22. února 2014 v 1:43 | Charlie
|
Téma: TVD (Pouze lidské postavy)
Čas: Nenavazuje na seriál, ani knihu.Pozn.: 2500 slov a moje omluva za neaktivitu => prostě jsem si užívala prázdniny :o))) A jinak DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE!!! POKRAČUJTE V NICH!!!! Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)
5. Kapitola
"Serenade"
("Serenáda")
"I'm selfish, impatient and a little insecure. I make mistakes, I am out of control and at times hard to handle. But if you can't handle me at my worst, then you sure as hell don't deserve me at my best."
― Marilyn Monroe
Není to přímo tak, že bych se jednoho krásného dne probudila a řekla si "Chci být osobní asistentkou Damona Salvatora.". Během uplynulé doby se to spíše otočilo na realističtější "Jestli chci přežít, musím být osobní asistentkou Damona Salvatora.". Nikdy se mi však při takových ránech nestalo, že bych litovala vlastního rozhodnutí.
S dospíváním se naučíme mnoho životních zásad i pravidel. Mezi jedno z nich patří i to, že se nesmíme vzdávat, protože jinak ničeho nedosáhneme. A ač je dnešek zrovna takovým dnem, kdybych se nejraději zachumlala do postele a odevzdala se té nejbolestivější slabosti, musím vstát a čelit světu. A Damonovi.
Nečekám na zvonění budíku, ani nemám zapotřebí zkontrolovat čas. Po krátké návštěvě koupelny na sebe hodím staré, vytahané džínsy tmavomodré barvy a obyčejné, černé tričko s výstřihem do véčka. Damon sice v soboty chodívá do práce, ale kvůli včerejšímu večírku si vzal na dnešek volno, takže mohu zůstat v pohodlném domácím oblečení.
I při takto neškodné vzpomínce na mého šarmantního nadřízeného se mi cosi nezvykle nechutného pohne v žaludku. Tohle nejisté vnitřní napětí u mě přetrvává až do chvíle, než vejdu do jeho ložnice a obklopí mě nejen ta klasická, Damonovská vůně, ale i nechutně vlezlý, povrchní závan ženského parfému. V ten moment mi před očima přeběhne naše včerejší hádka a pocit nechutenství zapříčiněný narůstající nedočkavostí z konfrontace se změní na čistou zlost. Stejnou, jaká mně ovládla včera…
"Eleno?" ozve se známý, sametově hladký hlas. "Jsi tu?"
Dveře do místnosti rozvibrují dvě rázná klepnutí, načež se s hlasitým zavrzáním otevírají a dovnitř vpluje důvod mého již půlhodinového trucování.
"Tak tady jsi," řekne a porozhlédne se po menším foyer, jež jsem se rozhodla použít jako únikový kutloch. "Hledal jsem tě úplně všude."
"To je od tebe milé, Damone," utrousím ze své pozice u honosného francouzského okna. Ještě jsem si nedovolila obrátit pohled plně na Damona, ale jasně cítím jeho znepokojující blízkost za mými zády.
"Milé, Eleno?" zasměje se zatrpkle. "Co to do tebe vůbec vjelo? Proč jsi utekla?"
Za tichého povzdechnutí se k němu pomalu otočím. Dělí nás od sebe jenom pár kroků, ale mě to po dnešním fiasku připadá jako celá jedna míle. Bolestivě dlouhá, a přitom dostatečně krátká na to, abyste ji dokázali pokořit.
"Neutekla jsem, ale odešla."
Na Damonově čele se objeví hned několik vrásek a ústa se mu stáhnou do tvrdé linky. Když promluví, jeho hlas už nezní něžně, jako na začátku. Ani nemá ten zatrpklý tón, který používá vždy, jakmile má v plánu někoho vytočit. Je prostě a jednoduše bez výrazu.
"A v tom má být nějaký rozdíl?"
"Samozřejmě!" křiknu, pravděpodobně se značně zarudlými tvářemi."Kdybych utekla, znamenalo by to, že jsem k tomu neměla důvod. Ale já jsem odešla, protože jsi mě urazil!"
"Urazil?" ptá se zlostně. "To ty jsi urazila mě!"
Jeho reakci věnuji široký, ironický úsměv. "Čím? Že jsem ti překazila dnešní večer? Že už ses nemohl chlubit svou sladkou vesničankou?"
Damon ztichne. Zlostný pohled, který doposud vysílal mým směrem, nahradí pro mě překvapivá upřímnost. "Ne. Protože jsi mě opustila ve chvíli, kdy jsem tě potřeboval."
"To je sice pravda, Damone, ale na věci to nic nemění," řeknu mu, taktéž naprosto upřímně. "Ty jsi mě jenom sprostě využil."
"A víš, jaký je rozdíl mezi potřebou a využíváním?"
V odpovědi zakroutím hlavou, a tak Damon pokračuje. "Potřeba je součástí života. Je oboustranná. Ty něco chceš, já ti to dám. A když zase něco potřebuji já, ty mi pomůžeš. Rozumíš tomu?"
Mohlo mě napadnout, že v tomhle sporu využije svůj nejoblíbenější argument - základ našeho vztahu. Já se starám o jeho zadek a on na oplátku zajišťuje ten můj. Je to jednoduchá rovnice, která mi nikdy nedělala problémy. Dnes večer mě však zlomila.
"Takže zapomeneme na přátelství, hm? Budeme si hrát na šéfa a jeho sekretářku?"
"Ale my jsme šéf a jeho sekretářka!" odpoví mi prostě a klidně, jako bych pro něj opravdu neznamenala nic jiného.
"Proč jsi mě tedy obhajoval u Katherine?"
"To jsem ji měl nechat, aby mě ztrapnila před místností plnou vysoce postavených lidí?"
Trpkost jeho povrchního smíchu mi zasadí šíp do srdce. Chce se mi brečet a chce se mi řvát. Mám chuť dát Damonovi facku a mám rozhodně chuť se sebrat a utéct domů.
Po tváři mi steče jedna osamocená slza. Nenásleduje ji mocné popotáhnutí, ani emocionální výbuch. Bez překážek volně padá a rozcákne se na červeným kobercem pokryté zemi. Přesně ve stejném místě, kde jsem zanechala stát sekretářku Elenu.
Druhá Elena, ta, která byla usvědčena za největší vesničanku v New Yorku, se rozhodne překonat onu dlouhou míli, pozvednout svou nervy roztřesenou ruku a uhodit tvář muže, jež ji dnes večer urazil tím nejhorším možným způsobem.
"Doufám, že si Damon, můj bývalý nejlepší přítel, bude tuhle facku pamatovat. Je to totiž naposledy, co se mnou mluvil," křiknu do jeho tváře. "A pokud máš problém se svou sekretářkou, tak nemusíš mít strach. Ta dnes večer zůstala doma."
Měla jsem v plánu mu to všechno vrátit. Celý ten večírek, jeho poznámky a především chování. Těšila jsem se na tuhle chvíli, protože pomsta je vždycky sladká. A taky jsem doufala, že pokud na něj vypustím všechnu svou bolest, uleví se mi, a náš vztah se zase vrátí do svých původních kolejí. Jsem si ale jistá, že právě o pozici našeho vztahu nyní rozhodne žena, která se skrývá pod Damonovou přikrývkou.
Jestli je to Katherine, slibuji, že už s ním do konce života nepromluvím. Sbalím si svých pár hadříků a vrátím se do Mystic Falls.
"Damone?" zavolám do tmy panující v jeho ložnici. "Damone!"
Chvíli se nic neděje. Až když se chystám zavřít dveře - tak moc perverzní přece nejsem - ze tmy se na osvětlenou chodbu protáhne Andie Starová. Díky bohu?!
Je oblečená do krátkých, růžových šatů, které, soudě podle úrovně pomačkání, na sobě měla určitě i včera večer. Vlasy má divoce rozcuchané, na tváři pěstuje unavený, překvapením trochu ovlivněný výraz a hledí na svou jedinou překážku v cestě. Mě.
"Ech, Eleno," vypadne jí z úst. "Jsi v pohodě?"
Nevím, jak přišla na to, že bych snad nebyla v pohodě. Možná jsem na pohled moc ustaraná, nebo třeba zčervenalá zlostí, ale ať už doopravdy cítím jakoukoliv z těchto emocí, rozhodla jsem se odpovědět lží.
"Jsem. Co ty?"
Andie přitiskne k tělu svou stříbrnou kabelku i lodičky s několikacentimetrovým podpatkem a po chvíli váhání opatrně zavírá dveře za svými zády. "Chtěla jsem odejít dříve, než mě tady někdo uvidí, ale tak nějak jsem nepočítala s tebou," řekne s pohledem upřeným na zem.
Se slečnou Starovou jsem si díky našemu problematickému prvnímu setkání vybudovala zvláštní vztah. Prvních pár měsíců jsem dávala jasně najevo, že k ní nechovám nic pozitivního a ona mi to oplácela při všech nabízených situacích. Damon naštěstí podporoval jenom mě a to celkem vehementně, jelikož měl na Andie dost dobrou pifku. Dlouhou dobu spolu spali, ale pak Andie přestal bavit Damonův přístup k jejich neexistujícímu vztahu, a tak ho odmítla a začala chodit s někým stabilnějším.
Při mém pracovním pohovoru s Andie jsem byla svědkem jejich poslední hádky. S Damonem jsme proti ní šířili různé drby, což se brzy stalo téměř pracovní tradicí a také nezaměnitelnou zábavou. Jenže pak se ve slečně Starové probudila žárlivost. Chtěla dostat Damona zpátky do své postele, a aby toho dosáhla, pokusila se skamarádit s jeho osobní asistentkou. Jak to dopadlo? Domluvila jsem jí se svým šéfem rande, které samozřejmě nikam nevedlo. Damon nedorazil, neměl o ní zájem. Tehdy mi na celou událost řekl jen jediné: "Nemám rád staré zboží."
Nyní chovám ke starému zboží falešné pocity. To znamená, že navenek se vzájemně akceptujeme, ale uvnitř to je pouze o nenávisti. Některé věci se prostě nezmění.
"Já tady bydlím," oznámím jí prostě a v obranném gestu si překřížím ruce na prsou.
Tahle pozice se mi vůbec nelíbí. Andie si je moc dobře vědoma toho, že jsme se s Damonem pohádali. Nikdy by se s ní znovu nevyspal, kdyby se mi nechtěl pomstít. Za normálních okolností bych to považovala za poměrně bolestivý a především podlý tah, ale s ohledem na celou záležitost s Katherine je to vlastně boží slitování.
"Víš, Eleno, tohle by se vůbec nestalo, kdybys Damona včera nenaštvala," řekne mi s iritujícím úsměvem na tváři.
Její tvrzení mě donutí povytáhnout obočí. "Jak víš, že jsem Damona naštvala?"
"Včera o tobě pořád brblal a-"
Svou odpověď nestihne dokončit, protože se dveře vedoucí do ložnice prudce rozletí a objeví se sám Damon; oblečen pouze v černých boxerkách. Se svým "Právě jsem došukal" účesem, bledou tváří a krví podlitýma očima vypadá, jako by prožíval velice krušnou opici. Nezbývá než doufat, že má vizuální domněnka je také realitou.
"Nemáte nic jiného na práci, než tady takhle řvát?" zeptá se svým po ránu tak typickým, chraplavým hlasem.
"Včera ti tolik nevadilo, že jsme řvali," odpoví mu Andie se svůdným výrazem v obličeji. Fuj, chce se mi zvracet.
"Andie, Andie," osloví ji Damon záporně škádlivým tónem, "co bylo včera, bylo včera."
Jedno musím Andie připsat k dobru - pochopí, kdy už není vítaná. Bez rozloučení se otočí a bosa odcupitá přes celou chodbu až do obýváku, odkud dle vzdalujících se kroků a také bouchnutí dveří určitě směřuje k hlavnímu vchodu.
Když si uvědomím, že mám konečně možnost vyřešit s Damonem náš včerejší argument a mimo to i napadnout formu jeho pomsty, stočím svou pozornost zpátky ke dveřím do ložnice.
Ani mě nepřekvapuje, že si se zaujetím prohlíží můj obličej. Vždycky se pokouší mě mučit intenzivním pohledem svých modrých očí. Pokouší se tak projevit emoce, které má strach vyslovit. Místo toho se mu však daří vyvolávat neznámé pocity uvnitř mého nitra; takové, jež se sama bojím přetvořit ve slova.
"Můžu s tebou mluvit?" zeptám se ho, jakmile načerpám dostatek potřebných sil i odvahy.
Jeho výraz se nezmění. "O čem?"
"O včerejšku," odpovím bez váhání.
"Eleno," vysloví mé jméno téměř s delikátní obratností, a přitom si stále zachovává svůj chraplavý podtón. "Jak už jsem řekl předtím; co bylo včera, bylo včera."
"Takže jedna jediná noc s Andie stačila vyřešit celý náš problém?"
Vím, že ne. Damon se vždycky nechává užírat problémy. Ale jak jinak ho donutit k otevřenosti, než pomocí neústupné vytrvalosti?
Tváří se tak nevinně, že za normálních okolností bych mu to možná i uvěřila.
"Jaký problém Eleno?"
Před další možností mu odpovědět mě zachrání hospodyně Grace, která se se sklopeným zrakem a čistými ručníky v ruce vřítí do chodby, kde s Damonem stojíme. Jen co si nás všimne, věnuje nám překvapený pohled a nezapomene se optat, jestli se neděje něco vážného.
"Vše v pořádku," odpoví jí Damon dříve, než to stihnu udělat sama. "Elena se jenom přišla zeptat, jestli si dnes může udělat volno. Tak jí s radostí oznamuji, že na to má plné právo."
Kdyby mě neobdaroval tím svým stupidním, samolibým úsměvem, možná bych si opravdu udělala den volna a problémy vyřešila až o něco později; v době, kdy budu mít čistou hlavu. Jenže když jsem s ním, často jednám impulsivně.
Počkám, až se Grace ztratí v koupelně, načež Damona bez upozornění prudce bouchnu do jeho širokých ramen. Stane se to, v co jsem doufala - zaškobrtne, ztratí rovnováhu a pěkně rychle zacouvá do svého stále do tmy ponořeného pokoje.
"Co to do tebe vjelo?!" křikne hlasitě, jakmile za námi zabouchnu dveře.
"Do mě?" oplatím mu stejně vysokým tónem. "Otázkou spíše je, do čeho jsi posledních několik hodin vjížděl ty."
Místnost rozvibruje Damonův zvonivý smích. "Och, jak já miluji, když žárlíš."
"Nežárlím," zavrčím nazpět a zhluboka se nadechnu. "Ten včerejšek mi ublížil, Damone."
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec se z Damonovy tváře ztratil jeho sebejistý výraz a nahradila jej ztrápená grimasa; velice podobná té, kterou jsem od včerejšího večera nosila já.
Mám skoro pocit, že má v plánu se mi omluvit. Ach, jak moc bych si přála, aby se mi omluvil! Stačilo by jedno prosté "Promiň" a tenhle horor by byl konečně za námi. Ale pan Salvatore si stejně vždycky najde cestu zpátky do sedla.
"Mě taky, ale rozhodl jsem se to hodit to za hlavu," řekne po chvíli s ujišťujícím úsměvem na rtech. "Měla bys udělat to samé."
Zloba, kterou jsem doposud úspěšně držela pod pokličkou, začne rázem nebezpečně bublat. Je mi jasné, že se má suverénnost brzy rozpadne a zbude něco absolutně primárního. Stačí už jenom jeden pohled, jedno slovo, a…
"Už mě to nebaví," hlesne do prostoru. "Jdu spát."
Nedovolím mu, aby se otočil. Přistoupím k němu a obdaruji ho fackou, již druhou za posledních dvacet čtyři hodin. Nestydím se za své chování, protože on si z něho zaslouží každou špetku. I přesto, že může mít ty nejostřejší ostny ze všech.
V poslední vteřině, kdy vracím ruku zpátky k sobě, zachytí mé zápěstí a pomocí prudkého zatáhnutí mě přivine blíže ke svému tělu. Ocitnu se přitisknutá na jeho jemné, nahé hrudi a v nižší části podbřišku cítím i něco víc, než jenom tenkou látku černých boxerek. Mé srdce divoce pumpuje krev, v ústech náhle vládne sucho a oči se mi doširoka otevřou.
Damon ke mně shlíží s podivným jiskřením v očích, avšak jeho tvář je ledově chladná. Nejsem si jistá, jestli má chuť mě zabít, ale i kdyby ano, v dané chvíli nejsem schopná pociťovat strach. Mé tělo už dávno předtím ovládla zloba.
"Nesnáším, jak se ke mně chováš!" zakřičím zlostně. "Nejsem tvůj majetek a odmítám způsob, jakým mi neustále dokazuješ pravý opak!"
Neodpovídá, dokonce se ani neusměje, a tak ve svém výbuchu pokračuji dál. "Myslela jsem si, že na ten večírek jsi mě pozval z povinnosti. Ale že bys mě chtěl jenom sprostě využít jako pomstu Katherine? Díky pěkně!"
Na důkaz svého rozhořčení se párkrát zakmitám v jeho téměř smrtícím sevření, ale je mi jasné, že ve fyzickém boji nemám moc šancí.
"A jestli mám být jenom tvoje bezvýznamná sekretářka, nevíš tak náhodou, proč se tu dneska zjevila Andie?" ptám se s mírně, ironickým podtextem. "Protože já jsem si skoro určitě jistá, že jsi ji šukal jenom proto, aby ses mi pomstil!"
Zase se mi nepokusí odpovědět a ani se neobtěžuje se změnou výrazu. Jeho náhlá tupost mě hluboce irituje, a tak se začnu znovu zmítat.
"A proč vůbec neodpovídáš?!"
I teď se mi nedostane odpovědi, něco se však změní. V Damonových očích se objeví jiná emoce; nikoliv ta známá, bezstarostná jistota. Tohle je mnohem, mnohem nebezpečnější.
Všímám si, že ke mně sklání svůj obličej. "Co to děláš?" šeptnu.
"Tebe, Eleno."
Neuplyne ani jedna celá vteřina, když se jeho rty přitisknou na ty mé. Jsou měkké, sametově hebké, ale kolem těch mých se pohybují drsně, skoro až bolestně tvrdě. Ještě nikdy mě Damon nepolíbil a především, ještě nikdy mě někdo takhle nepolíbil.
Bylo by slušné začít zpívat serenádu?
"Uvolni to," řekne tiše, jakmile se ode mě odlepí a dovolí mi tak nabrat do plic životně důležitý kyslík.
"Cože?" Nechápu jej a v mysli se mi navíc stále přehrává jeho polibek. Nedokážu se pohnout z místa; nedokážu se dívat na cokoliv jiného, než na jeho rty, které se mezitím znovu několikrát v malých, nevinných polibcích přisály na ty mé.
"Napětí. Zlobu. Bolest," vysloví jednotlivé fráze a nezapomene je opepřit svým jazykem, jenž se volně pohybuje v koutcích mých úst. "Vypusť to na mě. Prosím."
Damonova prosba je pro mě sice překvapením, ale také je to právě ona, která mě donutí poddat se zvláštním příkazům mého šéfa.
A kdo ví - možná mi to udělá dobře.
Pokračování příště.
Dovětek: Už zase mám pro vás svou obrázkovou inspiraci! Ale ještě před tím bych chtěla říci, že se máte příště na co těšit (tedy pokud nezměním plány :o)).
Úžasná kapitola, nechápu jak můžeš takhle skvěle psát.
prosim co nejrychleji další