úsměvem přikývnu a společně se vydáváme do víru nočního Camdenu. Nemohla jsem najít ideální boty, a tak na mě musel Henry počkat v obýváku mého bytu. Trapas číslo jedna zajištěn už při startu.
"Tak kam půjdeme?" otážu se a věnuji Henrymu zkoumavý pohled. Moc mu to sluší, i když není oblečen zrovna formálně. Tmavé džíny doplnil světlou košilí, kterou momentálně zahaluje šedá podzimní bunda. Jsem ráda, že tuhle naší schůzku bere v pohodě a nic nepřehání, protože ani já se nijak neženu do extrémů. Vlasy mám stočené do uhlazeného drdolu a na sobě džíny a světle modrý, jednoduše střižený top s lehce větším výstřihem, který ovšem není zvlášť provokativní.
Henry mi po chvilce opětuje pohled a vyšle ke mně jeden extra mega-wattový úsměv. "Mohli bychom do baru. Znáš tu nějaký?"
"Jasně, jeden je odsud jen dvacet minut pěšky," odpovím a nasměruji naši chůzi směrem ke kavárně. I přesto, že se naše rande zatím vyvíjí přirozeně dobře, chci jeho větší část strávit někde, kde se budu cítit pohodlně. Naštěstí moje milovaná kavárna "The Blue Raven" je na to ideální.
O rande s Henrym jsem až do chvíle, než se mě Damon pokusil sám na jedno pozvat, vůbec nepřemýšlela. Asi proto, že chování pana Dokonalého bylo silně omamující.
A ač jsem se na Henryho těšila a tiše doufala, že mi spraví náladu, nemůžu Damona vyhnat ze svojí hlavy. Je to až příliš těžké. Dnešní dopoledne toho zanechalo mnoho k přemýšlení a já se stále nedokážu rozhodnout, co s tím mám dělat, nebo jak na to vůbec reagovat. Svět se přetočil vzhůru nohama…
Jakmile se dostaneme ke kavárně, Henry mi galantně přidrží dveře a já nás zavedu k mému oblíbenému stolu, který je mimochodem i ten stejný, kde poprvé seděl Damon. Automaticky si vzpomenu na jeho zářivě modré oči a také dovolím, aby má mysl utekla do neznámých míst bujné fantazie.
Vzpamatovávám se až o pár minut později, když k našemu stolu přichází servírka, neboli jiným pojmenováním, Jennifer.
"Máš rande, Hearstová?" přivítá nás neobvyklým způsobem, avšak pro ni velice typickým. Musím uznat, že dnes jí to hodně sluší. Má na sobě šaty, které jsou dokonce tak krátké, že její pracovní zástěra převyšuje jejich délku. Opět tak typické.
Ignoruji dříve vznesenou otázku a beze slov pozdravu, či jakékoliv zdvořilé konverzace, si objednávám skleničku vína. Henry mě následuje se svou žádostí o láhev piva.
"To je ta holka, co byla včera na tom večírku?"
Zamyšleně vzhlédnu k Henrymu a všímám si, jak se zájmem pozoruje Jennifer, která momentálně chystá u baru naše objednávky. "Jo. Proč?"
Pohledem stále visí na Jennifer a na tváři se mu rozlije úsměv. Tohle není dobrý.
"Asi ji znám. Z jednoho… No, večírku," odpoví mi po chvilce rozmýšlení. Tohle vážně není dobré!
Během čekání na naše objednávky se pokouším s Henrym navázat alespoň nějakou konverzaci, ale pokusy většinou končí dlouhou odmlkou mezi jednoslovnou reakcí na mé otázky. Randění nikdy nebyla moje parketa, ovšem s lidmi se většinou bavit umím. Tak proč to s Henrym najednou nejde? Včera se zdál být v pohodě, smáli jsme se a probrali snad všechno možné, co se vůbec probrat dá. Že bychom si už prostě neměli o čem povídat?
Moji teorii narušuje opětovný příchod naší milé servírky. "Jedno víno pro slečnu," věnuje mi skvostně znechucený pohled a s již zářivým úsměvem se obrací na mého partnera, "a pivo pro pána. Mimochodem, neviděli jsme se už někdy?"
Henrymu se až příliš okatě rozzáří obličej. "Taky mám ten pocit. Večírek na začátku školního roku, že?"
"Jo! Jmenuješ se Henry, viď?"
"A ty Jennifer," usoudí Henry zřejmě spíše z mého včerejšího vyprávění, než z vlastních vzpomínek.
Mám pocit, že se mi věci trošku vymykají z rukou, a proto se odhodlám jít do boje. "A jak se má Damon, Jennifer?" Její jméno nechtěně procedím skrz zuby.
Dívá se stále na Henryho, když bez rozmyslu odpoví: "Nevím a je mi to jedno."
"Ty už s Damonem nechodíš?" zhrozím se lehce.
"Bože, Hearstová, já s ním ani nechodila!" zasměje se na můj účet. "Henry, za chvíli končím. Nechceš zajít někam, kde bude větší zábava? Je škoda trávit sobotní večer v kavárně." Ne! Ne! Ne! Dělá si srandu, že jo?!
Hodím očkem po Henrym a doufám, že mě nezklame. Zítra ať si s ní klidně dělá, co chce, ale dneska přece nemůže!
"Ehm… Tak dobře," odsouhlasí nakonec Jenniferin návrh a ta nás s vítězným úsměvem opouští. Kdybych mohla, zahrabu se pod zem, ale místo toho udělám jedinou věc, která mě ještě může zachránit od naprostého ponížení - zvedám se k odchodu.
"Poslyš, Lor…"
"Byl to fajn večer, Henry," utnu jeho pokusy o vysvětlení a bez dalšího pohledu směrem k němu či ke zbytku kavárny utíkám ven.
Pár bloků přemýšlím nad vlastní pošahanou existencí, když v tom se ocitám u přechodu, kde mi před časem jeden tajemný muž zachránil život. Od té doby jsem si slíbila, že začnu znovu. Pryč se starou, nudnou Loren! Je čas se bavit.
Jenže ne všechno vychází tak, jak si člověk původně vymyslí. Ale to přece neznamená, že bych to nemohla zkusit znovu, ne?
Pokračování příště.

Taková klidnější kapitolka :) Těším se na další :)