
Pozn.: Spojovací kapitola mezi tou předešlou a tou budoucí... Další kapitolu snad stihnu napsat ještě dnes a dala bych vám ji tady zítra :o) Mimochodem DĚKUJI za komentáře a prosím, POKRAČUJTE V NICH!Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)

21. Kapitola
" The Receptionist From Hotel The Morris House"
("Recepční hotelu Morris House")
Od chvíle, co pro mě dorazil objednaný taxík, se nemůžu zbavit myšlenky na to, jak jsem vůbec byla schopná přemluvit se k tomuhle rozhodnutí. Napjatě čekám, kdy nastane moment zlomu, a já donutím řidiče, aby to obrátil zpátky do Camdenu. Zatím se nic neděje.
Téměř bez dechu pozoruji, jak se blížíme k Morris House. Už jenom necelé dvě minuty a budeme tam. Hlavou mi proudí spousta otázek, ostatně jako vždy, když si dovolím chovat se spontánně.
Co dělám ve Philadelphii? Proč mířím k Morris House? Co čekám od Damona? Proč na něj vůbec čekám? Co chci? Proč to chci? A především, bude Damon ve svém apartmá?
"Stop!" vyjeknu z nenadání směrem k řidiči a hned na to se polekaně rozhlédnu kolem sebe. Stojíme.
"Už jsem dávno zastavil, slečno," oznámí mi taxikář a ukazováčkem ruky poklepe na tachometr zabudovaný uprostřed palubní desky. Na displeji svítí částka necelých deseti dolarů. Z kapsy džínů vytáhnu dvacku, bez dalších proslovů ji předám řidiči a vystoupím z auta, přičemž mám pohled hypnoticky zabodnutý k nápisu "Hotel Morris House" na velké budově po mé pravici.
Na dění kolem sebe začnu reagovat až tehdy, když mi jakási žena před očima zamává svou hubenou ručkou.
"Potřebuješ něco?" vybafne po mně a já se konečně donutím jí věnovat svou plnou pozornost. Od parkoviště u hotelu jsem se při svém šoku nějakým nepostřehnutelným způsobem dostala až k recepci, kde teď čelím zkoumavému pohledu celkem atraktivní dívky se zrzavými vlasy a hlubokým výstřihem. Je to ta stejná holka, se kterou Damon mluvil při našem posledním odchodu z tohoto hotelu.
Rozhlédnu se kolem sebe, jestli náhodou nezastihnu pana Dokonalého, čímž bych si ušetřila určitě trapnou konverzaci se slečnou recepční. Když si ale zrzka za pultem otráveně povzdechne, rozhodnu se čelit její předešlé otázce.
"Dobrý večer," začnu slušně, ale na tváři si dovolím vykouzlit arogantní úsměv. "Chtěla bych mluvit s mužem jménem Damon Salvatore."
Sotva zmíním jméno pana Dokonalého, přístup zrzky se ještě zhorší. Nyní si připadám, jako bych se bavila s Damonovou bývalkou a ne s recepční. "Znáte číslo jeho pokoje?"
"Ne. Na co?"
"Přece pro ověření," odvětí s patrným náznakem ironie v hlase.
"Tak mu zavolejte, ať sem přijde a uvidíte sama, jestli je třeba nějaké ověření."
"Ale zlatíčko, takhle to nefunguje," zakření se škodolibě. "Pan Damon Salvatore si při registraci vyžádal, že nechce být nikým rušen. Takže buď si tu na něj počkej, než vyjde ven, anebo odejdi."
Měřím si ji pohledem, něco mi tu nehraje. Proč se mi zdá, jako by to dělala schválně? "To by tě zabilo mu zavolat?"
Zrzka na moment nepatrně shodí fazónu povýšenosti a nahradí ji nervozita, možná i strach. Je to zvláštní a ani trochu mi to nezapadá do její osobnosti, natož do naší konverzace. Čeho by se tak mohla bát? Naposledy, když jsem ji viděla mluvit s Damonem, flirtovali spolu.
"Jestli chceš, ráno mu předám vzkaz, že jsi tady byla. Víc pro tebe udělat nemůžu, mám striktní rozkazy."
Chvíli na ni zírám a rozhoduji se, zda se vzdát takhle brzo, nebo zkusit dál bojovat o přístup k Damonovi. Nakonec to zanechávám na osudu a němě přikývnu směrem k recepční. Stejně to byla blbost.
"Takže tvoje jméno?" A povýšenost je zpátky.
"Loren Hearstová."
"Hearstová?"
"Ano," zaúpím. Už to chci mít za sebou. "Potřebujete to vyhláskovat?"
"Ne, není potřeba, jenom…" Výraz zrzky se opět radikálně mění. Nyní opět převládá nervozita a taky hodná dávka překvapení, která se projevuje i na údivem pootevřených ústech a vykulených očích.
Znovu ji nechápu. "Co?"
"Pan Salvatore má výjimku na vaše… No, spíše vy máte výjimku od pana Salvatora."
Najednou mi vyká. Povýšenost je nadobro pryč. Sahá po telefonu na svém recepčním stole a prohrábne si vlasy na důkaz přerůstajícího stresu.
"Zavolám mu," řekne bez jediného pohledu na mou osobu. Nechávám ji při její snaze rychle vytočit číslo Damonova pokoje a přemýšlím nad tím, proč by měl pan Dokonalý tak striktní pravidlo ohledně návštěv a hlavně, proč já do tohoto rozkazu nepatřím. A co udělám, až sem Damon přijde?
V mezičase myšlenek stihnu sledovat rozhovor již téměř neúnosně nervní zrzky s Damonem. "…stojí tady u recepce… Ne dlouho, přibližně deset minut… Nevím, důvod mi neřekla… Mám ji poslat-… Dobře, řeknu jí, ať tady počká… Ano, někoho tam pošlu… Ještě jednou se omlou-…"
Ani nestihla doříct poslední frázi, protože Damon zjevně již zavěsil. Věnovala mi poslední pohled plný nefalšovaného strachu a se slovy "Omluvte mě" roztržitě odcupitala do útrob přízemí hotelu, zřejmě určených pro personál. Kdybych předtím nenaslouchala jejímu rozhovoru s Damonem, asi bych ani netušila, zda vůbec hodlá přijít.
Nečekám moc dlouho, když se zpoza blízkého rohu vynoří pan Dokonalý. Nebo dnes večer rovnou pan Božský. Má na sobě modré džíny a černé tričko, které mu padne tak dobře, že téměř přesně obkresluje vystouplé svaly na jeho hrudníku i bicepsy na pažích. Vlasy mu trčí téměř na všechny strany a obličej pokrývá letmé strniště. Je krásný.
Svižným krokem se rychle dostává až ke mně. Nevím, co mám dělat, a tak si ruce instinktivně založím na prsou. "Loren," šeptne na pozdrav. Jeho oči jako vždy září svou hlubokou modří a na rtech mu pohrává ten sexy úšklebek.
"Přišla jsi za mnou?"
"Ne," vydechnu sarkasticky, "přišla jsem na kus řeči se zrzavou fůrií od recepce."
Jako na povel se za stolem, u kterého právě stojíme, objeví naše recepční. Na rtech se snaží udržet úsměv, ale zcela jasně je jenom profesionální, ne-li hraný. Damon se letmo zasměje mé poznámce a otočí svou pozornost k zrzce.
"Vyřízeno?" zeptá se, hledí jí zpříma do očí.
"A-ano. Mohu pro vás ještě něco udělat?"
Pan Dokonalý se na moment obrátí na mě. "Máš hlad? Žízeň?"
"Ani ne." Jedla jsem doma a obávám se, že při momentální úrovni adrenalinu v mé krvi bych nedokázala ani nic pozřít.
"Pak tedy zařiď, ať nám donesou na pokoj něco na chuť," mluví zpátky k zrzce.
"Samozřejmě. Má to být něco konkrétního?"
"Překvap mě," odpoví jí s úsměvem, který - jak už jsem si dříve všimla - používá při flirtování.
Recepční na to hbitě reaguje, její obličej se rozsvítí a vyšle mi jeden extra závistivý pohled. "Překvapím," špitne. Co to zas bylo?
"Pojď, Loren," ozve se Damon a já se za jeho zády plahočím směrem ke schodišti, které, pokud si dobře vzpomínám, vede k nejluxusnějšímu apartmá v hotelu. Damonovu apartmá.
Pokračování příště.

Super, paráda.