18. května 2014 v 1:19 | Charlie
|
Téma: TVD (Pouze lidské postavy)
Čas: Nenavazuje na seriál, ani knihu.Pozn.: 2000 slov!! (Necelých, no... :D) Pracovala jsem na téhle kapitole takřka celý den, jelikož - světe div se - dnes jsem měla po celých dvou měsících konečně kus volna. I tak se ale cítím, jako bych ho nezužitkovala pořádně! Doufám, že se vám kapitola bude líbit, je z pohledu Eleny a narozdíl pd těch předešlých už není tak moc velkým bludným balvanem, každopádně stále hledám pro tuto povídku ten správný směr. Že by mě navedly vaše komentáře?! :-))) ...Zanechte prosím nějaké komentáře - vždy mě inspirují k tomu, jakým směrem se mám v příběhu vydat :o)
12. Kapitola
" Insecurity"
("Nejistota")
"I want to do with you what spring does with the cherry trees."
― Pablo Neruda, Twenty Love Poems and a Song of Despair
Z mého života se stala vtipná komedie plná pláče hodných paradoxů.
Tak třeba ještě včera jsem byla schopná vlézt do postele - a vlastně do ní i zcela vědomě vlezla - se svým vykořisťujícím šéfem. Dnes vedle sebe sedíme v zaplněném letadle a oba se snažíme přesvědčit sami sebe, že včerejší večer byl jenom pouhý omyl. Problémem je, že každý z nás vidí onen omyl v něčem jiném.
Jsem na sebe za své včerejší chování hodně naštvaná. Nic z toho se nemělo stát. Několikrát jsem si slíbila, že již Damonovi nedovolím, aby mě citově ovlivňoval a měnil tak můj rozumový úsudek. Ovšem nic netrvá věčně - dokonce ani sliby ne. I když se mi opravdu dlouhou dobu dařilo odolávat naší vzájemné fyzické přitažlivosti, nakonec má pomyslná vůle přece jenom selhala. Má nejhorší vina však netkví ve vůli plnit sliby, ale pokojně leží v útrobách mého vesnického srdce.
Nikdy jsem se necítila tak dobře, jako v Damonově náruči. Stačí, když mě jenom přátelsky obejme a v mém břiše začnou bublat motýlci a v hlavě se rozezpívají skřivánci vyprávějící příběh, kterému pozemšťané říkají láska. Nemohu tvrdit, že Damona miluji, ale vím jistě, že k němu nechovám čistě přátelské city. Náš vztah už dlouhou dobu není jenom o přátelství.
Právě včerejší události mi potvrdily všechny mé domněnky. Začínám rozpoutávat hru na velice nebezpečném poli a to mě z velké části děsí. Je tu ale i menší část osobnosti promlouvající skrze mé pomatené srdce. Ta část by chtěla objevovat odpovědi na své kuriózní otázky. Chtěla by přičichnout k Damonově vůní nasáklé pokožce a utopit se v jeho hřející náruči. A taky se tahle část pořád zvětšuje. Nabývá nebezpečných rozměrů a začíná diktovat, co se bude dít, jak se budeme chovat a především i co budeme cítit.
Už je jasné, v čem se stala chyba? Pravděpodobně vidím ve včerejších událostech více, než muž právě sedící po mém levém boku. Znám jeho povahu; znám dokonce i jeho životní styl v oblasti žen, sexu a vztahů. Věděla jsem moc dobře, do čeho se pouštím a chránila se před vším, co mi jenom přišlo na mysl. Jak má ovšem člověk počítat s tím, že ho zradí jeho vlastní srdce? 'Láska přichází, když to nejméně čekáš.'
"Můžeš se už konečně přestat vrtět?" zeptá se mě Damon svým klasickým, povýšeneckým hlasem, který používá vždy ve chvílích, kdy je díky něčemu hluboce frustrovaný. U většiny případů bývám zvyklá, že si na mě vybíjí svou dobře nastřádanou zlost, přece jenom je to moje práce, ale dnes vím, že důvodem jeho zlosti jsem právě já sama.
Po nedávno uplynulých čtyřech hodinách letu jsem vzdala myšlenkový boj a zakotvila na pravděpodobném vysvětlení jeho chování - Damon lituje včerejšího večera. Možná i to je důvod, proč mě odstrčil. Musel si uvědomit, že mu nestojím za hledání nové asistentky. Pravděpodobně nesplňuji jeho očekávání; pravděpodobně jsem pořád stejně tak hrozná, jako mi při našem rozchodu sdělil Mason Lockwood. Možná hezká, ale obyčejná a bez špetky vášně v krvi.
Jsem pořád jedna a ta samá Elena Gilbertová - vesnická holka přicházející do New Yorku hledat smysl vlastního života. Pro muže, jako je Damon Salvatore, zkrátka nic neznamenám. Nic.
"Myslím to vážně, Eleno," zavrčí znovu Damon. "Nedaří se mi kvůli tobě usnout."
"To je tvůj problém," konstatuji prostě.
Možná ve svém sedadle nesedím zrovna moc klidně, ale to neznamená, že má právo si na něco stěžovat. Byl to on, kdo mi ráno oznámil, že zcela neplánovaně odjíždíme z firemní dovolené o čtyři dny dříve. I za běžných okolností bych měla špatnou náladu, protože mě zítra místo volného dne čeká dvanáct hodin strávených mezi právníky, mezi které patří i má milá kamarádka Andie Starová.
Jen co v kabině první třídy vnitrostátního letu do New Yorku dozní má poněkud bouřlivá reakce, ozve se z Damonovy strany zuřivé ufrknutí. Dělává to ve chvílích, kdy sám nenachází žádné ideální východisko z příliš vypjaté situace. Často se mu musím zasmát - připomíná mi svým chováním rozzuřeného býka chystajícího se prorazit zářivě rudou barikádu těžkých cihel.
Právě teď mě však i jeho běžně očekávané reakce silně iritují, a tak si z trucu opět poposednu. Téměř okamžitě z mé levé strany zazní druhé, již mnohem zlostnější ufrknutí. "A jaký je tvůj problém, drahá Elenko?" ptá se přísným tónem, který mi nažene husí kůži a donutí mě se zatřást. Znělo to tak sexy jenom mě?
'Musíš zastavit takovéhle myšlenky!' okřiknu v podvědomí samu sebe. Měla bych se soustředit jenom a pouze na svou vlastní zlobu.
"Ty jsi můj problém, drahý Damonku," odpovím, aniž bych se mu podívala do tváře. U okýnka sedávám ze zcela praktických důvodů.
Je to zvláštní, ale Damon mě ignoruje. Dokonce už na sobě necítím ani jeho kritizující pohled a ve vzduchu nevibruje to zuřivé napětí vycházející z našich duší. Místo toho jsme zahaleni nepříjemným tichem.
Divím se tomu, pan Božský má vždycky co říct a to zejména v případech, které se ho přímo dotýkají. Asi už mu jsem vážně naprosto lhostejná. Třeba právě teď začal plánovat, jak mě vyhodí z práce i svého domu. Možná bych si hned po přistání mohla rovnou zarezervovat letenky do Virginie.
Strach z vlastní budoucnosti mě po pár trýznivých minutách nakonec dožene k trochu přehnané konfrontaci.
"Když tě tak moc obtěžuje má přítomnost, měls odjet sám."
Když se mi opět nedostane jakékoliv reakce, rozhodnu se pro jistotu podívat do Damonovy tváře. Naneštěstí tam není co najít. Jeho výraz je prázdný - opravdu mu jsem lhostejná.
"To ti vážně tak moc vadím?"
Má otázka byla podána zvýšeným hlasem a prakticky se slzami v očích. Uzavřené prostory a tudíž i letadla mi nikdy nedělali potíže, ale právě teď bych dala všechny své úspory za to, abych mohla utéct. Pryč od Damona…
Náhle se na mě dívá pár zářivě modrých očí. I přes to, že zbytek obličeje si zachovává svou lhostejnou masku, Damonův pohled je starostlivý. Mám nutkavou chuť se utopit v hlubinách jeho očí… Možná bych tam našla to, co hledám. Lásku a bezpečí.
Dlouhou chvíli na sebe jenom tiše hledíme. Nevím, co se v mém výrazu snaží najít - že by i on sám ztratil tu svou slavnou jistotu, kterou po nocích tak často vyhledává v mé náruči a prostřednictvím mého sladkého ujišťování?
"Mohu vám něco nabídnout z našeho palubního menu?"
Jsme přerušeni nečekaným příchodem až moc otravné letušky. Od začátku letu, tedy od první chvíle, co spatřila Damona a on jí věnoval jeden ze svých svůdných úsměvů, se nám až příliš svědomitě snaží nabídnout všechny služby první třídy. A když říkám všechny, myslím tím všechny.
"Ne, díky," odsekne jí Damon, přičemž ze mě nespouští oči. "Nemám na nic chuť."
"Och," zarazí se letuška, a aby zakryla nepříjemné odmítnutí, začne kontrolovat úložné prostory nad našimi místy, čímž ještě stále odvrácenému Damonovi poskytne prvotřídní výhled na své gazelí nohy. "Pokud vám není dobře, mohu vás doprovodit na toalety."
I když se mi její nápadně skrytý návrh zdá až příliš laciný, je to právě to ono, které Damona donutí odvrátit pozornost od mého obličeje a natočit celé své tělo k nabízející se letušce. Díky pohybům hlavy je mi jasné, že ji svým uhrančivým pohledem hodnotí od hlavy až k patě. A jakmile si velice pomalu stoupne a postaví se přímo před tu lacinou gazelu, je mi jasné, co přijde na řadu. Můj trest.
"Ach," vzdychne Damon zvláštně svůdným způsobem, "to je od vás tak milé! Ale dobře spíše není tady mé přítelkyni. Viď, lásko?"
Zírám na něj téměř s otevřenou pusou. Občas se sice stalo, že mě využil jako svou fiktivní přítelkyni, ale to jen v případech, kdy ho otravovala padesátiletá babička, nebo pečlivě uhlazený gay. A navíc, právě teď už měl s gazelou pomalým krokem odcházet směrem k toaletám a cestou si netrpělivě pohrávat s poklopcem. To jsem ho včera až natolik znechutila, že odmítne i tu nejlákavější nabídku, jakou může ve třech tisících metrech nad zemí vůbec dostat?
"Pojď, Eleno," zvolá mým směrem, jakmile se gazela rozhodne věnovat i ostatním pasažérům, "doprovodím tě na ty toalety."
Pár vteřin nejsem schopná jakéhokoliv pohybu. Jednoduše čekám, kdy Damon přestane hrát mou oblíbenou pohádku a vrátí se zpátky na své místo. Když se však na mě podívá s nadzvednutým obočím a výrazem připomínajícím mi frázi 'Tak jdeš, nebo ne?', ochotně se zvednu ze svého sedadla a nechám ho, aby mě nemotorně popadl za ruku a odtáhl k palubním toaletám. Cestou se více zaobírám podivnými pohledy, jež nám vysílají pasažéři zajisté poslouchající celý náš rozhovor s letuškou, než abych co nejrychleji začala přemýšlet nad důvodem, za jakým mě vůbec Damon chce odtáhnout na toalety. Třeba mě tam donutí zůstat až do konce letu?
"Tak lásko," šeptne můj šéf radostně zrovna v momentě, kdy za námi zabouchne a poté i zamkne umělohmotné dveře skoro miniaturního záchodku, "a jsme konečně sami."
Má na rtech ten svůj zdánlivě typický úšklebek, avšak něco málo je na jeho výrazu přece jenom jiné. Jako by tohle pro něj nebyla klasická hra na kočku a myš, ale něco opravdu vážného. Aspoň je jisté, že nemá v plánu nechat mě tady zamknutou. Tedy, doufám.
"Teď mi pěkně řekneš, co to dneska s tebou je," nakáže Damon, přičemž mě svým tělem zatlačí k malému umyvadlu zasazenému v lince, která prakticky zabírá asi polovinu celé místnůstky. Samotný záchod je naštěstí schovaný za Damonovými zády a vzhledem ke komfortu první třídy to tu voní buňky požírajícím osvěžovačem vzduchu. Zkrátka luxus.
Při porovnání značkové oblečení mého šéfa, skládající se z tmavých džínsů, šedého trička a elegantních botasek z italské kůže, s mým vybledlým růžovým tričkem a vytahanými, béžovými kalhoty, se mi chce téměř smát. Já patřím na tenhle záchod, zatímco Damon by se hodil do pilotní kabiny. Jaký nádherný kontrast společně utváříme.
"Já čekám, Eleno."
Jeho naléhavý hlas mě přivede zpět do reality a já si konečně dovolím zeptat se na to důležité. "Proč jsme tady?"
"To mi řekni ty," zavrčí tiše a pomocí svých dlouhých rukou a statného těla mě uvězní u umyvadlového pultu. Jsem doslova chycená v kleci, obklopená Damonovými svaly i jeho lahodnou vůní, díky které mnohdy přemýšlím nad velice nemravnými činy.
"Co to s tebou dneska je?" opakuje svou otázku a mě konečně dojde, že nás sem odtáhl jenom proto, abychom měli klid na dlouho přicházející hádku. Zavalí mě lavina zuřivosti, jež se okamžitě rozhodnu vybít na nejbližším možném objektu. Těš se, šéfe.
"Se mnou? Dneska?" ptám se nevěřícně. "A co se stalo včera s tebou, hm? V jednu chvíli se mě snažíš dostat do postele a v té druhé mě z ní vyháníš. To sis na mě jenom zkoušel nějaký nový trik?"
Zlost ze mě vychází po proudech, pomalu se nedokážu spokojit ani se šťoucháním do Damonových ramen. Snažím se nekřičet, místo toho Damona obměňuji zuřivým pohledem. On se na oplátku přestává tvářit lhostejně. Sebevědomí i jistota jsou už dávno pryč. Skoro začínám mít pocit, že je dokonce lehce nervózní. Paradoxně v jeho výraze nacházím sílu na svou nejdůležitější palbu.
"Nebo jsem… nebo pro tebe nejsem dost dobrá?"
V jedné sekundě doznívá má nevinná otázka a v té druhé jsem vtáhnuta do vášnivého polibku. Ještě žádná odpověď na planetě nechutnala tak úžasně; tak sladce. Jeho rty se proti těm mým nepohybují tak měkce, jako včera večer, ale odhodlaně bojují o své zasloužené vítězství. A když už mají dost té prosté chuti o sebe otírajících se rtů, vypustí z hangáru svou největší zbraň - Damonův jazyk.
"Mmmhmm," zasténám, jakmile ve svých ústech přivítám již známou, ale přesto stále překvapující chuť. Odpovědí mi je Damonovo slastné zavrčení a ruka šátrající pod mé tričko.
A pak je najednou zase pryč.
"Už nikdy takhle nemluv," hlesne Damon zadýchaně. "Rozumíš?"
"Nechceš mi to pro jistotu ještě jednou připomenout?"
A tak mi to připomene. Pro jistotu několikrát.
Pokračování příště.
Dovětek: Děkuji za vaše úžasné komentáře. Ohlas u poslední kapitoly mě téměř vynesl do vesmíru!! A btw, už jste viděli poslední díl TVD? Já si ho asi nechám pěkně na říjen -> nezvládla bych silné 'Damon feelings'.
Jupi!!!!' Ale takto skoncit...
rada: nepozeraj posledny diel tvd........