16. února 2014 v 23:07 | Charlie
|
Téma: TVD (Pouze lidské postavy)
Čas: Nenavazuje na seriál, ani knihu.Pozn.: 2000 slov, zatím bohužel bez dodatečné korekce, což napravím zítra, ale důležité je, že nová kapitola je konečně tady :o)) Nechte si chutnat! Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)
4. Kapitola
"The Big Party"
("Velká párty")
"You like him because he's a lost boy. Believe me, I've seen it happen before. But do you know what happens to girls who love lost boys? They become lost themselves. Without fail. "
― David Levithan
Moje šaty jsou nádherné. Jejich světlounce béžovo-růžová barva skvěle kontrastuje s mou olivovou pletí. Začínají tenoučkými ramínky, která jsou společně i s vrchní částí pokryta tmavými, štrasovými drahokamy se stříbrným odleskem. Sukně je spíše zplihlá, lehce nakrabacená a schovaná za průhledným, běloučkým závojem. A boty? Černé lodičky na přiměřeně vysokém podpatku a s otevřenou špičkou, jejíž vrchol zdobí široká mašle.
Ačkoliv se hodnotím v zrcadle už několik dlouhých minut, nedokážu najít sebemenší chybičku. Vypadám dokonale.
Ale nač mi je dokonalost? Aby se Damon mohl chlubit? Aby se Damon nestyděl za svůj ´doprovod na poslední chvíli´?
Nemůžu tak úplně říct, že se mi na onen slavný večírek nechce. Ještě nikdy jsem na podobné akci nebyla, dokonce ani se svým šéfem ne. Podle toho, co mi říkala Caroline, tam má být pěkně důležitá společnost. Právě proto jsem také přesvědčená, že dnešní pozvánku mi zajistila nějaká rozmazlená husa, která se na poslední chvíli rozhodla dát Damonovi košem.
Mé přesvědčení je i důvodem, proč se necítím v darovaných šatech tak úplně dobře. Samozřejmě, že mi sedí a samozřejmě, že jsou pravděpodobně tím nejdražším kusem oblečení, jaké jsem kdy měla na sobě. Na světě však neexistuje žádný fakt, který by z mé hlavy smazal pomyšlení na ženu, jež mi spolu s těmito šaty přenechala svůj dnešní post Damonova doprovodu.
Ano, cítím se zneužitá a jednoznačně koupená, ale chci tam jít. Není to kvůli mému šéfovi, ani kvůli práci. Dělám to pro Damona, protože od toho tu přece jsou nejlepší přátelé. Od toho tu jsem já.
Bohužel mi zbývá už jenom jedna jediná možnost, jak se donutit vyjít z tohoto pokoje a setkat se v obýváku s Damonem. Musím se převléct.
Díky bohu za Grace a její magickou předvídavost. Donutila mě nachystat si náhradní outfit, jenom pro případ, že by se něco pokazilo. Vybírala jsem ze svých nejlepších kousků a po delší době zvolila nejnovější, sytě oranžové šaty bez rukávů a končící těsně nad koleny. K tomu se nejlépe hodily světle hnědé, až skoro krémově zbarvené lodičky.
Výměna garderoby mi trvala pouhých pár minut. Vlasy jsem si rozpustila, takže teď v dlouhých vlnách pokrývají téměř většinu plochy mých zad. A co na to zrcadlo? Nemůže si stěžovat, i v tomhle vypadám dobře. A nejlepší na tom je, že si teď připadám opět jako Elena.
"Eleno!" zaslechnu zoufalý křik mého šéfa jdoucí z obýváku. "Takhle nestihneme začátek!"
Bez dalšího váhání popadnu z postele malou kabelku a vyrážím za svým dnešním doprovodem. "Už jsem tady," ohlásím svůj příchod, načež zvednu hlavu a setkám se s jiskřícím párem modrých očí, které si mě pozvolna a pečlivě prohlíží. Že bych to s tou výměnou outfitu přehnala? Možná mi to nesluší zdaleka tak hodně, jako v těch původních, darovaných šatech.
To se ale nedovídám, protože Damon má sice lehce pootevřená ústa, ale nevychází z nich ani písmenko. Jeho pohled je překvapený, tvář se stáhla do grimasy, jež by se dala přirovnat k mírně pokročilému šoku. Na sobě má luxusní, černý oblek zdobený titěrnými, světlými proužky; pod tím skvěle padnoucí, upnutou vestu a čistě bílou, u límečku rozepnutou košili bez kravaty. Vypadá božsky.
Nevím, proč mé srdce tak radostně zaplesalo, nebo z jakého důvodu se mi začaly potit ruce. Damonova krása je sice dech beroucí skoro za každých okolností, ale odkdy se tím nechávám unášet na vlnách extáze? Asi to bude tou zvláštní atmosférou, která tu od mého příchodu panuje, nebo se v obývacím pokoji už dlouho nevětralo a mně se z nedostatku kyslíku pomátl mozek.
Ticho v obýváku a náš intenzivní oční kontakt přerušuje až náhlý řidičův příchod. "Můžeme vyrazit?" ptá se, přičemž těká pohledem mezi mnou a Damonem, kterému se nakonec podařilo zavřít ústa a přikývnout na znamení souhlasu.
"Pojďme se bavit," řekne mým směrem a spolu s Henrym se vydává k východu.
Jízda autem proběhla téměř v tichosti. Ze zapnutého rádia proudily výsledky fotbalových utkání, Damon celou dobu nepřítomně zíral z okna a já si z nervozity pohrávala s lemem mých šatů. Nikdy jsem se v Damonově společnosti necítila tak moc nesvá.
Od toho pozvání na ples se ke mně můj šéf chová jinak. Nejdříve jsem měla dojem, že má výčitky ohledně svého emocionálního výbuchu té noci před pár dny, ale Damon Salvatore přece nezná slovo výčitky.
Dnes ráno mě napadla další možnost - co když se mu na ten večírek se mnou prostě nechce? Pak by to vysvětlovalo vše, dokonce i důvod, proč mě vůbec pozval. Asi to vážně bude z výčitek, touhy uplácet, nebo prostě jenom neměl jinou možnost.
V momentě, kdy dorazíme na místo, večírek je již v plném proudu. Místnost, kde se pohybuje spousta noblesně vypadajících lidí je poměrně velká, avšak díky okrasnému zdobení, bohatému interiéru a intimně působícímu přítmí mi celá ta paráda připadá útulná.
"Najdi náš stůl a já nám přinesu něco k pití," ohlásí mi Damon tichým hlasem a jen co svým uhrančivým pohledem najde bar, je pryč. Chová se opravdu zvláštně - začínám silně uvažovat, jestli se s ním neděje něco vážného.
Očima pomalu skenuji všechny stoly v místnosti a zastavuji se až u jediného známého obličeje - Rose. Tahle velice úspěšná advokátka a také Damonova kamarádka ještě ze střední školy je mou oblíbenou osobou pracující v konkurenční firmě. Všímám si, že vedle sebe má dvě volná místa, a proto se za ní vydávám.
"Eleno!" křikne, jakmile mě zpozoruje. Nechtěně tak na mě upoutá i pozornost hned několika lidí sedících u blízkých stolů, kteří mi nakonec věnují jen překvapené výrazy. Cítím, jak okamžitě zčervenám, ale když si posléze sednu na místo vedle Rose, nikdo se na mě již nedívá.
"Eleno, my jsme se tak dlouho neviděli!" prohlásí Rose nadšeně a vtáhne mě do svého těsného objetí. "Jak se máš? A co Damon? Och, jsem tak ráda, že už jste konečně spolu!"
Rose, původem Britka, je velice pohledná bruneta s krátkými vlasy, plnými rty a s uhrančivýma, modrýma očima. Vždy se obléká stylově, dokonce i dnešní večer není výjimkou. Její černé šaty sice nejsou nijak zvlášť zdobené, ale svým střihem perfektně zvýrazňují křivky jejich nositelky. Nedivím se, že s ní Damon v minulosti několikrát spal. Přestal se s ní spouštět vlastně jen z jediného důvodu - vtíravost. Rose strčí nos všude, kam se to jen dá. Naštěstí své pečlivě zjištěné informace neroznáší takovou rychlostí, jako Caroline, ale věřit se jí stejně moc nedá. Jak by řekl Damon: "Tohle je krutý svět businessu."
"Mám se dobře," ujistím ji s úsměvem, přičemž zbylé otázky schválně nechávám viset ve vzduchu. "Co ty? Jak se daří v práci?"
Můj pokus o svedení tématu k její osobě je úspěšný a Rose se rychle chytá vedení konverzace. Nevím přesně, v kterém bodě jejího výkladu o životě a práci ve firmě Klause Mikaelsona jsem přestala dávat pozor, ale když se ze světa snů vracím zpátky na zem, vedle mě již sedí Damon a podává mi skleničku bílého vína.
"Damone," osloví jej Rose, "můžeš mi vysvětlit, co ti trvalo tak dlouho, než sis konečně všiml Eleny?"
V reakci na její otázku se zatváří poněkud překvapeně, ale poté, co si pohledem ověří klidný výraz v mém obličeji a množství prázdných skleniček u Rosiiného místa, se pouze tiše zasměje a podobně jako já nechá položenou otázku viset ve vzduchu.
"Máte štěstí, že vám to spolu tak moc sluší."
Jsem ráda, že sedím na židli, protože se mi docela silně rozklepala kolena. Asi už vím, proč se Damon cítí tak nesvůj. Nikdy jsme spolu nebyli ve společnosti jako pár. Vždycky to byl Damon a jeho osobní asistentka Elena. Dnes večer to ale je Damon a jenom Elena. Jenom prostá Elena, kterou sice skoro nikdo nezná, ale všichni moc dobře vědí, že si ji s sebou přivedl nejlepší právník v New Yorku.
Pokud bych se teď, když po mém boku sedí Damon, rozhlédla po místnosti, jsem si téměř jistá, že by se na mě upírala více než polovina párů očí z celé místnosti. Než si však svou domněnku stihnu blíže ověřit, Rose mě opět vyvede ze soukromého světa myšlenek zpátky do reality.
"Už jste viděli Katherine? Má na sobě přímo skvostné šaty! Ale na můj vkus trochu moc odvážné."
"Katherine je tady?!" vychází mi automaticky z úst.
Jako na povel se pár metrů od našeho stolu rozestoupí utvořená skupinka lidí a umožní nám tak výhled na štíhlou tmavovlásku ve svůdně střižených, sytě červených šatech, jejichž lem je bohatě zdobený stříbřitě jiskřícími drahokamy. Je jako vždy nádherná, na všechny se usmívá a v očích jí plane ten nejbouřlivější oheň ze všech. Je to Katherine Pierce.
Když jsme tuhle ďábelskou ženu zahlédli naposledy, dovolila si vstoupit bez pozvání na Salvatorovic benefiční párty. Měla v hlavě jediný plán: Ztropit skandál, který ohrozí jak Damonovu kariéru, tak i pověst jeho rodiny. Naštěstí se nám se Stefanem dařilo Katherine velkou většinu večera držet od Damona co nejdál, ale nakonec se jí stejně podařilo ho konfrontovat. Tehdy jsem se poprvé dozvěděla, jakou minulost skrývá jejich vztah.
Nechodili spolu dlouho, jenom pár měsíců, ale prý to byly ty nejlepší měsíce Damonova života. On ji miloval a ona milovala jeho. Oba žili úspěšné životy jakožto advokáti nejlepší právnické firmy a oba nedokázali myslet na nic jiného, než na lásku k tomu druhému. Vše se zdálo dokonalé; na obloze se třpytila majestátní duha a na pasece se pásli zářivě bílí jednorožci.
Jejich pohádkový příběh skončil ve chvíli, kdy Damon objevil Katherine nahou a v posteli cizího muže. Tehdy Damonův život zahalila tmavá mračna plná nenávisti k lásce a hlavně zloby, která ho definitivně změnila. Někdy přemýšlím nad tím, jakým asi byl člověkem v době, kdy pro něj láska ještě znamenala hodně; kdy pro něj zloba existovala jenom v krajních mezích. Měla bych snad radši takového Damona? Asi ano, ale obávám se, že on by neměl rád mě. Nač bych mu přece potom byla?
Zatímco vzpomínám na důsledky Katherininy přítomnosti v Damonově minulosti, její reálná přítomnost se nebezpečné přibližuje k našemu stolu. Očividně nás chce pozdravit, a když si Katherine Pierce něco umane, nikdo jí v tom nezabrání.
"No koukněte se na to! Z ošklivé sekretářky se stal vážený doprovod," řekne svým uboze povýšeneckým hlasem a pohled upne přímo na Damona. Ten se zasměje, vyšle jejím směrem jeden žhnoucí pohled a pod stolem nahmatá mou ruku. Naše prsty neproplete, jenom mě lehounce tiskne. V dané chvíli je to to jediné, co mě dokáže natolik uklidnit, že jsem schopná čelit jeho bývalé přítelkyni.
"Taky tě moc ráda vidím, Katherine," povím jí co možná nejmilejších hlasem a přidám k tomu i jeden oslňující úsměv. Damonův stisk na mé ruce se ještě zesílí.
"Kolik jsi zaplatil za její krásné šaty, Damone?"
Rozhodnu se odpovědět za Damona. Ostatně, týká se to přece mě, ne? "A kolik zaplatil Elijaha za tvé krásné šaty, Katherine?"
"Aspoň nemusí oblékat nějakou vesničanku."
V další vteřině se Damonova klidná fasáda zlomí, a ač se snažím udržet jeho ruku pod stolem, vysmekne se z mého sevření a bleskovou rychlostí se přes stůl nahne až ke Katherine.
"Možná, že Elena není zrovna vele úspěšná advokátka, ale aspoň je loajální k těm, na kterých jí záleží!" křikne zlostně, načež se na něj upne téměř všechna pozornost v sále. Katherine opět dosáhla toho, pro co si přišla.
"Damone?" oslovím jej, avšak na mou přítomnost nereaguje. Pozvednu proto ruku a mírně stisknu jeho biceps. Netrvá dlouho a mám plnou pozornost těch nejmodřejších očí na dolním Manhattanu.
"Tohle nemá cenu," hlesnu tiše. "Musíš se uklidnit."
"Ach, slečna vesničanka v akci. Jak milé!"
"To už stačí, Katherine," řekne Damon. "Nemáš právo ji urážet."
"Ale copak, je to teď tvoje holka?"
"A co kdyby byla, hm? Co kdybych začal chodit s největší vesničankou z New Yorku, hm? Věřím, že bys z toho byla tak červená zlostí, že i tvoje ubohý šaty by náhle zbledly."
Možná, že Damon ve svém proslovu ještě i pokračoval, ale já už nezaslechla ani slovo. Skončilo to pro mě ve chvíli, kdy mi konečně a především definitivně došlo, proč mě Damon pozval na tenhle večírek.
Pokračování příště.
Dovětek: Už zase mám pro vás svou obrázkovou inspiraci! Ale ještě před tím bych chtěla říci, že se omlouvám za to, jak jsem zmrvila Rose. Chtěla jsem ji udělat jako klasickou hodnou kamarádku našeho Damona, ale pak mi došlo, že ji v téhle povídce zase tak úplně nepotřebuji. No, kdo ví, možná to ještě změním :o)
páni kouzelný....moc se těším na pokračování....Katherin je na přesdržku....a Damonovi by asi taky pár pohlavků neškodilo....jinak paráda
