9. února 2014 v 21:28 | Charlie
|
Téma: TVD (Pouze lidské postavy)
Čas: Nenavazuje na seriál, ani knihu.Pozn.: Lidi, tentokrát máte 3500 slov! Dokonce jsem se kvůli vám vykašlala na studium!!! :D Takže si toho važte a mimochodem, opět se dostáváme hlouběji do příběhu :-))) Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)
3. Kapitola
" The Mysterious Envelope"
("Tajemná obálka")
"I want to be where your bare foot walks, because maybe before you step, you'll look at the ground. I want that blessing."
― Rumi
"Zlato, jsem doma!"
"Damone?" zahlaholím do tmy svým spánkem nakřáplým hlasem. "Jsi to ty?"
Dveře v mém pokoji se pootevřou a vpustí do místnosti úzký pruh světla, jež vychází z chodby. S hlasitým zamručením si rukou zakryji své rozespalé oči, načež se příval oslňující záře zastaví a v utvořené škvíře se objevuje hlava půlnočního narušitele. Jako reakci ode mě získává další nevrlé zamručení.
Mého šéfa nenapadne nic jiného, než se hluboce zasmát. "No tak, Eleno," zamumlá tónem, z něhož okamžitě poznávám, že není zrovna dvakrát střízlivý. "Nedělej, že mě nevidíš ráda."
Ignoruji jeho poznámku a pohlédnu směrem k digitálním hodinám na nočním stolku vedle mé postele. "Je půl druhé ráno!"
Tohle je tak typické. Pokaždé, co mám den volna, vesmír si najde nějaký vlastní způsob, jakým mi jej pokazit. Buď se v Damonově firmě objeví problém přímo galaktických rozměrů, nebo se objeví sám Damon.
"Užila sis svůj den volna?" optá se mile a po neomaleně hlasitém zaklapnutí dveří se - usuzujíc z ozvěny jeho přibližujících se kroků - přesunul přímo k mé posteli. Po chvíli ticha místnost opět ozáří světlo, tentokrát proudící z lampičky na mém nočním stolku. Mé tázavě vykulené oči najdou očividně strnulého Damona, jak ve svém podstatně dost zmačkaném černém kvádru a zářivě bílé košili sedí na úplném kraji matrace a pohrává si s kravatou. Už od prvního pohledu je mi jasné, jaký to problém se vyskytl v našem zřejmě až přehnaně bezstarostném ráji. Damon má existenční krizi.
Po letmém překontrolování svého bledě fialkového nočního setu, který se skládá pouze z tílka a spodního prádla, se pomalu vydrápu zpod přikrývky a posadím vedle Damona. "Nudila jsem se," odpovím tiše na předešlou otázku a položím svou ruku na jeho rameno v uklidňujícím gestu.
"Chyběl jsem ti?"
Damonovy modré oči momentálně zakalené smutkem se rázem zaměří na můj doposud rozespalý obličej a já se znovu ztrácím v té nevšední kráse. V takových chvílích nelze lhát, ani pochybovat o citech a především o přátelství, které mě k mému nadřízenému táhnou.
"Samozřejmě, že jsi mi chyběl," řeknu mu upřímně a nasadím vřelý úsměv. "Možná to tak občas nevypadá, ale neberu tě jenom jako svého zamračeného šéfa. Jsi můj přítel, Damone."
"To se vážně tolik mračím?" zeptá se se sebejistým úšklebkem na rtech, což mi potvrdí, že mé citové vyznání mělo svůj smysl. Dokonce se mu do očí vrací i pro ně tak typická žhnoucí jiskra.
"A od čeho si myslíš, že máš ty vrásky na čele?" zavtipkuji účelně a pokoj se rázem rozvibruje Damonovým zvonivým smíchem. Jiskra je konečně zpátky.
"Od starostlivé péče o svou nejlepší kamarádku."
Tyhle momenty mezi "Elenou a Damonem" mám ráda. Vím, že z něj pravděpodobně mluví alkohol a ze mě zase ospalost, ale jeho hřejivým výrokům prostě nejde odolat. Jakmile si hrajeme na "velkého právníka a jeho osobní asistentku", tahle slova nepoužíváme. Neexistují v našem slovníku, neznáme jejich chuť na vlastních jazycích a ani se neodhodláme je nechat proklouznout do našich emocí. Prostě se to nehodí. Naše životy na to nejsou stavěny. Proto je to tak krásné. Proto je zakázané tak neodolatelné. Proto mám tyhle momenty tak ráda.
Damon se nikdy nebojí říct, co si myslí. Když ho trápí nějaká myšlenka, nechá se tím užírat až do té doby, než si nakonec dovolí ji vypustit z úst. Jeho citů se to ale netýká. Ne, ne, emoce jsou pro Damona naprosto uzavřená kapitola. Na světě neexistuje nic, co by ho donutilo otevřít se vnějšímu světu, nebo aspoň svým přátelům. Nebo aspoň mě.
O podobných nocích, jako je tahle, se někdy stává, že usne v mé náruči. Jeho spící tvář je tak nevinná a čistá, že se do mé hlavy občas vkrádají snové myšlenky. Například mívám dojem, že možná já jsem v jeho životě určitá výjimka, že možná já budu mít to štěstí a provrtám se skrz tvrdou slupku slavného Damona Salvatora, svůdníka žen, notorického pijáka bourbonu a v neposlední řadě také mého dobrého přítele. Mé domněnky však mizí v momentě, kdy se ráno probudím a jsem sama.
"Naposledy jsi mi říkal, že nehraješ na nejlepší kamarády."
Damonův hravý úsměv se po mé poznámce ztratí a nahradí jej naprosto vážný výraz. Pohlédne do mého obličeje a vztáhne ruku, aby mě pohladil po tváři.
"Ty jsi byla odjakživa moje soukromá výjimka, Eleno."
Jeho hřejivý dotek mě rozhodí jenom na malý moment, při kterém si i mimo jiné dovolím povolit jeho zmačkanou kravatu.
"Och!" vyjeknu hravě, když se mi podaří rozvázat uzel na saténové látce. "Kdyby to tak slyšel Alarick…"
Nejsem jediný člověk v Damonově okolí, kterému je dovoleno se o něj starat. Alarick Saltzman, ředitel jednoho z oddělení ve firmě Skadden, je Damonův nejlepší kamarád už od vysoké školy, kde se poprvé potkali. O pár let později spolu úspěšně začali pracovat jako společníci v jedné z právnických firem v Bostonu, ale poté, co se Damon odstěhoval do New Yorku, aby přijal nabízené místo ve Skaddenu, se jejich cesty rozešly. Jakmile se ovšem Damon stal nejúspěšnějším New Yorským právníkem a také většinovým vlastníkem firmy, vzpomněl si na svého parťáka a stáhl ho pod svá křídla do Skaddenu. Od té doby je z nich téměř nerozlučná dvojka a často také osina v mém zadku. Nemůžu si ale moc stěžovat, protože Alarick je kromě mě jediným člověkem, který se v Damonovi vyzná a tudíž se stal i mou záchrannou pákou.
"A co teprve Stefan," řekne s ironickým úšklebkem na rtech a odhodí svou rozvázanou kravatu k nohám mé postele.
Při doznění jména Damonova bratra jsem se sama nepatrně zašklebila. "Damone," zavrčím však. "Nedělej si z toho srandu."
Na mé upozornění nijak nereaguje, místo toho si briskně sundává své boty z jakostní italské kůže, zapluje do mé postele a opře se o pelest. Chvíli na něj civím, jako kdyby mi právě oznámil, že v našem obýváku vypukla třetí světová, ale nakonec uzavřu vnitřní spory a uložím se na své místo vedle něj.
"Stejně pořád nedokážu pochopit, jak tě dokázal přemluvit, abys s ním šla na rande."
"Občas nad tím taky přemýšlím," přiznávám tiše.
Salvatorovic muži překypují neměřitelným množstvím šarmu, inteligence a čisté krásy. Člověk by si myslel, že pokud dokážu odolat vlastnímu šéfovi, zvládnu odolat i jeho bratrovi. Bohužel, pravda je jiná.
Když jsem poprvé poznala Stefana, bylo to sotva pár týdnů, co jsem začala pracovat jako Damonova osobní asistentka. Seděli jsme s Caroline v jedné ze zasedaček poblíž její kanceláře a bavili se o obvyklých holčičích záležitostech. Najednou nás přerušilo tiché zaklepání na dveře a do místnosti vstoupil Stefan. Všiml si našich překvapených výrazů, a tak se zdvořile představil a nezapomněl nám oběma věnovat letmý polibek na hřbet ruky. Tvrdil, že je ve firmě poprvé a prosil nás, abychom jej zavedli k Damonovi do kanceláře. Caroline se s ním pokoušela flirtovat, ale jeho smaragdové oči se upínaly jenom na mně. Připadala jsem si jako v deliriu, v životě mi muž nevěnoval tolik pozornosti. Myšlenka na to, že začít si něco s bratrem vlastního šéfa je naprosto nevhodné, se mi úplně vykouřila z hlavy.
Až když mě Stefan pozval na rande, mi došlo, jak velká chyba by náš vztah byl. Musel mi celý další měsíc posílat do práce květiny, abych mu dala aspoň malou šanci a ačkoliv se mi zprvu zdálo, že by z nás možná mohlo něco být, náš vztah nešel dál než k přátelským objetím. Stefan postrádá jiskru, smysl pro humor i pro nečekaný spád. Málokdy se stane, že by si dovolil se aspoň trochu odvázat. Musím sice uznat, že v těchto aspektech jsme si více než podobní, ale právě proto jsem náš vztah odpískala už po třetí schůzce. Ještě další dva týdny mi do práce posílali květiny s omluvnými a občas i žadonícími vzkazy od Stefana, ale potom se najednou jejich příval zastavil. Od té doby se Damonově bratrovi snažím spíše vyhýbat, ale občas se stane, že se náhodou potkáme na jedné ze Salvatorovic rodinné akci. Chováme se k sobě více méně přátelsky, ale já v jeho očích stále vídávám tu stejnou adoraci, která v nich byla i v den, kdy na mě spočinuly úplně poprvé.
Jen co nabiju dojmu, že Damon již tvrdě spí, protože během mé nesoustředěnosti sesunul svou hlavu na jeden z načechraných polštářů, pokojem se prožene jeho ospalý hlas.
"Eleno?"
"Ano, Damone?"
Párkrát zamrká očima, načež se nadzvedne na loktech a poněkud neohrabaně mě popadne za ruku. "Slíbíš mi, prosím," promluví šeptem, jeho pohled je přitom pronikavější než kdy dříve, "že pokud tě někdy napadne mě opustit… neuděláš to?"
"Damone…," pokusím se mu odpovědět, ale zastaví mě jeho ukazováček přiložený k mým rtům.
"Já vím, že toho chci moc. Vždycky jsem toho chtěl hodně. Ale Eleno, ty jsi to jediné, co mě drží pohromadě. Chápeš to? Nesmíš mě opustit."
Kéž bys byl střízlivý, Damone, kéž bych ti dokázala odpovědět a zároveň i uvěřit všemu, co mi tu říkáš. "Já…já…"
"Baby, nic neříkej," umlčí mě znovu. "Nemusíš nic říkat. Já to chápu."
I Stařec a moře je mnohem veselejší příběh než ten, který je teď vepsán v Damonově tváři. Vrásky na jeho čele se rázem tisíckrát prohloubí a v těch přenádherných, modrých očích se zrcadlí odmítnutí, jež momentálně a prakticky i po celý život cítí. Nečeká moc dlouho a zvedá se k odchodu.
Náhle si připadám jako ten nejsmutnější člověk na světě, protože jsem tomu nejhezčímu stvoření, které jsem kdy měla možnost spatřit, zničila i jeho poslední naději. Ale to je právě ten problém - já nechci být Damonova poslední naděje, ani jediná opora v období existenční krize. Aspoň jednou jedinkrát by bylo fajn, aby se ráno probudil a zůstal tam, kde usnul. U mě.
Jenže moje práce není o tom, co chci já. Mojí prací je plnit Damonova přání.
"Damone, počkej!" křiknu, jakmile už se chystá zatáhnout za kliku ode dveří.
"Hm?" Ani se neobtěžuje otočit se, a tak se zvedám z postele a stoupnu si těsně za něj.
"Nic nechápeš," šeptnu, přičemž se lehce dotknu jeho ramen.
"Co tím myslíš?" táže se a natočí ke mně svůj ublížením stáhnutý obličej.
"Díky tobě žiji v tomhle paláci a plním si své sny. Když se ke mně celý svět otočil zády, ty jsi mě vyzvedl nahoru," odpovím s milým úsměvem na tváři a přistoupím k němu ještě o krok blíže, takže se moje hruď dotýká jeho pevných zad. Obmotám kolem něj své ruce a dodám tichým hlasem: "Takže ano, slibuji ti, že ať už se stane cokoliv, zůstanu s tebou."
Ozvěna mých slov pozvolna doznívá, zatímco Damon se v mé náruči pomalu otáčí. Hned co očima narazí na mou tvář, vyšle mi jeden ze svých nejupřímnějších úsměvů. Ironie, bolest i smutek jsou pryč.
"A co když si najdeš svého prince na bílém koni?"
"Tak nám na zahradě postavíš hrad."
xxxXXXxxx
Ráno se probouzím sama, ostatně jako vždy. Jediná změna v mé každodenní rutině se nachází na polštáři, jenž se ještě před pár desítkami minut prohluboval pod váhou Damonova těla. Opatrně zvednu úhledně složený lísteček a očima pomalu přelétávám po ručně psaném vzkazu.
Eleno,
zavolali mě do firmy k naléhavému problému. Nemusíš spěchat, přijeď, kdy chceš, ale cestou nám dones kafe a něco k jídlu. Bude to dlouhý den a možná i noc.
Strážce tvého hradu,
Damon
Strážce tvého hradu… Nezabráním širokému úsměvu, který se okamžitě dere na povrch, a s dětinským zachichotáním žuchnu zpátky do polštářů, vdechujíc přitom do nosu Damonovu ráznou vůni.
Z postele se vyderu až o několik minut později a celá zlámaná vyrazím do koupelny. Po odbití běžné ranní hygieny a nanesení make-upu se ocitám ve svém šatníku. Dnes to venku vypadá na pěkný letní den, a tak si obleču tmavě modré šaty s dlouhým rukávem a nakrabacenou sukní končící těsně nad koleny. Jsou z poměrně tenké látky, která příjemně hladí mou pokožku, a i když odhalují poměrně velkou část mých nohou, jejich celkový střih je naprosto decentní.
Pohlédnu letmo na hodinky, jež jsem si před chvílí připnula na zápěstí, a tiše zakleji. Odbilo devět hodin, což bývá čas, kdy už jsem dávno u Damona ve firmě. Vím, že mi řekl, abych nespěchala, ale nerada ho nechávám samotného uprostřed řešení typických firemních problémů. Často se stává, že mu ujedou nervy a pokud zrovna není po ruce Alarick, někdo to příšerně schytá.
Bez dalšího čekání a tentokrát dokonce i bez snídaně, si rychle obuji své oblíbené boty z džínsoviny na klínku. K šatům se to sice moc nehodí, ale nemám teď čas na podrobnější hledání. Za deset minut půl desáté vyběhnu z domu s kabelkou na rameni a s taškou plnou jídla, které mi stihla nabalit Grace. Venku pak nasednu do auta s našim řidičem Henrym již usazeným za volantem.
"Dobré ráno, slečno Eleno," pozdraví mě zdvořile, když nastartuje motor a udá auto do pohybu. "Jedeme do firmy?"
"Ano, Henry, jako vždy," ujistím ho s vřelým úsměvem. "Cestou se ale ještě stavíme v čistírně vyzvednout panu Salvatorovi oblek na zítřejší večírek a potom pro kávu, nevadí?"
"Rozumím, madam."
Nerada chodím do čistírny. Je tam vždycky velká řada a já si pokaždé připadám jako opravdová osobní asistentka. Většinou se mi daří přenášet tyhle úkoly na Grace nebo Henryho, ale dnes to nešlo - Damon si výslovně přál, abych tam zašla já sama.
"Copak to bude, slečno? Vyzvednutí nebo objednávka?" ptá se mě mladá žena za pultem.
Vytáhnu z kabelky list s objednávkou i číslem Damonova obleku a položím jej na pult. "Jsem tu, abych si vyzvedla oblek pana Salvatora," odpovím jí.
"Samozřejmě," nabídne mi žena milý úsměv. "Hned budu zpět."
Na chvíli se vytratila mezi věšáky plné různého oblečení, a když se nakonec vrací zpátky, pokládá na pult přede mnou kromě jednoho vaku s Damonovým oblekem hned i druhý vak, zřetelně skrývající nějaké noblesní šaty. Obeznámím ji se svým překvapeným výrazem, ale ona na něj nereaguje.
"Promiňte, ale přišla jsem si vyzvednout jenom ten oblek," řeknu jí a s lehkým zamračením si beru do ruky svůj černý vak. Žena z čistírny mě však zastaví, když do mé ruky vrazí i ten béžový s šaty.
"Dnes ráno se tu stavil poslíček s těmito šaty," hlesne a poukáže na béžový vak v jedné z mých rukou, "a taky mi dal vzkaz, že je mám předat člověku, který si přijde vyzvednout oblek na jméno Salvatore," vysvětlí a mě je konečně jasné, kdo může za tohle báječné překvapení.
"Dobře, v tom případě to je v pořádku," ujistím ji s pokud možno vřelým výrazem na tváři, popadnu oba vaky a rychle se přemístím do auta. Tam už na mě čekají tři kelímky s kávou, které mezitím obstaral Henry.
"Všechno v pořádku, slečno?" ptá se mě s uklidňujícím úsměvem, jakmile zastavíme před budovou Skaddenu. "Chcete s něčím pomoci?"
Hlasitě si povzdechnu svírajíc v náruči nabalené jídlo od Grace a plastové držátko na kelímky s kávou. "Ne, Henry, nechci pomoci a ne, Henry, nic není v pořádku."
"Ráno jste se mi zdála mnohem veselejší. Stalo se něco?"
Ano, stalo. "Nic, co bych nezvládla, Henry. Nedělejte si kvůli mně starosti."
"V tom případě vám přeji úspěšný den a slibuji, že oblečení předám Grace."
Při zmínce o oblečení mi oči ulítnou k béžovému překvapení na zadním sedadle. "Předejte jí jenom ten černý vak," nařídím mu, zatímco pomalu vylézám z auta. "Ten druhý pověste někam do mého pokoje. Díky, Henry."
Překvapovat lidi kolem sebe umí Damon velice dobře. Stefan se kvůli tomu před pár lety rozhodl, že už s ním nebude slavit vlastní narozeniny. Na jedné z našich schůzek mi vyprávěl příběh o oslavě, kterou mu Damon nečekaně uspořádal k jednadvaceti. Tvrdit, že to byla menší procházka peklem, by bylo pro Damonovy schopnosti opravdu velkou urážkou.
Naštěstí jsem - jak v noci sám přiznal - Damonovou výjimkou, a proto se i jeho překvapení týkající se mé osoby trochu liší od těch ostatních. Často nacházím ve skříni úplně nové kusy oblečení, které jsem rozhodně nekupovala já, nebo mám ráno na nočním stolku krabičku s luxusním šperkem od Tiffanyho. Je sice příjemné být takhle obdarovávána, ale díky penězům, které mi Damon každý měsíc vyplácí, mi to připadá poněkud bezpředmětné. Nikdy se navíc ke svým činům nepřizná, maximálně oklikou vyzvídá, zda se mi jeho dárek zamlouvá a jestli mám v plánu si ho někdy v blízké době obléci. Většinou mám proto spíše pocit, že si mě snaží koupit a vzhledem k tomu, jakému emocionálnímu výbuchu v noci podlehl, jsem si téměř jistá, že to je i dnešní důvod.
"Damone!"
Můj křik prořízne znatelné ticho v zasedačce vedle Damonovy kanceláře. Myslela jsem si, že ho najdu spíše tady, zalezlého v papírech a ječícího po bezbranných poddaných, ale místnost je prázdná. S hlubokým nádechem se tedy přemístím ke dveřím jeho kanceláře a bez zaklepání vstoupím. S tím, co nacházím, jsem při plánování své konfrontace moc nepočítala.
Damonova pokrčená forma spí v jednom ze dvou zelených křesílek, které spolu s dřevěným konferenčním stolkem a pozicí u vysokého okna, jehož výhled směřuje k Broadwayské ulici - Damon totiž nesnáší pozorovat rušné ulice Times Square - tvoří odpočinkovou část kanceláře. Zbytek místnosti, včetně masivního psacího stolu naproti zmíněné odpočinkové části, připomíná spíše bojovou zónu. Jediná uspořádaná věc je můj vlastní stůl umístěný hned vedle dveří.
Tahle kancelář není prosklená, prakticky je to nejtemnější místnost v celé budově. Damon mi říkal, že to tu kdysi sloužilo jako komůrka pro uklízečky, ale jakmile se dostal do vedení firmy, potřeboval pro sebe klidné a útulné místo, a tak si přivlastnil tohle. Nechal tu udělat světlou plovoucí podlahu z lakovaného dřeva, strop zase obložil trámy z tmavého dřeva a stěny nabývají dojmu, že jsou z pálených cihel a visí na nich několik nedoceněných uměleckých fotografií. Celkově se mi to tu zamlouvá, ačkoliv ten každodenní nepořádek se mi nelíbí ani trošku.
Přejdu ke svému stolu a odložím tašku s jídlem i dva kelímky s kávou, přičemž ten třetí si ponechávám v ruce. Pomalými kroky, tak abych Damona nevzbudila, si stoupnu přímo k zelenému křesílku, kde téměř jako andílek spí sám syn satanův.
"Vstávej," zavrčím nahlas a přidám k tomu i lehké kopnutí do jedné z jeho holenní. Damon se s vyděšením probouzí a rovnou pohlédne do mé rozezlené tváře.
"Eleno!" osočí mě rádoby přísným hlasem, přičemž si jednou rukou mne zraněné místo na noze a tou druhou se sápe po kelímku s kávou.
Já však účelně uhýbám a obdaruji ho jedním milým pohlavkem. "Tak do čistírny jsem měla jet sama, jo?!" začínám se svou konfrontací.
"Můžeš mě laskavě přestat mlátit?!" zařve napůl dotčeným hlasem a s očima doširoka otevřenýma. "Navíc nemám absolutní ponětí, o čem to tu mluvíš."
Už opět ta stejná písnička. "Damone, přestaň s touhle ubohou komedií!"
Náhle se Damon blesku rychle postaví, přistoupí až úplně ke mně a vyšle mi svůj typický samolibý úsměv. "Komedie? Tu tady předvádíš leda tak ty, Elenko."
Ve zlostném gestu vyhodím ruce do vzduchu a křiknu: "To myslíš vážně?!"
"Ano, myslím," odpoví mi poměrně klidným a sebejistým tónem. "Od šesti hodin se tady snažím s pomocí několika absolutně neschopných lidí zachránit zadek svému nejlepšímu klientovi, a když už mám dojem, že bych si mohl aspoň na pár minut sednout a odpočinout si, hurikán Elenka vstoupí do dveří."
Na malý moment se zarazím v obavách, jestli jsem své chování trochu nepřepískla. Možná má pravdu a já si na něj, chudáčka upracovaného, jenom vybíjím svou náhlou frustraci. Jen co se však Damon vítězoslavně usměje, opět se to ve mně zlomí.
"Dobrý pokus, Damonku," oslovím jej zdrobnělinou, kterou - stejně jako on - používám při našich nesmyslných hádkách. "Ale nebyl jsi to zrovna ty, který mi o půl druhé ráno napochodoval do ložnice a opět mě využil jako svou univerzální psycholožku?"
Pohlédne na mě svýma náhle ublíženýma očima. "Víš moc dobře, že tě nevyužívám."
Popravdě? Nevím. Jak to taky můžu vědět? Těmto debatám se Damon záměrně vyhýbá, což viditelně dokazuje i dnes. Mám chuť ho praštit!
"A co třeba ten úplatek dnes ráno?" ptám se dobyvačně. "Z čistírny? To bylo co?"
"To bylo… to…"
Samozřejmě, že nemůže najít slova. On je totiž ani nechce najít!
"Mě už tohle nebaví," řeknu mu upřímně. "Někdy mám pocit, že se chováš, jako bych ti patřila. Ale já mám pořád svůj život, víš?"
"Chápu," odpoví mi prostě a bez dalších slov se přesune za svůj pracovní stůl. Nezbývá mi nic jiného, než se sesypat do jednoho ze zelených křesel a skrýt obličej do svých dlaní. Tohle mě vysiluje.
"Eleno?" ozve se nade mnou Damonův tichý hlas. Vzhlédnu a všímám si, že si stihl kleknout vedle mého křesla a v rukou drží jakousi podivnou obálku. Že by další úplatek?
Můj tázavý pohled zaregistruje jeho lítostí stažený obličej, momentálně nacházející se jen pár centimetrů od toho mého. "Co?" vybafnu po něm poněkud neomaleně.
"Vezmi si tohle," předává mi obálku. "Slibuji, že to není další úplatek. Spíše prosba."
Pomalu otevřu obálku a nalézám ozdobnou pozvánku.
Srdečně Vás zveme na Slavnostní večeři zahrnující účast těch nejlepších právníků v Severní Americe.
"Tohle je pozvánka na ten zítřejší večírek pro nechutně úspěšné právníky?" ptám se ho zlostně a Damon přikývne. "Ty šaty byly teda mnohem lepší úplatek."
"Ty šaty si vezmeš na ten zítřejší večírek," řekne a pozvolna vstane, jeho oči se nespouští z mé tváře, která se ze zlostné pomalu mění na nechápající.
"Já tam nechci jít, Damone."
"Ani kvůli mně?" usměje se mile.
"Jak to myslíš ´kvůli tobě´?"
"Takže jinak," zareaguje na mou otázku tichým zachichotáním, které pochopím až ve chvíli, kdy mu nepatrně zrudnou tváře.
"Půjdeš se mnou na ten zítřejší večírek? Myslím, jako oficiální doprovod, samozřejmě."
Pokračování příště.
Dovětek: Už zase mám pro vás svou obrázkovou inspiraci! :D Mimochodem, druhá polovina kapitoly neprošla dodatečnou korekcí, takže se opožděně omlouvám za případné chyby. Zítra si to projdu a opravím ;)
paráda