close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Chmýří Pampelišky - 3. Kapitola

1. dubna 2014 v 15:37 | Charlie |  Chmýří Pampelišky
Téma: TVD
Čas: Nenavazuje na žádný specifický moment, ale přibližně první řada seriálu.
Pozn.: Slitovala jsem se nad vámi, a proto tu teď dávám již trochu dříve napsanou, novou kapitolu této povídky. Prolog a první dvě kapitoly byly psány ve směs v třetí osobě a maximálně z Damonova pohledu, ale tahle kapitola už zahrnuje i Elenin pohled. Bohužel ta třetí osoba mi moc nevyhovuje a navíc si myslím, že takhle se dá mnohem lépe vyjádřit to citové šílenství ;) Samozřejmě, přepněte na běžné, upíří Mystic Falls! Jinak - Prosím, komentujte ;)


3. Kapitola
"My Heart Is Beating"
"Mé srdce tluče"

Utíkám černou uličkou. Mým jediným cílem je bílé světlo zářící pár stop přede mnou. Nalevo ani napravo se nic nenachází, jenom nicota.

Nepamatuji si, jak jsem se tady octl. Vím jen, že jsem něco strašně moc chtěl. Ale, co to bylo?

Vždy, když se konečky prstů konečně dotknu těch jasných paprsků, jsem odmrštěn zpátky na začátek uličky. Jaký to má smysl?

Začal jsem nad tím usilovně přemýšlet, přičemž se mé tělo nevzdávalo honby za tajemným světlem. Něco mě k němu přitahovalo; zvláštní pocit, možná i šimrání pod kůží. Rozhodl jsem se, že se nevzdám, dokud neodhalím, co se skrývá za tou září.

A potom se to stalo. Prostoupil mnou klid. Mír. Úleva. A… Štěstí?

Nebyl čas na další myšlenky. Konečně se mi podařilo prostoupit bílým světlem. Mé oči se snažily probojovat skrze víčka a rozhlédnout se po okolí, ale pak jsem si uvědomil, že je nemohu otevřít. I další části těla mne neposlouchaly. Byl jsem uvězněn uvnitř černoty. Sám.

Mé myšlenky se konečně mohly rozeběhnout na plné obrátky. Přemýšlení trochu bolelo, protože ani pořádně nebylo o čem rozjímat. Ovšem, co jiného má člověk v mé situaci dělat?

Zrovna jsem se dostával až do útrob vlastní existence, když mi uvnitř hrudi cosi poskočilo. Nejdříve to připomínalo podivný záškub, ale pak to začalo být něco víc. Soustředil jsem veškerou svou sílu jenom do toho jednoho jediného místa.

Mé srdce.

Bije.

°°°

Od Damonovy smrti uběhlo již několik dlouhých týdnů a Mystic Falls se opět zbarvilo do jasně zelené barvy příchozího jara. Venku svítí sluníčko, ptáčci posedávají na pookřávajících větvích kvetoucích stromů a lidé si pomalu začínají plánovat prázdninovou dovolenou. Vše se zdá dokonalé, takřka v harmonii.

Až na můj život.

"Eleno?" ozývá se za mými zády písklavý hlas Caroline Forbesové. Nereaguji, radši se soustředím na výklad Alaricka Saltzmana, našeho nového učitele dějepisu a od Vánoc také přítele mé tetičky Jenny. Se Stefanem jsme před nedávnem zjistili, že mu je známá pravda o upírech. Jeho žena, Isobel, byla před několika lety údajně v jednoho dobrovolně přeměněna a mimo jiné je také mou biologickou matkou. I přes to, že Isobel je jenom sprostá mrcha, která nemá zájem navazovat rodinné vztahy, nestala se důvodem mojí přetrvávající, pochmurné nálady.

Kdyby někdo před smrtí mých opravdových rodičů prozradil, že John Gilbert, bratr mého otce, je doopravdy můj biologický otec, asi bych se psychicky zhroutila. Ale v dnešní době bylo pro mě tohle zjištění naprostou procházkou skrze růžovou zahradu.

Existují totiž i horší věci.

Jako když nedokážete přestat myslet na bratra svého přítele.

"Eleno!" Znovu se ozve ten dobře známý, písklavý hlas. Tentokrát jej nezaženu do útrob podvědomí a radši se za ním otočím, přičemž překvapivě zjišťuji, že třída je již naprosto vylidněná.

"Co se stalo?" ptá se mě Caroline se zřetelnou vráskou na čele, která se jí vždy utvoří, když čelí nevyřešitelným starostem. "Je pravda, že poslední dobou býváš hodně mimo, ale dneska je to přímo brutální nezájem, Eleno."

"Necítím se dobře," vymluvím se pomocí své nejoblíbenější lži. "Asi půjdu domů a zkusím to vyležet."

A tak jdu. Caroline je hodně chytrá na to, aby se nepokoušela mě zastavit. Občas se sice snaží přijít s rádoby úspěšnými nápady, jak mě rozveselit, ale zatím vždy selhala. Všichni ostatní se už dávno přestali snažit.

Stefan se mylně domnívá, že moje podivná nálada i nejisté chování přímo souvisí s pravdou o upírech a mých biologických rodičích. S tím jsem se ale vyrovnala už dávno předtím, než mě zasáhly tyhle ubohé chmury.

Prakticky už spolu nejsme. Jak by náš vztah mohl fungovat, když s ním sotva prohodím pár slov? Naposledy jsme se políbili o Vánocích. 'Miluji tě' už pro nás dávno neplatí. Vídáme se ve škole, občas za mnou přijde a zeptá se, jak se mi daří a jestli něco nepotřebuji. Vždy odpovím, že se mám fajn a že jsem v pohodě. Když mi však z mého hodnocení zmizí špatná známka, nebo když přijdu po týdnu falešné nemoci zpátky do školy a nikdo se neptá, co mi bylo a proč mě Jenna neomluvila, je mi jasné, že za tím stojí můj upíří přítel.

Domů přicházím až ve dvě hodiny ráno. Jenna se neptá, kde jsem byla, protože i o její starostlivé myšlenky bylo postaráno. Za běžných okolností bych asi byla naštvaná a okamžitě to Stefanovi vyčetla, ale právě teď potřebuji svůj klid, svou svobodu.

V mém pokoji si ničeho nevšímám, radši se rovnou odeberu do koupelny. Vím, že to, po čem tak nemilosrdně toužím, ke mně přijde až ráno. Musím usnout, abych to dostala.

Ze začátku jsem se jich bála. Odhazovala je pryč, pálila je, roztrhala na kousíčky. Pokaždé se však vrátily. Psané černým inkoustem, vyryté do úhledného kusu zářivě bílého papíru a obvázané černou stuhou. Pokaždé stejné.

Nečetla jsem je. Strach byl příliš velký. Ale spolu s ním se zvyšovala i má zvědavost, až nakonec přesáhla zdravý rozum. Rozvázala jsem černou stuhu. Rozložila jsem úhledně složené psaníčko. A čelila těm slovům, která mi ničí život.

Miluji tě, Eleno. Jenom tebe. Navždy.
D.
To byl první dopis. Že by špatný vtip? Něčí popletené hrátky? Kdepak, nikdo by nesvedl napodobit Damonovo písmo. Tu úhlednou, černou kurzívu. To velké, tiskací D. Vím, že to psal on. Nikdy jsem si nebyla ničím tak moc jistá.
Protože potom přišel druhý dopis, modrou stuhou lemovaný.

Odhodila jsi můj prsten, ale neodhodíš mou lásku k tobě.
D.

Třetí stuha byla barvy hnědé.

Nikdy nezapomenu na tvé oči. Jsou mou jedinou spásou v temnotě, ze které není úniku.
D.

A zatím poslední dopis byl svázán bílou stuhou.

Jsi tak nevinná. Tvoje aura září bílým světlem. Tak moc toužím se ho dotknout. Myslíš, že bych byl spasen? Eleno, spasila bys mne? Ztratila bys kvůli mně svou nevinnost? Prosím, řekni ANO. Pomoz mi.
D.

Vím, co přijde teď. Bude to pátý dopis. Přichází každý týden, pokaždé v jiný den. Ten poslední jsem našla ve čtvrtek minulého týdne. Dnes je pátek.

Opatrně přikročím ke své posteli a nadzvednu přikrývku. Jen co ulehnu a poprvé zavřu oči, ucítím lehký vánek. Po zádech mi přeběhne mráz a po těle vstane husí kůže.

A když ten vánek ustane a já znovu otevřu oči, zjistím, že jeho příčinou není otevřené okno, ani průvan z chodby. To na mém polštáři leží nový dopis, zlatou stuhou svázaný. Číslo pět.

Už brzy, Eleno.
D.

Dovětek: Nebudu do této povídky míchat Klause, ani jinou upíří zápletku. Možná zvážím Katherine, ale to teprve uvidíme. Samozřejmě všechno se v budoucích kapitolách vysvětlí :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Carry Carry | Web | 1. dubna 2014 v 15:45 | Reagovat

úžasně napsané. :)

2 Verca Verca | 1. dubna 2014 v 16:07 | Reagovat

Tak to jsem tedy zvědavá! 8-O  Jak to bude dal? Snad se, co nejdříve přidá další :-)

3 Tereza Tereza | 1. dubna 2014 v 18:39 | Reagovat

Skvělá kapitola a úplně se těším na pokračování, jak se to vše vyjasní a taky se těším na pokračování Heels adn Claws ;)

4 sisa sisa | 1. dubna 2014 v 18:58 | Reagovat

Citam to jednym dychom!nadhera :-)ptidas prodim este H&C? :-)

5 Ema Ema | 1. dubna 2014 v 21:11 | Reagovat

Moc krásné :-)

6 Nya Nya | 2. dubna 2014 v 4:21 | Reagovat

To bylo taaak dojemne :-)

7 Erin Erin | 2. dubna 2014 v 10:42 | Reagovat

úchvatné....opravdu mě to pohltilo a zároveň hrozně moc navnadilo na další díl....jsem napnutá co bude dál a jak se vše vysvětlí... ;-)

PS: děkuji za přidání další kapitoly, snad už máš lepší období a stíháš si užívat života a relaxovat :-D

8 Markéta Markéta | 4. dubna 2014 v 22:47 | Reagovat

skvělá povídka, smutná, možná spíš ponurá, ale nadchla už od prologu, zcela něco jiného než obvyklá delena

9 Charlie Charlie | Web | 5. dubna 2014 v 11:10 | Reagovat

Děkuji všem za úžasné komentáře a především i za to, že tuto povídku čtete se stejným nadšením, jako TC&Heels :-)) Dnes snad budu mít dost fantazie i inspirace a napíšu vám něco nového...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.