...něco z mého mozku pro obohacení těch vašich :-)) V článku se věnuji hned několika citátům, ale celkově popisuji svůj lehce bývalý a zároveň i lehce současný život.

Článek sepsán u příležitosti ročního výročí mé spolupráce s organizací ISF, která mě vynesla z postele až na vlastní nohy a naučila mě stát si za tím, co chci.
Když by mi před rokem někdo řekl, čeho všeho dosáhnu jenom v průběhu několika bláznivých měsíců, asi bych se mu dlouhou chvíli smála. Dnes mě však realita namísto falešného smíchu dohání pouze k radostnému pláči.
Samozřejmě, že v životě se vždycky ukáže nějaká ta překážka, ale jak už pravil Nietzsche: "Co tě nezabije, to tě posílí." Začátek mého dnešního příběhu však začíná z naprosto opačného konce a u zcela odlišného autora. Podobně jako Charles Bukowski, i já se ráda vyžívám ve vlastním utrpení. Naštěstí to není ani tak o masochismu, jako o správném prožití každé emoce, která se přese mne převalí. Možná je tento zvyk ovlivněn i mou stále podivnější stránkou umělce, ale kdo ví, třeba jsem se s tím už narodila.
"Někdy ráno lezeš z postele s myšlenkou 'Dneska to nezvládnu.', ale pak se v duchu zasměješ při vzpomínce na všechna ta rána, kdy ses cítil úplně stejně," píše Bukowski v jedné ze svých knih. Nemůžu jinak než souhlasit s tímto častokrát nepochopeným autorem, protože zrovna tuhle frázi musí znát snad každý, kdo někdy zažil trápení pohlcující celou jeho duši a především i racionální myšlení. V životě si nevybíráme, které dny budou bílé a které zase černé, téměř vždy skončíme s něčím podivně šedým, beztvarým, neidentifikovatelným. Až po čase se nám může stát, že konečně pochopíme smysl toho všeho a rozluštíme již dlouho opuštěnou hádanku. Podobá se to sledování posledních dvou řad seriálu LOST (nebo jiného těžce pochopitelného seriálu) - můžete se na jeden díl dívat i stokrát, ale děj si spojíte až po zhlédnutí pěti až nekonečně mnoho dalších epizod. Pak následuje hlasité 'Hurá!' a oslavy trvající téměř po celý zbytek série. Jenže, co dělat až to skončí?
Nevracejte se na začátek. Nepřehrávejte si celý děj, protože vás to stejně nikam dál nedostane. Nejlepší možností je zatnout zuby, ztlumit ječící myšlenky na bolestivé minimum a hlavně každé ráno vstát z postele. Začít nový den, jako byste začínali nový život. Vytrvejte v tom, co děláte, jelikož, co vás nezabije, to vás posílí. Všechno opakujte až do té doby, než vám to bude dávat smysl. Protože nakonec pochopíte, že každé utrpení a každý den, kdy si říkáte 'To nezvládnu!', se může velice snadno změnit ve sladké 'Dnes je ten den, kdy zvládnu všechno.'.
Tohle je přibližný souhrn všech zkušenosti, které jsem získala za poslední rok. Možná k nim dojde každé náctileté děcko, konečně dorůstající v mentálně dospělého člověka, nebo jsou to jenom již mnohokrát vyřčené žvásty. Když se ale podívám kolem sebe, vidím lidi bojující za nepodstatné, plačící kvůli nepotřebnému, vysilující se díky nehodnotnému. Jak chcete dosáhnout štěstí, pokud neumíte prožít bolest? A jak chcete prožívat bolest, pokud si nedopřejete aspoň trochu pozitivní energie?
.jpg)
Můj životní vzor, Ian Somerhalder, mě nedávno obohatil také jednou velice důležitou myšlenkou: "Nemůžeš vždycky dostat to, co chceš, ale když se občas zasnažíš - no, možná zjistíš, že jsi dostal to, co potřebuješ." Myslím, že tohle platí jak v tom špatném, tak i v tom dobrém. Jakmile si však opravdu začnete vážit všeho, čím vás život celou tu dobu bezplatně obdarovává, možná se budete cítit skvěle. Aspoň já ano.
Článek sepsán u příležitosti ročního výročí mé spolupráce s organizací ISF, která mě vynesla z postele až na vlastní nohy a naučila mě stát si za tím, co chci.

Páni holka jsi úžasný človíček
doufám že se ti vše bude dařit a že budeš pořád taková jaká si :) děkuji ti za tenhle článek-je nádherný :* Jsi skvělá