close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Chmýří Pampelišky - 4. Kapitola

12. dubna 2014 v 21:21 | Charlie |  Chmýří Pampelišky
Téma: TVD
Čas: Nenavazuje na žádný specifický moment, ale přibližně první řada seriálu.
Pozn.: Dvě povídky tady mám proto, abych měla o čem psát i v době, kdy má fantazie vázne. Bohužel dnes to vázlo téměř ve všech směrech, ale i přesto se mi podařilo něco zplodit. Jinak - Prosím, komentujte ;)


4. Kapitola
"Surprise"
"Překvapení"
PŘED DVĚMA MĚSÍCI

Poprvé za celá desetiletí se někomu podařilo mě překvapit. Jsem Damon Salvatore, já všechno vím a všechno znám. Nikdy jsem ale netušil, jak moc mě vyvede z míry jeden obyčejný kus otrhaného a hlínou ušmudlaného papíru.

Dávám ti život, Damone; bylo na něm poměrně nečitelně napsáno. Ačkoliv jsem byl věřící jenom do smrti mé vlastní matky, protože s ní odešlo všechno, co mi kdy přinášelo naději, jako první mě napadlo slůvko bůh. Pak jsem si ovšem uvědomil, že bůh určitě nemá v lásce upíry, a proto přichází v úvahu už jedině nějaká hloupá čarodějnice nebo sám slavný satan.

Naštěstí jsem v dedukcích poměrně dobrý a řešit nevyřešitelné hádanky je vlastně moje celoživotní hobby. Stačilo si připomenout pár důležitých jmen a vydat se na místa, která mě dovedou na správnou stopu. Ještě předtím ale bylo zapotřebí navštívit nejbližší luxusní vilu a nechat se pár dní hýčkat svými hostiteli. Popravdě, kdy zase dostanu příležitost si takhle úžasně odpočinout?
Po dlouhých hodinách jízdy se mé vypůjčené - rozuměj ukradené - Porsche Panamera GTS zastavuje před domem té nejstrašnější čarodějnice, jakou svět kdy poznal. Ne, dělám si srandu. Bonnie Benettovou a ten její klan ze Salemu v tomhle nikdo netrumfne. Každopádně jsem konečně na místě, které snad zodpoví všechny mé otázky.

Netrvá dlouho a sedím ve stejné pracovně, kde jsem se před několika lety dozvěděl, že Katherine Piercová údajně leží vysušená v hrobce pod starým kostelem. Že moje jediná životní láska není mrtvá, ale pouze čeká na to, až ji vysvobodím. Jak naivní mi celá tahle vzpomínka dnes připadá! Nicméně stvoření, jež mi prozradilo ta drahocenná tajemství, mělo konec konců naprostou pravdu. Hrobka pod starým kostelem opravdu existuje. Upíři byli skrze ni opravdu zachráněni. Bylo možné ji otevřít pomocí medailonu Emily Benettové. Bylo možné přesvědčit její o několik let mladší potomky, aby hrobku otevřeli i bez pomocí toho zatraceného šperku. A tak tu teď sedím a tiše věřím, že to stvoření bude mít i dnes svůj světlý den.

"Myslel jsem si, že už tě nikdy neuvidím, Damone," ozve se za mými zády chraplavý hlas přibližně padesátiletého muže, ale s přesností to nemohu určit. Nikdy jsem neviděl jeho tvář.

"Skoro se stalo," odpovím mu s úsměvem na tváři a s pohledem zaklesnutým před sebe. Starý pán udržuje striktní pravidla.

"Očekáváš, že ti pomohu rozluštit důvody tvého zmrtvýchvstání?" zeptá se a natáhne do plic větší množství vzduchu, aby jej později mohl využít na ukašlaný záchvěv smíchu. Nemusím na jeho otázku odpovídat, protože mi už dávno vlezl do hlavy. Bez ostychu pokračuje s dalšími otázkami. "A myslíš si, že hodlám ignorovat, že jsi naposledy zabil díky mé pomoci hned dvě významné čarodějky?"

"Jak jsi sám řekl, bylo to s tvou pomocí," reaguji prostě; můj hlas přitom zůstává zcela klidný. Nebojím se.

"Taky jsi zachránil život té dívce." A ta dívka ho vzala mě.

"Jaké?" optám se nevinně.

Starý pán se opět zhluboka nadechne a vydá pár dalších a pro něj zajisté bolestivých uchechtnutí. "Nehraj si na pitomce, Damone. Moc dobře víš, o kom mluvím. Myslíš na ni pořád."

Myslím na ni pořád? Kde tohle vzal? Pravděpodobně v mém podvědomí. Nemusím se ani soustředit na obraz její tváře a rozbolí mě celé tělo. A proto jsem ji odsunul do útrob své mysli; tam, kde mi nemůže ublížit, a přitom bude stále se mnou. Elena je vždycky se mnou.

Napadá mě jediná věc. "Může za to ona?" podám mu otázku, která mě svrbí na jazyku už od prvního nadechnutí.

"Nevím, ale pravděpodobně ne."

"Proč ne?"

"A proč ano?" odvrátí ironicky. "Uznávám, že zrovna obyčejná holka to není, ale takovéhle schopnosti v sobě nemá."

Pán má rozhodně zajímavé schopnosti, což mi připomíná… "Pozoruješ ji?"

"Rozhodně méně, než ty."

Ta odpověď mě neočekávaně rozesměje. Starý pán se na chvíli přidá, ale posléze se v místnosti znovu ozve jeho chraplák. "Nejspíše za to může Emily Benettová."

"Ta mrcha už mě napadla," řeknu šeptem, načež zvýším hlasitost. "Máš ponětí, proč to udělala?"

"Něco mě napadlo, ale nejdříve mi řekni, co si pamatuješ ze svého pobytu mezi nemrtvými."

"Nejdříve ticho a temnota," vzpomínám pomalu. "Potom ona. Celou dobu jsem byl s ní. A nakonec se z ničeho nic objevilo světlo a já za ním utíkal. Probudil jsem se uprostřed lesa; na místě, kde stál můj původní domov."

"Tohle je zajímavé," utrousí starý pán pod nosem. "Probudil ses jako upír, předpokládám dobře?"

Samozřejmě, že jsem zůstal upírem. Možná mi pár vteřin tlouklo srdce, možná jsem se pár minut cítil jako člověk a možná jsem chvíli mohl poznat, jaké to je stát ve slunečním svitu a necítit se jako v ohni, ale díky bohu pořád jsem upír.

"Ano," zní má odpověď.

"Nemáš svůj prsten," řekne, a i když ve mně zabublá osten strachu, nemám větší důvod se bát. Starý pán nemá schopnosti mě zničit.

"To se brzy změní."

"Máš v plánu se držet té holky."

Elena bude vždycky součástí mého plánu, tak jako je součástí mého těla i duše. "No a?"

"Řekl bych, že odpovědi na své otázky najdeš právě u ní."

To mě zanechá na pochybách. "Tvrdil si, že s tím nemá nic společného."

"Určitě nebyla strůjcem tvého znovuzrození, ale rozhodně byla strůjcem tvé smrti. Musela se držet myšlenky na tebe, jinak bys nebyl schopen pohybovat se v prostoru mezi životem a smrtí," vysvětluje mi starý pán. O tom prostoru jsem už slyšel, ale rozhodně mi není jasné, jak mě tam Elena mohla dokázat udržet. Viděl jsem, jak zahodila můj prsten a oprostila se od mé existence, tak proč jsem se vrátil? Proč jsem se nedostal do pekla, kam by má duše měla určitě namířeno?

"Emily Benettová na tebe musela uvalit nějaké ochranné kouzlo," zodpoví mé nevyřčené otázky. "Když jsi tu byl poprvé, zmínil ses, že tě za mnou poslala ona. Chránil jsi její děti a ona ti měla výměnou za to všechno pomoci vysvobodit Katherine z hrobky."

"Něco ti ale uniká. Nakonec se proti mně spikla."

"Nic mi neuniká, Damone, jenom si třídím myšlenky," vysvětlí mi káravým tónem. "Čarodějnice neustupují od svých slibů, a protože jej ona porušila, snažila se to nějak napravit."

"Takže na mě seslala ochranné kouzlo a já díky tomu nezemřel, ale jenom se přesunul do prostoru mezi mrtvými a živými?" ujišťuji si svou dedukci.

"Před smrtí tě neochrání žádné kouzlo. Ale existují taková, kterými se dá smrt obejít. Emily k tomu musela využít Elenu."

"Jak?"

"Zabil ses z nešťastné lásky."

Ignoruji známé bodnutí u srdce a ptám se dál. "Co s tím?"

"Ochranné kouzlu zařádilo, že se tvá duše spojila s tou její. Proto jsi ji mohl pozorovat, a díky tomu ses neposunul dál. Zpátky tě muselo vrátit něco dalšího."

"Nějaké nápady, co by to tak mohlo být?" podám mu svou poslední otázku.

"Láska."

xxxXXXxxx

"Eleno, jsem vážně moc ráda, že tu jsi dneska s námi," řekne mi Caroline s nezaměnitelným úsměvem na tváři a s jiskřícími ohníčky v očích. Kdybych tušila, že moje dvě nejlepší kamarádky díky mé absenci v jejich životech tolik trpí, nikdy bych si nedovolila spadnout tak hluboko pod hladinu vlastních emocí.

Dnes večer je naštěstí vše jinak. Jsem na úžasné párty v Grillu a u stolu se mnou nesedí jenom Bonnie a Caroline, ale i Matt, který dostal výjimečně volno a nemusí pinglovat za barem, a především můj bratr Jeremy. Dokonce se tu na chvíli stavil i sám Stefan a prohodil s námi pár slov, ale po podivném telefonátu se zase vytratil. Caroline mi řekla, ať si s tím nelámu hlavu, že prý poslední dobou často telefonuje se starými přáteli. Nevím, co je na tom pravdy, protože má kamarádka nezná pravdu o Stefanově pravé identitě, ale protože svému bývalému příteli nedovoluji vrtat se v mých vlastních problémech, nebudu zasahovat ani do těch jeho.

"Taky jsem ráda," odpovím Caroline a věnuji široký úsměv speciálně každému člověku u našeho stolu.

Zbytek večera probíhá klasicky jako každá jiná párty v Grillu. Všichni se bavíme, tančíme a průběžně odbíháme k baru, abychom doplnili množství alkoholu v krvi. Konečně si všímám, jak moc mi takovéhle večery chyběly a jak moc si jich nyní budu vážit.

Krátce po půlnoci se naše parta rozchází, abychom se všichni přesunuli do svých domovů. Tedy, domů jdu hlavně já, protože Caroline a Matt mají určitě zajímavější plány a tak stejně i Jeremy a Bonnie. Kdo by tušil, že se nakonec stanu jedinou svobodnou mezi svými nejbližšími přáteli?

Upřímně? Nevadí mi to.

Když se však přiblížím k hlavním dveřím svého domu, čeká mě tam zvláštní překvapení. Stefan.

"Ahoj," pozdravím jej, načež mi odpoví vřelým úsměvem; takovým, který umí jenom Stefan. Kdysi ve mně vyvolával mnoho krásných pocitů, ale poslední dobou cítím jenom sounáležitost.

"Stalo se něco?" zeptám se Stefana, jakmile jeho úsměv zmizí a nahradí jej vážný výraz. Poukážu na dveře za jeho zády, jakožto nabídku, kam bychom spíše mohli přesunout naší konverzaci, ale setkám se s odmítnutím.

"Jenom ti potřebuji něco říct," vysvětlí mi. "A rozloučit se."

"Ty odjíždíš?"

"Ano," odpovídá a já si poprvé všímám, že v jeho očích se kromě vážnosti zrcadlí i smutek. "Spojil se se mnou přítel od Lexi. Potřebuje pomoct uspořádat si život."

Sice vím, že svou další otázkou přestřelím hranice našeho současného vztahu, ale stejně si dovolím ji položit. "Stefane, nejsi náhodou ty ten, který si potřebuje uspořádat život?"

"Záleží na tom?" reaguje beze špetky zneklidňujících emocí.

"Ne," řeknu a jsem ráda za to, jak úžasný je Stefan člověk. Náš rozchod přijal dobře, pomáhal mi, a i když se teď vracím do starých kolejí, nenutí mě do nich zařadit i jeho vagón.

"Víš, Eleno," vzdychne po chvíli. "Nechci ti způsobovat problémy. Myslím, že si zasloužíš normální život a já ti ho očividně jenom zkomplikoval."

"To neříkej," odvětím a vezmu jeho tvář do svých dlaní. "Zachránil jsi mě."

Stefanův vřelý úsměv přeruší až můj pokus o poslední polibek. Vždycky si budu Stefana pamatovat jako důležitého člověka v mém životě a téměř si troufám tvrdit, že ho budu vždycky milovat. Opravdu mě zachránil, protože dokázal vnést světlo do časů té největší temnoty a hlavně skočil do ledové vody, vytáhnul mě na břeh a poskytl šanci žít. A i dnes mě nevědomky zachraňuje, protože se vzdává své lásky, aby mi poskytl další šanci žít.

"Měj se krásně, andílku," pošeptá mi Stefan do vlasů, když se po pár vteřinách vyprošťuje z mého pevného sevření. "Vždycky budeš největší láska mého života."

Jeho slova mě pošimrají u srdce, ale nevryjí se do něj. Jakmile jsou totiž mé ruce prázdné a po tváři mi steče jedna osamělá slza, cítím už jenom svobodu.
Tyhle pocity mi připomenou důležitost čekající na mě v mém pokoji. Nezdržuji se proto už ani chvíli a po rychlé návštěvě koupelny se vydávám hledat spásu mého života.

Dopis číslo šest.

Po posledním pátém bylo nervy drásající ticho. Nemohla jsem spát, jíst, uvažovat. Všechno se točilo jenom kolem dvou slov. Už brzy. Nechápala jsem, co znamenají. Až pátou noc po přečtení pátého dopisu mou mysl zahalil sen, který mi poradil, co mám teď dělat. Doteď si nevybavuji žádné specifické obrazy, jenom vím, že jsem se probudila s posláním.

Musím najít Damonův prsten.

A jako by ten kus šperku s modrým kamenem byl opravdu odpovědí k mým otázkám, vydala jsem se ho hledat. Netrvalo to chvíli, prakticky jsem celé dva týdny bydlela v lese nedaleko penzionu. Důležité ale je, že ho nyní držím v rukou.

Vím, že teď najdu i další dopis. Stačí, když si lehnu a zavřu oči. Stačí, když Damon přijde.

Tahle rutina se stala mou oblíbenou tradicí. Jakmile ležím, myslím na něj. Vybavuji si, jak píše další dopis. Vybavuji si, jak smotává úhledný kousek papíru do krásné ruličky a tu pak obváže stuhou příslušné barvy.

Dnes čekám značně déle. Možná to je trest za mé zpoždění s hledáním jeho prstenu. Nebo snad čeká, že se sejdeme v penzionu? Chtěla bych ho vidět, ale obávám se, že ten správný čas určí právě on sám.

Když už začínám ztrácet vědomí a pomalu upadám do říše snů, ucítím na tváři ten nejjemnější dotek. Ucítím Damona.

"Děkuji," zašeptá vítr sametovým hlasem. "Už brzy."

Ještě mi ani nestačí naběhnout husí kůže a vše najednou opět utichne. Vypustím ze sebe dlouho zadržovaný dech a pomalu otevřu oči. Vedle mého obličeje leží vysněný šestý dopis, červenou stuhou obvázaný.

Miluji tě. Miluji tě. Miluji tě. Miluji tě. Miluji tě. Miluji tě. Miluji tě. Miluji tě.
D.

Červenám se; tak sytě, jako rudá růže ležící na mém nočním stolku. Na stejném místě, kde ještě před pár minutami ležel Damonův prsten.

Dovětek: Snad všemu rozumíte - kdyby ne, klidně se ptejte v komentářích :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tereza Tereza | 12. dubna 2014 v 21:37 | Reagovat

Nooo, tak opravdu originální nápad, a těším se na pokračování ;)

2 sisa sisa | 13. dubna 2014 v 7:29 | Reagovat

Krasne :-)

3 erin erin | 13. dubna 2014 v 11:27 | Reagovat

úchvatné....úplně mě to ochromilo jak bez dechu jsem to četla...nádherné ;-)  :-D  :-D  :-D

4 Nya Nya | 16. dubna 2014 v 9:41 | Reagovat

krasne to bylo.. tak snad priste uz se setkaji :-)

5 Braen Braen | 12. května 2014 v 20:25 | Reagovat

Tak popořádku:
Včera jsem přečetla obě série Fear Changes Us. Nebyla jsem si jistá, jestli sleduješ komentáře i u starších povídek, takže raději komentuji až tady.
Byla jsem nadšená. Tvou skladbou vět, zápletkou i procítěností, kterou do povídek vkládáš. Čtenář se do Eleny snadno vžije a trápí se i raduje s ní. Hodně se mi líbil i konec. Happy ends mám samozřejmě ráda, ale Tvůj konec tam prostě sedl...

Chmýří pampelišky se mi líbí neméně. Vůbec mi nevadí, že v ní nebudou další postavy, osobně mi to takto stačí. Příběh je silný, chytá mě za srdce.

Takže závěrem: díky moc. Čtení Tvých povídek si moc užívám. Možná bys mohla zkusit něco vydat ;-) .

6 Charlie Charlie | Web | 18. května 2014 v 1:23 | Reagovat

[5]: Wow, díky moc za tak skvělý komentář!!! Zahřál mě u srdce!!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.