31. ledna 2014 v 22:25 | Charlie
|
Ahoj! Trochu netradičně se hlásím s úplně jinou povídkou a s téměř 3000 slovy - berte to jako dárek k pololetí ;)
Na chvíli opustím scénu Loren/Damon a vrátím se k našemu klasickému páru, Elena/Damon. Už dlouho mám v hlavě takový stručný nápad, který se mě urputně drží od přečtení jedné zajímavé povídky. Zatím vám zde hodím pouze "plot", tedy přibližnou první kapitolu - předem vás prosím o vaše názory, protože podle nich se budu rozhodovat, zda z tohoto námětu udělat povídku (třeba jen krátkou, kdo ví), nebo ne.
Ještě bych chtěla upozornit, že tato povídka je "lidská", neboli neobjevují se tu žádní upíři (Elena, Damon - i všichni ostatní - jsou lidé).
1. Kapitola
"The First Meeting"
("První setkání")
"Lovers don't finally meet somewhere. They're in each other all along."
― Rumi
V životě se postupně učíme, jak překonávat různě těžké překážky. Už od první vteřiny, kdy se zrodíme, jsme donuceni bojovat o vlastní přežití. A při tom všem navíc máme za povinnost neustále dokazovat, že jsme hodni času, který trávíme na tomto světě. Proč to všechno? To opravdu neexistuje člověk, jenž by měl tak jednoduchý život, až by se unudil k smrti?
Mohla bych se pokládat za rozenou bojovnici, ale na takové tvrzení je moc brzy. Mám před sebou ještě mnoho nepřekročených překážek na to, abych se spokojila se svým životem. Ještě není vhodná doba na akceptování výher.
Nevím, co přesně mě vedlo do města, jako je tohle. Možná sny, ale spíše mi už nezbývalo nic jiného. New York je na člověka mého formátu moc velkolepý, moderní a hlavně bohatý. Kde se vůbec vzal ten nápad, že zrovna tady najdu všechno, co ve svém životě postrádám?
Možná to byla chyba, prožene se mi hlavou už po několikáté za tento den, ale tak jako ve všech předchozích chvílích, i teď se odmítám vzdát. Tohle chci vyhrát.
Nervozita, která již dlouhou dobu bublá v útrobách mého břicha, se na rozdíl od myšlenek zase tak účinně odehnat nedá. Nejdříve jsem si vystačila s letmým pohupováním nohy, ale teď, co mi oznámili, že už jsem na řadě, místností se začalo rozeznívat hlasité klepání mých podpatků. Pro druhého člověka by to byla zajisté velice frustrující ozvěna, avšak mě osobně to prapodivně uklidňuje.
Když shlédnu ke svým elegantním, černým lodičkám, pomyslím si, co by na to asi tak řekla Jenna, má poněkud ztřeštěná, ovšem všemi milovaná tetička. Už od mých patnácti se mi snažila vnutit tenhle druh obuvi, ale mě se hned několik let dařilo odolávat. Tedy až do chvíle, než mi došlo, že ve svých oblíbených, světle modrých teniskách značky Converse se zřejmě nikam nedostanu.
Myslím, že by na mě Jenna byla podstatně hrdá. Vždycky říkává, že polovina úspěchu při pracovních pohovorech je ve výběru ideálního outfitu. Vzhledem k tomu, že na dnešku mi velice záleží, zvolila jsem si ty nejelegantnější a také i ty nejdražší šaty, jaké byly v mém šatníku vůbec k nalezení. Koupila jsem si je tady v New Yorku, a i přes to, že díky jejich strohému střihu a tmavé barvě je nemohu nosit nikam jinam, než do práce, docela jsem si je oblíbila.
Při vzpomínkách na svůj starý život v Mystic Falls je mi pořád ještě značně úzko. Přece jenom, strávila jsem doma dlouhých dvacet let a tenhle bláznivý výlet do velkoměsta je vlastně mým prvním dlouhodobým únikem za hranice Virginie.
Nicméně moji rodiče, Miranda a Grayson Gilbertovi, z mého odjezdu moc nadšení nebyli. Nechtěli pustit svou jedinou dceru do světa plného nebezpečných pastí. A tak jsem musela čekat, protože jediný, kdo mě v mém rozhodnutí podporoval, byl můj o dva roky mladší bratr Jeremy - tetička Jenna si vzhledem ke své pestré minulosti v tomhle velkoměstě musela zachovat čistou neutrálnost.
Nakonec, po úspěšném překonání několika menších problémů, jsem po Vánocích odcestovala do New Yorku. Už to je měsíc, co dělám výpomoc v jednom baru na západní avenue. První dny jsem bydlela v motelu, ale jen co se mi podařilo získat si důvěru mého šéfa, Matta Donovana, bylo mi dovoleno ubytovat se v malém kamrlíku nad prostorem baru. Není to nejideálnější, ale nemůžu si stěžovat.
Pomalu, ale jistě si stavím svůj nový život. Jediné, co mi zatím chybí ke štěstí, je dobře placená a hlavně slušná práce. Za barem si člověk samozřejmě může vydělat i pěkný balík peněz, ale nikam dál se nedostane. A to je taky důvod, proč teď sedím uprostřed prosklené kanceláře v budově druhé nejúspěšnější právní firmy v celém USA a taky na světě - "Skadden, Arps, Slate, Meagher & Flom".
SASM&Fbyla založena už v roce 1948 a po téměř šedesáti letech se stala největší firmou v New Yorku, samozřejmě v oblasti právního systému. Soustředí se zejména na obchodní právo a ve své budově na okraji Times Square zaměstnává přes dva tisíce lidí.
Pravděpodobnost, že bych se stala jedním z jejich zaměstnanců, je sice malá, ale kdo ví, možná budu mít štěstí - základem úspěchu je věřit v sebe samu.
"Elena Gilbertová?"
Do místnosti náhle vstupuje mladá, velice atraktivní blondýnka. S úsměvem na tváři a s deskami v rukou se ladnou chůzí přesune ke stolu, jenž je situován naproti koženého křesla, do kterého mě před pár minutami posadila recepční.
"Jmenuji se Caroline Forbes a jsem asistentkou slečny Starové, která bude vést váš pohovor," informuje mě na první pohled milá blondýnka a natáhne před sebe svou pravou ruku. Pochopím její gesto téměř okamžitě a po letmém potřesení rukou na znamení pozdravu se usadím zpátky do pohodlného křesla.
"Slečna Starová se trochu zdržela na… na pracovní schůzce," vysvětlí mi, přičemž se zasekává u hledání těch správných slov pro ospravedlnění půl hodinového zpoždění mé možná budoucí nadřízené, Andie Starové.
"Měla by dorazit každou vteřinou. Tedy, spíše každou minutou. Mezitím, mohu vám něco obstarat? Kávu, vodu, čaj?"
"Vodu, prosím," odpovím jí a pokusím se usmát, avšak vzhledem ke stále patrné nervozitě si nejsem moc jistá, jestli to dopadlo dobře.
Caroline přikývne a s tichým "za chvíli budu zpět" se vytratí pryč. Jsem opět zanechána napospas vlastním myšlenkám, ale netrvá dlouho, než se do kanceláře vřítí další neznámá žena. Tentokrát to je vysoká hnědovláska s blond melírem; oblečená do velice elegantního kostýmku. To bude zajisté Andie Starová.
"Ach, vy budete slečna Gilbertová, nemám pravdu?" zeptá se mě milým hlasem, nicméně její úsměv je zaručeně falešný, zřejmě vypracovaný během let profesionálního jednání s lidmi.
Přikývnu a ze slušnosti jí nabídnu svou ruku k potřesení. Slečna Starová mě však ignoruje a místo toho zasedne za svůj stůl. Pf, tohle asi nebude zrovna jednoduché.
"Pokud jsem si dobře přečetla váš životopis, nemáte žádné zkušenosti v oblasti právničiny."
"To nemám," přikývnu poněkud zahanbeně a pohlédnu do obličeje slečny Starové, hledajíc tam její reakci. Věnuje mi sice chladný pohled, ale není tak strašný na to, aby ukradl veškerou naději, která mi ještě zbyla.
Po chvilce přeměřování slečna Starová přeruší náš oční kontakt. Shlédne do papíru, který na jejím stole předtím zanechala Caroline, a tiše se zasměje.
"Také si nemohu nevšimnout, že při svých jednadvaceti letech postrádáte jakékoliv zkušenosti a to nejen v oboru, kterému se naše firma věnuje," pošle mi další mrazivý pohled a s očima zabodnutýma na mé tváři se napřímí ve své kancelářské, kožené židli.
"Co vás přesvědčilo o tom, že zrovna u nás budete něčemu nápomocná? Ani jste nedokončila vysokou školu."
"Chci dostudovat tady v New Yorku, ale nejdříve si na to musím našetřit. Vaše firma a hlavně nabízené místo asistentky se mi zdálo jako ideální volba," odpovím upřímně.
Slečna Starová se opět zasměje, tentokrát již o něco hlasitěji. "Aby bylo jasno, slečno Gilbertová, šlo by pouze o dočasnou výpomoc pro mou asistentku. I tak si ale nejsem jistá, jestli byste byla pro tuto pozici ideální volbou."
Z jejích náznaků a drsného přístupu jsem poznala, že už mám dávno prohráno. Nic se ale nemá vzdávat bez boje.
"Slečno Starová, je mi jasné, že můj životopis není nijak slavný, ale mohu vás ujistit, že mé schopnosti jsou více než uspokojující."
Na moment se zdá, že jsem slečnu Starovou přesvědčila, ale všechno končí ve vteřině, kdy se rozletí dveře, a do místnosti vběhne černovlasý muž. Hned za ním se tlačí blonďatá asistentka Caroline Forbes, v ruce přitom drží mou sklenku vody.
Slečna Starová je okamžitě na nohou a obdarovává Caroline zlostnými pohledy. "Caroline?"
"Omlouvám se," řekne zadýchaně a přejde k mému místu u stolu, aby mi podala sklenku vody, kterou od ní s úsměvem přijímám. "Říkala jsem Damonovi… ehm, Panu Salvatorovi, že nemáte čas."
Poprvé mám možnost si prohlédnout narušitele naší schůzky, momentálně stojícího naproti slečny Starové. Tipla bych si, že má kolem třiceti let a vzhledem k tomu, že je oblečen do luxusního šedého obleku a kolem krku má uvázanou černou kravatu, bude určitě jedním z předních právníků téhle firmy. Nemám moc dobrý výhled na to, aby mohla podrobněji prostudovat jeho obličej, ale i ze své současné pozice dokážu velice lehce usoudit, že tenhle muž je krásný.
Když promluví, jeho hlas je sametový, téměř hladký, s lehkým jižanským přízvukem, který jej zvláštním způsobem opepřuje. "Andie, kolikrát ti mám připomínat, že tuhle posranou kancelář vlastním a můžu si tu napochodovat kdykoliv se mi zachce?"
Křik má rozhodně hrůzostrašný. Dokonce i Caroline, která ho zaručeně zná, se radši otočila na podpatku a odešla. Bez její přítomnosti jsem se ale sama začala cítit jako narušitel soukromé hádky.
"Přerušil jsi pracovní pohovor!" křikne slečna Starová nazpět. "Mám ti za to snad poděkovat?"
"Pracovní pohovor?" zasměje se černovlasý muž povýšeně. "Ty teď hodláš řešit pracovní pohovor?"
Ze způsobu, jakým spolu jednají, je mi jasné, že tady nejde o nic pracovního. Kdyby ano, zřejmě by se chovali jiným způsobem a hlavně, přenesli by svou konverzaci do jiné kanceláře. Ať už jde ale o cokoliv, nelíbí se mi, že toho musím být svědkem.
"Ano, Damone! Mám snad jinou možnost?" zeptá se ho slečna Starová, a když si všimne, že na to nemá žádnou odpověď, utvoří se jí na tváři vítězný úsměv. "Teď prosím odejdi, slečna Gilbertová tady kvůli tobě musí čekat."
V další vteřině na mě zírá pár průzračně modrých očí. A sakra. Když jsem tvrdila, že je ten muž krásný, spletla jsem se. Jeho výrazná spodní čelist dává spolu s lícními kostmi tvar bezchybné tváři, kterou ještě k tomu zdobí ty nejvýraznější, do široka otevřené oči a plné, rudé rty. Vlasy barvy havraního peří jsou střižené na krátko a konečky mu volně spadají do čela.
Je tohle model, anebo právník? Ach ano, říkal něco o tom, že vlastní tuhle posranou kancelář.
"Slečna Gilbertová, že ano?" promluví na mě a udělá dva dlouhé kroky dopředu, čímž se dostává téměř k mému místu v křesle. Zmůžu se jenom na letmé přikývnutí a křečovitě stisknu sklenku s vodou, kterou stále držím v pravé ruce.
"Hm, jste velice pohledná," prohlédne si mě od hlavy až k patě, přičemž velkou pozornost věnuje mému výstřihu. Jakmile dokončí svou průzkumnou misi, pohlédne zpátky do mých očí a na tváři mu zakotví velice samolibý úsměv.
"Chcete pro mě pracovat?"
Jeho otázka je prostá a málem bych na ni i odpověděla, kdyby nás nepřerušila slečna Starová. "Nebuď vtipný, Damone," procedí skrz zuby. "Nemá žádné zkušenosti. Její životopis je prázdný kus papíru."
Měla bych se cítit uraženě, ale konec konců, má pravdu. Můj životopis rovná se bílý papír. Ale právě proto jsem tady, ne?
Nevím proč, ale Damon - jak jej oslovuje slečna Starová - se mě začne zastávat. "Prázdný životopis nic neznamená. Záleží na tom, co umí. Eleno, řekněte, co umíte nejlépe?"
Jeho další otázka namířená na mou osobu mě zaskočí skoro více, než ta předešlá. I přes to se ale pokusím odpovědět upřímně.
"Umím za hodinu vydělat dvě stě dolarů."
Reakcí slečny Starové je smích. "Prosím tě, tak málo nevydělává ani náš vrátný."
"Andie," zavrčí na ni černovlasý narušitel, "nech slečnu Gilbertovou, aby nám své tvrzení vysvětlila. Eleno?"
Opět ty jeho oči. Mám pocit, že se v nich brzy utopím. Ale potom na mě vytasí ten svůj samolibý úsměv a já jsem rázem zachráněna od případného utonutí.
"Jsem v New Yorku teprve měsíc, a tak zatím pracuji za barem, abych si vydělala aspoň něco," vysvětlím jim.
Jakmile Damon znovu promluví, jeho výraz je téměř vítězoslavný. "Má milá, jsi přesně ta, kterou hledám."
"Takže mám to místo pomocné asistentky?" otážu se ho s dobře patrnou nadějí v hlase.
"Ne, slečno Gilbertová," odpoví za něj slečna Starová, "to znamená, že můžete odejít a vezměte s sebou i tady pana Salvatora. On vám určitě najde nějakou práci."
Trošku začínám nechápat, co se to tu děje. Pan Salvatore k tomu ještě přidá, když ke mně natáhne svou ruku.
"Pojďte, Eleno, ať může slečna Starová zavolat svému novému příteli a sdělit mu, jak úžasný byl včera v posteli."
Koukám na něj takřka s otevřenou pusou, ale nějakou zázračnou silou se mu podaří mě postavit na nohy. Skleničku s vodou, která doposud neopustila mou pravou ruku, se rázem objeví rozlitá po stole slečny Starové a já jsem za ruku táhnutá směrem do po celou dobu otevřených dveří.
"Tohle je naposledy, co jsi mě viděla ve své kanceláři a být tebou, dělám co nejvíce proto, aby ses brzy nerozloučila s celou firmou," zařve ještě pan Salvatore přes rameno, načež se ocitáme na rozlehlé chodbě, kde na nás zírá hned několik zvědavých očí.
Zastavujeme až před výtahem, konkrétně u stolu od Caroline Forbes. "Všeho nechej, Caroline," řekne jí Damon. "Andie si omylem zamokřila celý stůl!"
"Ach, bože, dej mi sílu," zamumlá si blondýnka pod nosem, ale nezapomene nám věnovat poněkud příliš radostný úsměv, který jí Damon rád opětuje.
Když se po pár dalších vteřinách dostáváme do prázdné kabiny výtahu, Damon upustí mou ruku a napřáhne tu svou. "Damon Salvatore," řekne podmanivým hlasem, jakmile vložím svou pravou ruku do té jeho.
"Elena Gilbertová," zopakuji své jméno a neubráním se plachému úsměvu.
"Aby bylo jasno, Eleno," zpřísní tón svého hlasu, "co jsi viděla v té kanceláři, bylo něco mezi mnou a slečnou Starovou. Vyloženě soukromá věc."
Jeho vyjádření se musím trochu zasmát. "Kdybyste to řekl hned, odešla bych, abyste při řešení té soukromé věci nebyli ničím rušeni."
Damonovo povytáhnuté obočí mi odpoví skoro samo. "Jak vidím, příkrá konverzace ti jde skoro stejně dobře, jako slečně Starové."
"Mám to považovat za urážku?"
"Ani náhodou. Díky tomu a možná i hlavně kvůli tomu jsem s ní šukal."
Moje dolní čelist právě skončila na podlaze našeho výtahu. Tenhle chlap se rozhodně za nic nestydí.
"Za to vy jste v příkré konverzaci přímo profík."
"To si piš!" křikne nadšeně, ale po chvíli drasticky zvážní. "Poslyš, potřebuji k sobě něco jako asistentku. Proto jsem tě taky odtáhnul z kanceláře slečny Starové."
"A co bych měla dělat?"
Mou otázku vezme až moc doslovně. "Máš dvě možnosti," řekne a přistoupí ke mně tak blízko, že se má prsa třou o jeho statnou hruď. "Buď mi dovolíš, abych ti to udělal tady ve výtahu, nebo počkáme až na mou kancelář. Co ty na to?"
Jeho dech se otírá o mou tvář, naše rty se téměř dotýkají. Táhne mě k němu ta známá elektrická síla, která je tentokrát až moc neodolatelná. Už dlouho jsem nezažila, aby měl o mě někdo takový zájem a ještě k tomu, aby se jeho vzhled dal zařadit mezi tváře světových top modelů. Chci se tomu krásnému pocitu podvolit, jenže náhle si vzpomenu, že nejsem tento typ dívky. A rozhodně jsem nepřišla do téhle budovy proto, abych si vyměňovala sliny s jedním z předních právníků firmy SASM&F. Mám na víc.
Prudce ustoupím a vztáhnu ruku ve varovném signálu. "Pro tohle jsem sem nepřišla."
"Že ne?" otáže se Damon se svým samolibým úsměvem na rtech.
"Ne," ujistím ho. "Nemám peníze a chci studovat, takže pokud si mě nechcete udělat svou nevěstou, anebo mi dát slušnou práci, necháte mě v klidu odejít."
"Jsi chytrá," hlesne s úžasem v hlase i v očích. "Líbí se mi tvůj přístup. Říkalas, že nejsi z New Yorku, viď?"
Přikývnu, a tak pokračuje. "Umíš bojovat jako pravá New Yorkčanka," uchechtne se. "Doufám, že máš drápky."
"Tohle nebudu poslouchat," zamumlám a odvrátím od něj svůj pohled.
"Milá Eleno," osloví mě podmanivým hlasem a pomocí palce i ukazováčku si přichytne mou bradu, aby k sobě účinně stočil můj pohled.
"Právě jsi získala místo mé osobní asistentky."
Nakonec se v jeho očích zrcadlí má vlastní naděje.
Pokračování (možná) příště - záleží na vás! ;)
Při psaní téhle povídky jsem se šíleně bavila vyhledáváním různých obrázků. Burning Desire mě naučila, že vizuální představa se mnohem lépe přepisuje, pokud k ní máte pro inspiraci reálný objekt. Takže tady ukázka těch mých reálných objektů:
Elena (její podoba v této kapitole)
Damon (jeho podoba v této kapitole)
zajímavý nápad...těším se na další vývoj