close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

The Heels & Claws - 2. Kapitola

2. února 2014 v 13:33 | Charlie |  The Heels & Claws
Téma: TVD (Pouze lidské postavy)
Čas: Nenavazuje na seriál, ani knihu.
Pozn.: Vaše komentáře mě tak moc potěšily, že jsem se včera hecla a napsala další kapitolu! :) Je to opět krásných 3000 slov, ale zatím se teprve dostáváme do úplné hloubky celého tématu. Slibuji, že další kapitoly (pokud budou :D) už budou mít mnohem rychlejší spád a bude se v nich opravdu něco dít. Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)



2. Kapitola
"Happy Anniversary"
("Šťastné výročí")

"Your task is not to seek for love, but merely to seek and find all the barriers within yourself that you have built against it."
Rumi

Sny jsou velkou částí našich životů. I ten nejšťastnější člověk si vždy přeje minimálně jednu věc navíc - aby mu jeho štěstí vydrželo co nejdéle.

Moje štěstí je velice vratké. Někdy ráno vstanu z postele a prostě vím, že mě čeká hrozný den. Jindy se hned po prvním otevření očí přistihnu, jak se usmívám. Je to běžná životní rutina - jednou jsi nahoře, jednou zase dole.

Moje sny se naopak stále rozvíjí. Čím více se jich splní, tím více toužím po dalších. Ale takový už je život osobní asistentky toho nejlepšího právníka v New York City a podílového vlastníka firmy Skadden, Arps, Slate, Meagher & Flom.

Takový je můj život.

Cink. Cink. Cink.

Ložnicí se rozezní ta nejhorší melodie na světě - můj budík. Je půl šesté ráno a za necelou hodinu musím být připravená na nový den a především jít vzbudit pana Salvatora, mého och-tak-božského šéfa. Začíná další běžné ráno.

"Dobré ránko, Eleno."

Do pokoje vstoupí Grace, naše hospodyně, a v rukou nese snídaňový tác. Mám naši Grace ráda, protože se ke mně už od začátku chová velice přátelsky, téměř jako bych byla její vnučka. Já ji zase považuji za svou náhradní babičku.

Kromě Grace, pana Salvatora, řidiče i příležitostného údržbáře Henryho a mě samotné, v tomhle domě nebydlí už nikdo další. Samozřejmě, že při vstupu na pozemek jednoho z nejluxusnějších domů na předměstí New Yorku musí být ochranka, ale naštěstí s námi ty hrůzu nahánějící gorily nebydlí.

Nestává se často, že by mi Grace nosila snídani do postele - přece jenom se musí pečlivě starat o celý dům - a proto se hned pídím po důvodu jejího chování.

"Čím jsem si tohle zasloužila?" ptám se s pozvednutým obočím, zatímco se hospodyně s tácem přesouvá až k mé posteli a sama se usazuje na okraj matrace.

"Ale broučku," osloví mě Grace svým jemným, láskyplným hlasem, který dokonce používá i na majitele tohoto domu. "Cožpak nevíš, co je dnes za den?"

Zadívám se do tváře mé náhradní babičky a snažím se z ní vyčíst, o jakém dni mluví. Její hřejivé, zelené oči si mě pečlivě prohlížejí a pokouší se mi naznačit, že jde o událost, ze které bych měla mít radost.

"Narozeniny mám až na konci července, což je až za měsíc," šeptnu tiše, načež Gracina šedými vlasy pokrytá hlava přikývne. "Že by šlo o nějakou jinou událost?"

Grace se zasměje mým předem prohraným pokusům a její vrásčité prsty mě láskyplně pohladí po tváři. "Dnes je to rok, co ses k nám nastěhovala!" prohlásí nadšeně.

Neubráním se úsměvu, který se okamžitě vydral na povrch mých rtů. Už je to opravdu jeden celý rok?

"Vím, že pro pana Salvatora jsi začala pracovat už v únoru, ale tady ses nastěhovala až v červnu. Myslela jsem si, že bude milé to oslavit."

"Samozřejmě!" ujistím Grace. "Děkuji ti! Je to úžasné!"

A opravdu bylo. Na mém snídaňovém tácu leželo hned několik druhů jídla - od lívanců, přes omeletu s opečenou slaninou, až po úhledně nakrájené kousky ovoce - a můj nejoblíbenější, čerstvě vymačkaný pomerančový džus. Grace je prostě nejlepší.

"Jako by to bylo včera, když ses tady ukázala poprvé," vzpomíná hospodyně.

"Byla jsi tak nesmělá dívenka, a přitom ses dokázala už od začátku ubránit drápům toho právnického hulváta."

"Ale Grace!" osočím ji hravě. "Ty víš, že já nejsem tenhle typ holky."

"Hodně ses změnila, Eleno, ale jsem ráda, že zrovna tohle zůstává pořád stejné," sdělí mi Grace s úsměvem a zvedne se k odchodu.

"Ještě jednou díky!" zakřičím po ní a než se stihne ztratit ve dveřích, ještě mi odpoví "pro tebe všechno, broučku".

Spořádat takřka celý snídaňový tác mi trvá dlouhých dvacet minut. Musím ale přiznat, že tak dobře jsem se dlouho nenajedla. Být něčí osobní asistentkou také znamená mít málo času a spokojit se s jídlem z bufetů a rychlých občerstvení.

Když se mi konečně podaří vylézt z postele, venku již naplno svítí sluníčko. V mojí ložnici je hned několik širokých oken situovaných na jih, takže sem skrze ně během dne putuje spousta světla. Hned pod okny a také po celé délce stěny se nachází vestavěná římsa obložená světle modrými, bílými i světle hnědými polštářky, aby se o ně člověk mohl pohodlně opřít. Místnosti dominuje postel - moje královské útočiště - jejíž pelest, a vlastně všechny ostatní části, je pokryta bílou látkou. Aby i povlečení zapadalo do barevného spektra mé ložnice, musí být hnědé barvy - jen aby bylo jasno, miluji své povlečení ze stoprocentní egyptské bavlny. Za postelí se ještě skrývá podlouhlý konferenční stolek, takřka celý zacpaný různými knihami, a taky obrovská šatní skříň, jež skrývá nepřeberné množství různého oblečení.

Jestli jsem si někdy myslela, že budu jednou obývat takový pokoj? Ne, nikdy. A to jsem ještě ani nemluvila o zbytku domu.

Například oblíbená koupelna, která spojuje mou ložnici s ložnicí pana Salvatora, a také ji společně sdílíme. Jednou z podmínek, abych mohla bydlet v tomhle luxusním paláci, bylo, že musím být svému šéfovi vždycky co nejblíže. A to dokonce i ve spánku, nebo při vykonávání ranní hygieny.

I dnes své ráno začínám rychlou sprchou. Pan Salvatore má rád velice moderní, elegantní styl, a podle toho je vlastně zařízena i samotná koupelna. Stěnu hned naproti sprchového kouta - a také hned naproti dveří od ložnice pana Salvatora - pokrývají obrovská zrcadla, vždy perfektně vyleštěná. Zbytek stěn je obloženo buď voděodolnými dřevěnými deskami, anebo kachličkami z tmavého či černého mramoru. I vana a umyvadlo je zabudováno do jednoho velkého kusu tohoto drahého kamene.

Ze začátku jsem se zrovna v téhle místnosti cítila hodně nesvá. To množství otevřeného prostoru, ty zrcadla a hlavně ta možnost, že sem může kdykoliv napochodovat dospělý, navíc velice dobře vyvinutý muž, byla až moc znepokojující. Ale po čase si člověk zvykne a mně se to nakonec také podařilo.

Jakmile úspěšně zvládnu ranní hygienu, vrhám se na výběr garderoby. Po chvilce váhání se posléze oblékám do tmavě modrých kalhot s ozdobným páskem a světlé modré, miniaturními puntíky ozdobené blůzy. Své dlouhé, rovné vlasy barvy tmavé čokolády stáčím do pracovního drdolu, abych vyvážila neformálnost svého outfitu - pan Salvatore má dnes v plánu hned několik důležitých schůzek a já nechci působit až přehnaně ležérně.

Jen co jsem hotová, mám namířeno do kuchyně. Cestou musím projít chodbou a také celým obývákem, který se vlastně skládá jenom z tmavě fialové sedací soupravy, jídelního stolu, piana, na které stejně nikdo nehraje, a krásného výhledu do naší skromné zahrady. Proč nemáme společnou televizi? Není čas se na ni dívat. Pan Salvatore má svou vlastní v ložnici, ale zatím jsem ho neviděla, že by ji používal. V tomhle království žijeme z knih, lejster z práce a každodenního vydání novin New York Times.

Naše kuchyň je prakticky stejně studená a prostá jako obývák. V jejím interiéru se střídá černá a bílá barva, všechny spotřebiče jsou samozřejmě té nejvyšší kvality. Uprostřed je pak situován ostrůvek s barovými židličkami a třemi velkými lampami, které zvolna visí od stropu a osvětlují celou místnost.

Má ranní zastávka v kuchyni probíhá vždy stejně. Připravím panu Salvatorovi jeho oblíbenou černou kávu - jak sám říká "jednou okusíš černou a už nikdy nenajdeš cestu zpět" - a klasickou pracovní snídani v podobě nakrájeného banánu. Samozřejmě, že už jsem se několikrát pokoušela podstrčit mu opravdovou, vydatnou snídani, ale při všech pokusech mi stejně nakonec skončilo jídlo na hlavě.

Jedna věc, kterou jsem se o svém šéfovi naučila hned po prvním dni v práci, je, že postrádá trpělivost. Člověk by jeho nervy mohl přirovnat k nervům tygra pochodujícího v kleci a především čekajícího na svou porci žrádla. Pohled na uvězněnou šelmu, jež touží po svobodě a zároveň si je vědoma, že bez svého žrádla nepřežije, je smutný. Pohled na frustrovaného Damona Salvatora je nebezpečný.

I přesto se nebojím o svém šéfovi tvrdit, že ho lituji, nebo s ním při nejmenším soucítím. Bez lítosti a soucitu bych tuhle práci zřejmě ani nepřežila - asi jako čtrnáct dalších osobních asistentek přede mnou. A hádejte co? Já jsem vydržela nejdéle.

Někdy si ale říkám, jak dlouho je mi ještě souzeno tady zůstat. Pan Salvatore rád tvrdí "navždy". Já se spokojím s "ještě se uvidí".

Pohled na New Yorského nejlepšího právníka zamotaného do zářivě bílé, bavlněné přikrývky je zážitek, který běžný člověk neprožije zrovna každý den. Bohužel, anebo bohudík, já jsem tímto vizuálním dárečkem obdarovávána téměř každé ráno.

"Pane Salvatore," oslovím ho jemným hlasem, jen co položím jeho banánovou snídani i kávu na noční stolek vedle postele, "je čas vstávat."

Tělo roztažené na posteli si udržuje svůj mrtvolný stav, a tak se rozhodnu vpustit do pokoje trochu světla. Díky mé dvacetiminutové snídani máme také dvacetiminutové zpoždění, a proto je důležité, aby pan Salvatore vylezl z postele dříve, než se začne hroutit právní systém v celém New Yorku.

Jen co rozhrnu závěsy na stěně, kterou vlastně tvoří jedno obrovské okno, ložnice je rázem zaplavena bohatými slunečními paprsky. Z královské postele uprostřed místnosti se ozve hlasité zavrčení, jehož by se zalekl i sám velký medvěd grizzly. Prostěradlo se pohne a na zem dopadne jedna chlupatá, avšak svaly opatřená noha.

"Tohle. Si. Vypiješ," procedí nedávná mrtvola skrze zuby a hodí po mě jeden naducaný, bílý polštář. Ihned mě omámí krásná, ryze mužská vůně, lehce říznutá každodenním používáním kolínské. Takhle voní nebe i peklo v jedné osobě. Takhle voní můj šéf, pan Salvatore.

Když se dostanu z transu, mám konečně možnost pořádně se rozhlédnout po pokoji. Občas se stává, že se tu přes noc zatoulá skřítek Nezbeda a ráno to tu vypadá jako po třetí světové válce. Kromě postele sice v pokoji není moc jiných věcí na zdevastování, ale stačí, když se převrhne sedací souprava, která vrazí do pojízdného baru, rozbije pár flašek bourbonu v hodnotě několika tisíc dolarů a pohroma je dokonána. Jsem ale příjemně překvapena, že dnešek je okouzlující výjimkou a ložnice zůstala stejně čistá, jako byla včera večer.

"Ááááááá! Pomóóóc!" zakřičím z plných plic, když se díky pár vteřinám nepozornosti ocitnu přitisknutá k podlaze. Nade mnou se sklání ten jediný muž, kterému bych kdy dovolila povalit mě do takové pozice a ještě si k tomu obkročmo sednout na má stehna. Damon. Bez trička, bez kalhot, pouze ve spodním prádle a s účesem, který obvykle nosí pornové hvězdy po velice dlouhé a náročné šichtě. Prostě Damon v celé své božské kráse.

"Elenko, víš, že tady ti nikdo nepomůže," řekne tichým, téměř výhružným hlasem, jež mi okamžitě nažene husí kůži. Jeho modré oči se spojí s těmi mými a já jsem okamžitě vtáhnuta do úplně jiné galaxie, ve které neexistuje žádná racionální odpověď.

Po nekonečně dlouhém momentu, kdy si jedním prostým pohledem vyměníme pravděpodobně hned několik miliónů zbloudilých myšlenek, se stane stejná věc, jako každé jiné ráno strávené v jeho ložnici na podlaze. Ozve se hlas cizí ženy.

"Damone?" zaskuhrá ta neznámá. "Pojď zpátky do postele."

A co na to Damon? Jako každé jiné ráno strávené v jeho ložnici na podlaze se začne smát. "Eleno, vyřiď to prosím," řekne prostě a mě nezbývá nic jiného než protočit oči a znuděným gestem ruky mu naznačit, aby mě pustil.

"Jdu si dát sprchu," oznámí, vstane, pomůže mi zpátky na nohy a bez jediného pohledu ke mně či k momentálně velice pobouřené černovlásce na posteli odchází ladnými kroky a za arogantního pohupování boků - a vrtění nesmírně solidního zadku - do koupelny. Aneb "jak probíhá buzení pana Salvatora".

Mezitím se dříve zmiňovaná černovláska začne náhle škrábat z postele, přičemž z úst vydává nesouhlasné pofňukávání, a tak je má pozornost upoutána zpátky tam, kde má být.

"Slečno?" oslovím ji, ale nedostává se mi odpověď. Místo toho se neznámá pokouší zabalit do prostěradla a pokud se nepletu, má v plánu jít do koupelny. Tomu s Damonem říkáme špatný tah.

Během několika dalších sekund se mi podaří jí zatarasit cestu. "Ach ne, tam rozhodně nepůjdeš."

"Poslyš," řekne mi zlostně a konečně se mnou naváže oční kontakt, "na co si tu hraješ, princezno?"

Takové reakci s Damonem říkáme hodně špatný tah. "Hm," zabručím zamyšleně a promnu si kořen nosu ve snaze naznačit černovlásce, jak moc mě tahle konverzace unavuje. "Možná si jen tak náhodou hraju na jeho přítelkyni."

A tomuhle s Damonem říkáme vítězný tah.

"Co… cože?" zakoktá se neznámá, a když si na mém seriózním obličeji ověří, že si pravděpodobně nedělám srandu, začne si bez dalších řečí sbírat vlastní kusy oblečení rozházené po prakticky celém okolí postele.

"Východ určitě najdeš sama," zavrčím na ni ještě, načež se s chladným výrazem rozejdu do koupelny. Jakmile se však za mnou zavřou dveře, propuknu v tak silný záchvat smíchu, že se musím přichytit umyvadla.

"Něco k smíchu?" ozve se za mnou můj oblíbený, sametově hladký hlas. Se slzami v očích a s ještě dobře patrným úsměvem na tváři pohlédnu do zrcadla před sebou a spatřím Damona, tentokrát úplně nahého - tedy pokud nepočítám těch pár kapiček vody, jež dráždivě pomalu stékají po jeho smyslně hladké pokožce.

Jakoby mi dokázal číst myšlenky, na tváři mu zakotví pro něj tak typický a naprosto sexy úšklebek. "Ještě pořád sis nezvykla?"

Na Damonovo nahé tělo si nejde zvyknout. Člověk se může chovat sebevíc profesionálně, ale některé skutečnosti prostě nejde ignorovat. Čím více se izolujete od zjevných faktů, tím více vás dohání - jedna z věcí, které mě naučil můj šéf a především také hlavní pravidlo panující v tomto domě i v našem vztahu.

"Hm, spíše na tebe jenom ráda zírám," odpovím prostě a otočím se k němu čelem. Krása se nejlépe obdivuje z přímého pohledu.

Damon na mě mrkne a jedním zatáhnutím vypíná ještě stále tekoucí vodu. V další minutě už vychází ze sprchy a natahuje se přese mě pro svůj ručník odložený na umyvadle, o které se opírám.

"V ložnici na nočním stolku máš svou snídani," slyším ze sebe vyjít po chvilce ticha, během něhož se mi Damon nepřestává dívat do očí. Když mi - zcela náhodou - uteče pohled směrem níže, zjišťuji, že už si stihl kolem pasu obvázat svůj ručník. Na řadu přichází úlevné vydechnutí.

"Vždyť už jsi ho viděla nejmíň milionkrát," směje se mi můj momentálně až moc rozradostněný šéf.

Nahnu hlavu mírně do strany a chvíli studuji jeho mírně zčervenalou tvář. "I přesto mi neustále bere dech."

"Eleno," zavrčí Damon a v čistě varovném signálu obkrouží svými prsty mé zápěstí. "Neprovokuj mě."

"Ty smíš a já nemůžu?" zeptám se ho dotčeně a statečně vypnu hruď, avšak ruce se mi automaticky stáhnou za záda.

Damon na otázku nereaguje, jednoduše doputuje svými prsty až ke gumičce v mých vlasech a prostým pohybem mi zkazí pracně dělaný účes.

"Vlasy vždycky rozpuštěné, Eleno," přikáže.

"Proč?" Nikdy neřešil, jak vypadám, vždycky mi dával svobodu. Tak proč teď ta náhlá změna?

"V tom drdolu vypadáš strašně sexy a já se dnes potřebuji soustředit na velice důležitý obchod."

Asi si myslíte, že takováhle poznámka mě dostane na kolena, ale opak je pravdou. Na rozdíl od Damonova nahého těla, jeho řečičky se mnou nedělají téměř nic. Když jsem k němu před rokem a pár měsíci tak vítězoslavně nastoupila, věděla jsem, do čeho jdu. Vždyť jsme se více méně seznámili ve výtahu, během jeho vynikající nabídky nezávazného sexu. Ale právě díky tomu, že jsem ho tehdy odmítla, mám teď jednu z nejlépe placených prací v New Yorku.

Damon nechce, abych jeho poznámky přijímala. Damon si žádá, abych je odbíjela. A tak mu opět vyhovím.

"Laskavě ustup, ty právnická gorilo," zvýším na něj hlas a pomůžu si i lehkým strčením do jeho pevně stavěných, širokých ramen. Ach jo, kéž by neměl tak perfektní tělo - práce by byla mnohem, mnohem jednodušší.

Bez dalšího pohledu do Damonovy tváře se otáčím zpátky k zrcadlu a začnu si znovu zavazovat svůj perfektní drdol.

"Pak za mnou ještě přijď do ložnice," šeptá mi Damon do ucha, přičemž se jeho rty dotýkají mého lalůčku, "musím ti něco důležitého říct."

"Ok," odpovím a snažím se udržet svůj pohled pouze na odrazu vlastního obličeje. Vše se mi daří až do chvíle, kdy se Damon nahne blíže k umyvadlu a věnuje mi sladkou pusu na tvář.

"Dobré ráno, Eleno," hlesne, načež nečeká na mou reakci a odchází do své ložnice.

Každý plán má své trhliny. Během doby, co se známe, se Damon neuvěřitelně zlepšil ve svých dorážecích technikách a já mnohdy nevím, co myslí doopravdy a co je pouze žert. Samozřejmě, že se kolem sebe snažíme chovat co nejvíce přirozeně - dle pravidel domu - ale někdy je dodržování i těch nejvíce zásadních pravidel tím nejtěžším v životě.

Když se vracím za Damonem do ložnice, nacházím celou místnost prázdnou. Aspoň že se ta běhna zdekovala, pomyslím si.

"Damone?" křiknu.

"Jsem v šatně!" ozve se z pootevřených dveří vedle postele.

Ach bože, to bude na dlouho. "Co jsi mi to chtěl říct tak důležitého?"

"Odpověď najdeš u sebe v pokoji!"

Po letmém zaváhání se otáčím na podpatku a dle pokynů spěchám do svojí ložnice. A tam, na mé královské posteli, leží bílá krabice s jednou, avšak naprosto nádhernou růží na vrchu.

Opatrně odložím květinu na noční stolek a nadzvednu víko od tajuplné krabice. Uvnitř se skrývají krémově bílé, černými linkami zdobené boty - nebo možná spíše střevíčky - na vysokém, štíhlém podpatku a prostá cedulka, kde jsou Damonovým úhledným písmem napsána dvě prostá slova.

Šťastné výročí.

Pokračování (možná) příště - záleží na vás! ;)

Tak co říkáte na druhou kapitolu? Jste zmatení? Pokud máte nějakou otázku, určitě se ptejte. Pokoušela jsem se skloubit popis Elenina současného života s trochou akce - aby to nebylo příliš nudné - ale nevím, jak se to podařilo.
Také nevím, jestli jste dobře pochopili, že Elena s Damonem nic (zatím :o)) nemá (tím myslím nic vážného). Je jeho osobní asistentkou, bydlí v jeho domě, stará se o něj, ale jejich vztah je více méně především přátelský, i když jste si v této kapitole mohli všimnout, že mezi sebou nemají moc překážek (jak Elena popsala, pouze si spolu hrají) - aspoň co se přirozenosti chování týče. Čím více se ovšem budemme posouvat v povídce dál, tím více poznáme, že jejich vztah není zrovna dvakrát jednoduchý.

Mimochodem, chcete si opět prohlédnout mou obrázkovou představu? :)

Ložnice (Damon)
Ložnice (Elena)
Dům (Pohled zvenku)

Oblečení (Elena)
Boty (Dárek)

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tereza Tereza | 2. února 2014 v 14:05 | Reagovat

Tak jelikož je to na začátku, tak zatím to docela chápu děj, a líbí se mi vztah mezi Elenou a Demonem, protože bude ještě hodně zajímavý :).
Takže bych si hodně přála pokračování a to co nejdříve ;)
Fakt obdivuji, jak dobře píšeš a dokážeš věci popsat, jak hmotné věci a tak i citové :)

2 Denisa Denisa | 2. února 2014 v 14:05 | Reagovat

Už se těším na další, moc se mi tahle povídka líbí :)

3 Verca Verca | 2. února 2014 v 14:54 | Reagovat

Napsala bych to stejně, jako Tereza :-) strašně se těším na další :-)

4 Kara Kara | 2. února 2014 v 16:06 | Reagovat

Prosím rychle další jinak se zbláznim :-D

5 katy katy | 2. února 2014 v 22:26 | Reagovat

Luxus! :O

6 Erin Erin | 3. února 2014 v 7:37 | Reagovat

špičkové jako vždy....hrozně mě to jejich pošťuchování baví ;-) těším se na další díl... :-D

7 DarkCassie DarkCassie | 3. února 2014 v 17:01 | Reagovat

Prosím přidáš co nejdřív další :-)

8 LinDee LinDee | Web | 3. února 2014 v 18:07 | Reagovat

WOOOOOOOOW! PARÁDA! Nemám slov! Chci další vážně je to užasný ! :)

9 Aira Aira | 7. února 2014 v 18:04 | Reagovat

Honem, honem!!!! Další prosím!!!! :-)

10 Charlie Charlie | Web | 8. února 2014 v 1:00 | Reagovat

Tento týden jsem toho opět měla trochu hodně, takže novou kapitolu připravuji až tak na sobotu večer, příp. neděli :-) Tahle povídka je psána na dlouhé části (např. tato kapitola má přes 3000 slov ;)) a vzhledem k tomu, že nechci na začátku něco pokazit, výroba trvá poněkud déle. Ale nebojte, ono těch nových 3000 slov bude stát za to čekání :-)

Btw, díky za komentáře!!! Jsou úžasné!!

11 Mona Mona | 8. února 2014 v 8:26 | Reagovat

Ne to ty jsi úžasná.... tvoje povídky jsou naprosto B.O.Ž.Í!!!!! :** :-)

12 Tereza Tereza | 8. února 2014 v 9:20 | Reagovat

Souhlasím s Monou ;)

13 Braen Braen | 20. května 2014 v 21:05 | Reagovat

Ty si ten komentář asi vůbec nepřečteš, když je za starším článkem, ale já prostě musím:

To je taková sranda... Tlemím se u toho jako idiot :-D . Popravdě mi připadá divný, že mu leze do koupelny (a on podle všeho jí). Ale když to má v pracovní smlouvě... :-) Nápad se mi moc líbí, děkuji! Jdu to dočíst až k aktuální kapitole.

14 Charlie Charlie | Web | 25. května 2014 v 0:13 | Reagovat

[13]: A já si ho přečetla!! :-) A taky za něj děkuji!

Tahle kapitola je popravdě nejlepší ze všech (zatím)... furt se snažím ji naapodobit, ale moc to nejde :-) Snad nebudeš při dalších kapitolách zklamaná.

15 Braen Braen | 30. května 2014 v 23:41 | Reagovat

[14]: Zklamaná jsem rozhodně nebyla, naopak . Nedokážu říct, která kapitola je nejlepší - všechny do příběhu patří a posunují děj dopředu. A všechny jsem přečetla jedním dechem :-) . Nemůžu se dočkat, až zjistím, co zamýšlíš dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.