Pozn.: KONEČNĚ jsem se dostala tam, kam chci. Já vím, trvalo to dlouho a omlouvám se, ale teď... to bude lepší :-)) Tahle kapitola se mi prostě líbí. Trošku mi i připomíná běžné diskuze Damona a Eleny - no, trošku jsem se v tom inspirovala - ale Loren se narozdíl od Eleny nebojí říct to, co si OPRAVDU myslí. Takže, vychutnejte si 2000 slov, protože já na nich makala celý týden!! Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)
22. Kapitola
"Alcohol Makes Us Say Lots Of Things"
("Alkohol nás nutí říkat mnoho věcí")
"No tak bejby, pomalu. Tohle je burbon, ne vodka," zahlaholil černovlasý upír směrem k polonahé dívce ležící na jeho posteli. Vzhledově nebyla ničím výrazná, ale Damonovi chutnala její krev, a tak se rozhodl si s ní trošku pohrát.
Dívka nedbala upírových pokynů a dopřávala si z flašky jeden lok za druhým. Damon to nejdříve ignoroval a snažil se soustředit na změť vlastních myšlenek, ale nakonec přerušil ten nepříjemně chlemtavý pazvuk zakousnutím se do dívčiny krční tepny. Místností se prodral za tento večer již několikátý výkřik a Damon se neubránil slastnému zavrčení. Tohle má rád.
"Burbon se vychutnává," pohrozil jí ukazováčkem a otřel si ústa do rukávu své onošené košile. Dívka usilovně přitlačovala dlaň vlastní ruky k hluboké ráně na krku, snažíc se tak zastavit krvácení, ale po chvíli stejně ztratila vědomí.
"A zábava je u konce," prohlásil upír otráveně a vydal se do koupelny dopřát si uvolňující sprchu.
Je mnoho věcí, na které byl Damon Salvatore zvyklý. A i díky tomu se mu dařilo tak dobře přežívat všechno zlé i dobré. Objevil se ovšem problém, když se Loren Hearstová stala opakem jeho vlastních zvyklostí. Za poslední dny ho donutila vystoupit z léta zaběhnuté rutiny a začít čelit vlastním démonům.
Zachránil jí život. Nepoužil na ni nátlak. Snažil se získat si její pozornost lidskými způsoby. Povídal si s ní. Omluvil se jí. Políbil ji. Ovlivnil kvůli ní spoustu dalších lidí. A nakonec, pozval ji na rande. Jenže ona nechtěla.
Ovšem nebyl by to Damon, kdyby nedokázal všechno otočit ve vlastní prospěch. A tak kvůli Loren Hearstové opět měnil paměti i činy lidí.
"Teď už stačí jen čekat," šeptl si Damon pro sebe.
O minutu později se v ložnici rozeznělo řinčení hotelového telefonu.
°°°
Kdybych měla podtrhnout slova této písně, asi bych vám tu musela otisknout celý její text. Miluji tu písničku.
Dveře do Damonova hotelového apartmá se díky své robustnosti sami zabouchnou a já se tak ocitám uprostřed útulné vstupní haly. Je tu ticho a zanedlouho začínám ve vzduchu cítit letmé napětí, zřejmě z očekávání, co bude následovat.
"Pojď sem, Loren." Damon ke mně shlíží ode dveří vedoucích do jeho ložnice a i přes to, že jeho nabídka zněla spíše jako příkaz, na rtech mu visí široký úsměv.
"Z čeho máš takovou radost?" Ještě se ptej, Hearstová. Vždyť za ním běháš jako ztracené štěňátko!
"Věděl jsem, že přijdeš," prohlásí podmanivým hlasem a s arogantním výrazem. Pohled svých hlubokých, modrých očí upírá přímo na mě. Tváří se, jako bych mu patřila. A já si připadám, jako by se chystal mě každou chvíli sníst.
"To mi došlo už při hádce s tou zrzkou z recepce," podotknu, přičemž si bez jediného pohledu na Damona sundávám boty, abych neměla špatný pocit z promenádování se po těch zářivě světlých kobercích. "Mimochodem, kolikrát ses s ní vyspal?"
Místo očekávaného smíchu místnost protnou Damonovy rázné kroky. Než se stačím rozhlédnout po pokoji, abych zjistila, kam má namířeno, stojí už u mě. Dělí nás od sebe jenom pár zpropadených centimetrů a díky jiskřičkám v těch jeho uhrančivých očích a taky díky způsobu, jakým si trýznivě pomalu olízne rty, mi konečně dojde, co jsem to udělala za blbost.
Jet k Damonovu hotelu? Jo, to je dobrý. Rozhodnout se vidět Damona? Jo, to by taky ještě šlo. Ale vydat se s Damonem, panem Tajemným Sexy Zachráncem, jen tak do jeho luxusního apartmá? Jo, to je blbost. Nebo taky požehnání.
Zmámeně zamrkám a instinktivně pootevřu ústa, což mi poskytne možnost se plně nadechnout jeho svůdné vůně. Je to směs nějaké drahé kolínské, ne příliš dráždivé, ale přitom dostatečně výrazné, aby dokázala opepřit Damonovo přirozené, tělní aroma. Vždy, když ucítím tohle božské pižmo, nutí mě to myslet na plno nemravných věcí. Jaké by to bylo, kdybych teď Damonovi rozepnula košili a ochutnala jeho…
"Otoč se," šeptne a vyvádí mě tak z transu.
"Co? Proč?"
"Už zase si chceš hrát na tu zakomplexovanou dívku, která má na všechno nejen svou vlastní otázku, ale i proklatě ubohou odpověď?" zamračí se a pomocí rukou mi znovu naznačí, abych se otočila.
Chvíli přemýšlím, načež od Damona trochu odstoupím a odhodlám se odpovědět na jeho otázku. Upřímnost je přece důležitá, ne? Ve vztahu…
"Ne, Damone. Jenom… Tvoje přítomnost mě nutí klást si otázky. A ubohé odpovědi? Ano, ty jsem měla vždycky a na všechno. Ale teď jsi tu ty a já jsem tu dnes přišla. Za tebou."
"V tom případě se otoč," řekne mi a dodá k tomu svůj typický úšklebek. Samozřejmě se mou reakcí nenechá rozhodit. Proč taky?
Konečně se odhodlám udělat to, co po mě žádá. Své ruce položí na má ramena a nahmatá lem bundy, kterou mám ještě stále na sobě. Jeho dotek na mě působí jako tisíce mravenců, pokožka se mi automaticky rozpálí a dech zrychlí. Jsou to přesně ty pocity, pro které jsem tu přišla. Pocity, při kterých nemusím myslet na nich jiného, než na muže právě stojícího za mými zády.
Když mi bundu začne pomalu stahovat z ramen, zaznamenám u svého ucha jeho rty. "Líbí se mi, že se pod mým dotekem chvěješ jako osika."
"Hm…" zamumlám z nedostatku kyslíku. Neznělo to jako zasténání, že ne?
"Mimochodem," zašeptá, a i když mu nevidím do tváře, jsem si jistá, že se opět pokřiveně usmívá. "S tou recepční jsem sice spal, ale stála za hovno."
A je to tady. Jedna ubohá poznámka a můj rauš z pocitů je pryč. Ne, tohle není žárlivost. Tohle je ta Damonova ubohá tajemnost. Neboli spíše nepředvídatelnost - nikdy nevíš, co udělá.
Hbitě se otočím a s pohledem zabodnutým do Damonovy jiskřící tváře se kompletně vysvleču ze své bundy, kterou posléze hodím přímo na něj. Bez problémů ji chytne a věnuje mi jedno káravé zamračení. Nezbývá mi nic jiného, než se provokativně usmát a projít kolem jeho nehybného těla až do ložnice.
Vypadá to tu přesně tak, jak to mám zafixováno v paměti. Různé odstíny hnědé se střídají s béžovou a čistě bílou. Plno dřevěného nábytku, starožitných doplňků a především velká, čistě povlečená postel, jež sebevědomě dominuje celému pokoji. Naproti je potom široká LCD televize, ve které zrovna hraje nějaký hudební program.
Prohlížela jsem si ložnici tak pečlivě, že jsem vůbec nezaznamenala klepání na dveře Damonova apartmá. Musela to být pokojová služba, nebo snad ta sůva z recepce, protože pan Dokonalý o chvíli později vstupuje do mého zorného pole. V rukou drží tác s jídlem a se dvěma skleničkami naplněnými zřejmě nějakým vínem.
"Prosím, udělej si pohodlí," řekne, načež tác položí do středu postele a sám se posadí do jejího čela.
"Ok."
Bez rozmýšlení si udělám pohodlí přímo naproti Damona. Tentokrát nás od sebe nedělí jenom pár centimetrů, ale taky podnos plný všech možných pochutin. Při pohledu na ty dobroty se mi sbíhají sliny. Opravdu jsem říkala, že nemám hlad?
"Máme tady něco slaného i sladkého. Můžeš to kombinovat dle chuti," reagoval na můj hltající pohled a já s radostí poslechla hlas svého nedočkavě bublajícího žaludku.
Pan Božský toho moc nesnědl, spíše jenom uždiboval a hlavně upíjel víno ze své skleničky. Celou dobu na sobě pociťuji jeho zkoumaný pohled, a tak si opět připadám, jako by mě chtěl sníst. Hm, teď by mě rovnou zhltal.
Asi po deseti minutách tichého ládování mě Damon vyruší, jakmile se mi snaží podat zatím netknutou skleničku vína. "Je to italské víno," přemlouvá mě, ale já se nechytám. Měla jsem dost vína v kavárně a hlavně, nechci své chování nechat řídit množstvím alkoholu v krvi.
Pan Dokonalý předvede štěněčí pohled. "Amarone della Valpolicella, ročník 1988." Jako bych se vyznala ve vínech - zkus něco lepšího!
"Už jsem dneska víno měla," odseknu mu.
"Ještě stále žárlíš na tu recepční? To kdybych věděl, vezmu ji na ten večírek místo té husy Jennifer."
"Damone," procedím skrz zuby, "takhle mě vážně nepřemluvíš, abych si tu skleničku vzala."
"Máš pravdu," uznává s úsměvem. "Přesto bych ocenil, kdyby sis se mnou vypila trochu vína, protože jsem objednal to nejdražší z celé nabídky."
"No, to je jiná," zasměji se a konečně přijmu nabízenou skleničku.
Damon se vítězně ušklíbne a opře se o čelo postele, přičemž nohy si pohodlně natáhne před sebe. Já zatím pořád sedím v tureckém sedu a poklidně upíjím italské víno. V pozadí hraje Lana Del Rey, písnička Ride. Líbí se mi, vystihuje nespoutanou osobnost, jakou bych se chtěla stát - aspoň na jeden jediný den.
"Nad čím přemýšlíš?" zeptá se pan Dokonalý a znovu mi věnuje svůj zkoumavý pohled, pod kterým se tentokrát trochu roztápím. To dělá určitě to víno.
"Nad svým životem," odpovím bez většího zaváhání.
"Už zase?" zakoulí očima. "Měl jsem dojem, že jsi za mnou přišla proto, abys přemýšlet nemusela."
"Jak to víš?" vyletí ze mě dříve, než to stihnu zarazit.
"Tipl jsem si," uchechtne se. "Ovšem otázkou je, v čem spočívá ten problém, že to teď nefunguje?"
To je moc dobrá otázka, Damone. Mám pocit, že to začala ta jeho stupidní odpověď zahrnující zrzavou recepční. Neměla bych žárlit a rozhodně nechci žárlit, ale pan Dokonalý je přece pan Božský. Pekelně sexy, charismatický ve všech možných ohledech a především, očividně je schopen svést i zapřisáhlou jeptišku. Jak můžu věřit tomu, že se mu líbím? A i kdybych tomu přece jenom uvěřila, i kdyby přece jenom došlo k něčemu zásadnímu, co by mi to potvrdilo, stejně by to nedopadlo dobře. Nejsem taková, abych dokázala udělat něco zásadního, a přitom nic necítila. A kdyby se přece jenom stalo, že bych nic necítila k Damonovi, určitě bych něco cítila k sobě. A výčitky by byly to úplně nejmenší, co by mě trápilo.
"Loren?"
"Hm?"
"Už to zase děláš."
"A co jiného mi zbývá, Damone?" křiknu a probodnu jeho šokovanou tvář svým nasupeným pohledem. Ve své pozici na posteli už nenacházím potřebný klid, a tak se zvedám a začnu po pokoji pochodovat sem a tam. Damon mě jenom udiveně pozoruje.
"Prožila jsem dvacet jedna mizerných let svého života, z toho dobrou většinu se svým ubohým otcem. Jak se vůbec můžu divit, že dělám tak ubohá rozhodnutí?"
Do tváří se mi nahnala červeň, v žilách teď koluje vařící krev. Stačí jen pomyslet na svou minulost a ne moc vlídnou budoucnost a dělá se mi zle. Mám zlost. A rozhodně ji potřebuji dostat ven. Na moment se zastavím a na ex vypiju celou skleničku vína, kterou po celou dobu křečovitě svírám ve svých rukách.
"Na střední mě šikanovaly holky podobného typu, se kterými zřejmě běžně chrápeš. Vždycky si kluci vybrali radši je, než aby se obtěžovali se mnou. Proč se teda vůbec divím, že u tebe to je stejné?"
Dojdu až k Damonovi, který mě momentálně pozoruje s téměř nevěřícným obdivem. Vytrhnu mu z ruky již poloprázdnou skleničku a naliju do sebe zbytek jeho vína. Nakonec mu obě skleničky vracím a vydávám se zpátky na svůj pochod po pokoji.
"Když jsem tě poprvé viděla, myslela jsem si, že jsi anděl. A on se z tebe mezitím vyklube parchant, který si se mnou jenom zahrává. Tak stejně, jako si Edward zahrává s Becky a tak stejně, jako si se mnou zahrával Henry. Věříš tomu, že mě odkopnul přímo uprostřed rande?" zastavím se opět a očima vyhledám Damonovu nyní podivně zkřivenou tvář. "Ne, to ty nikdy nepochopíš, protože ty jsi to určitě ani nikdy nezažil. A když k tomu ještě přidám, že ta kráva, díky které mě odkopnul, byla Jennifer, tak se můžu jít rovnou…"
"Jmenovala se Katherine," přeruší mě Damonův jemný hlas.
"Oběsit," dořeknu svou načatou frázi, ale když si všimnu, že Damon teď stojí přímo přede mnou, zamrznu. "Cos to říkal?"
"Jmenovala se Katherine. Dívka, která mě odkopla," vysvětlí mi s bolestným úsměvem a značným pochopením v očích. "A víš, kvůli komu mě odkopla? A ne jednou, ale hned dvakrát."
"Kvůli komu?" šeptnu téměř bezhlasně.
"Byl to můj bratr."
Na to, jak se teď Damon tváří, snad nikdy nezapomenu. Jeho tajemná maska je pryč. Vidím jenom muže, který toho v životě zažil spoustu, a ne všechno bylo zrovna růžové. A jediné, na co teď dokážu myslet, je, že jsem v životě neviděla krásnějšího muže, než je v této chvíli on.
Zřejmě si všiml mého rozněžnělého pohledu, protože mi ke tváři přiložil svou pravou dlaň a jemně mě hladil, zatímco se mnou nepřerušoval oční kontakt.
"Chtěl bych, abys věděla, že i já mám svou minulost. A že tě chápu. A že ti pomůžu."
"Pomůžeš?"
"Pojď za mnou," ušklíbne se samolibě a popadne mě za ruku.
A tak začala má první noc s Damonem.
Pokračování příště.
(A komentáře, prosím.)
Komentáře
1LinDee | Web | 30. listopadu 2013 v 23:05 | Reagovat
Páni! Moc se ti to povedlo, už se tesim na další díl. Doufam že bude brzy! :))
Cože takhle to utnout? To není možný ... Ne opravdu skvělá kapitola plná emocí, kterou jsi dokázala skvěle popsat a prostě to nemělo žádnou chybu. I když by nějakou mělo já to tak zhltla na jeden dech, že bych ji ani nenašla ..
Těším se na pokračování a další kapitolku, protože teď to začíná být zajímavé :)
Tak to je sila... Uplne me to dostalo do kolen tahle kapitolka, ale Loren se mu vzdala moc brzy podle me.. No kazdopadne se budu moc tesit na dalsi kapitolku
7Charlie | Web | 2. prosince 2013 v 18:14 | Reagovat
Všem vám moc děkuji za komentáře. Znamenají pro mě mnoho, především podporu Asi bych si dokázala psát i sama pro sebe, ale takhle to má úplně jiné grády
[5]: Tahle povídka ve směs není o tom, jestli se mu vzdá, nebo ne... naopak, je o tom, že se obyčejná holka vzdává neobyčejnému upírovi, který ji postupem času zkouší přeměnit k obrazu svému. Zda se mu to podaří a hlavně jak, to už ukáže jenom čas
Páni! Moc se ti to povedlo, už se tesim na další díl. Doufam že bude brzy! :))