close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Chmýří Pampelišky - 5. Kapitola

7. června 2014 v 20:21 | Charlie |  Chmýří Pampelišky
Téma: TVD
Čas: Nenavazuje na žádný specifický moment, ale přibližně první řada seriálu.
Pozn.: Ano, číslo sedm žije! Mám za sebou tři týdny nejbrutálnějšího zkouškového hororu, jaký jsem kdy zažila. Kamarádka, co chodí na medinu, si ze mě ustavičně dělá srandu - když vezmete v poměru, co se na zdravce učím já a co musí ona splňovat na vysoké, je to jako srovnávat pohádku o Šípkové Růžence s American Horror Story. Každopádně se nyní snažím vrátit do normálu, hlavně psychicky, protože poslední dny mi opravdu daly zabrat. Za necelé dva týdny mě ještě čeká zkouška z Anatomie a to už snad bude všechno. Yeah, finally! No a co k tomuto příspěvku? Skoro jsem to psaní chtěla zabalit. Moje unavená mysl není zrovna dvakrát kreativní a ještě k tomu teď zase řádím kvůli ISF (Ian je nový UNEP Goodwill Ambassador! Yeah, finally!). Nakonec jsem si však vzpomněla na vaše poslední komentáře (především k mému pokusu jménem 'Ujíždím na Red Hot Chili Peppers), pustila si do uší nějakou motivační rádoby relaxující 'sračku' z YouTube a sepsala 2000 slov. Heels & Claws je pro mě momentálně tak trochu těžší šálek kávy, a proto volím Chmýří Pampelišky. Také poslední dobou přemýšlím nad znovuotevřením Burning Desire nebo i Fear Changes Us (opět díky vřelým komentářům -> vážně si je čtu!!). Uvidíme, co z toho bude... Jinak - Prosím, komentujte ;)



5. Kapitola
"Smell"
"Vůně"

V Mystic Falls začal květen. Venku řádí děti, dospělí si užívají letní pohody a já sedím doma u svého psacího stolu. Dnes je to poprvé, co jsem se odvážila odpovědět na Damonův dopis.

Pod mýma nohama leží již několik zmuchlaných papírků od předešlých pokusů sepsat něco srozumitelného. Buď to zapříčiňují květnové návaly horka právě panující venku, anebo se nedokážu přenést přes svou tvrdou slupku nevinnosti, abych mohla zajít až do hloubky vlastních citů. Asi se budu muset smířit s tím, že se mi nikdy nepodaří vyjádřit něco tak výstižného, jako to, co napsal Damon.

Ještě teď se mi při pomyšlení na jeho slova třesou kolena.

Ne nadarmo se říká, že číslo sedm je magické. Čistě bílý, úhledně stočený papír obvázaný zlatou stuhou a poskvrněný pouze sytě černým inkoustem. Obyčejných pár slov kurzívou sepsaných a několik málo tmavých kaněk zřejmě způsobených při dlouhém rozmýšlení nad dalším písmenkem. To vše tvoří mou zkázu. To vše tvoří mé znovuzrození.

Chci tě. Potřebuji tě. Musím tě mít. Ale ještě se opovážím ti věnovat pár chvilek nevinnosti; pár chvilek, než si tě vezmu. Celé tvé tělo, duši i srdce. Konečně budeš má. Navždy.
Těšíš se, Eleno?
D.

Od toho dne, co jsem si přečetla sedmý dopis, nedokážu myslet na nic jiného než na svou odpověď. Už to jsou čtyři dlouhé dny a já pořád nepřišla na ty správná slova. Pořád nevím, jak mám Damonovi vyjádřit svůj souhlas.

Krátce potom, co jsem frustrovaně odhodila tužku a šla si radši lehnout do postele, zaslechnu podivné ťukání jdoucí od oken v mém pokoji. Když tím směrem tázavě natočím hlavu, můj pohled zachytí nádhernou černou vránu sedící na parapetu jednoho z oken. V zobáku drží další papírek, tentokrát však mnohem menší, spíše velikosti malé kartičky. V momentě, kdy si vrána všimne mé pozornosti, roztáhne křídla a s hrubým zakrákáním odletí do neznámé dálky. Pomalu se přiblížím k parapetu, na kterém dříve seděla, a s údivem nacházím onu podivnou kartičku.

Těšíš se, Eleno?
D.

Moje dříve zcela nepatrná domněnka byla nakonec ta správná - je za tím Damon. Otázkou ovšem je, jaká bude odpověď?

xxxXXXxxx

Pozoruji ji téměř dvacet čtyři hodin denně. Nonstop.

Díky bohu, že Elenin dům je situovaný v celkem frekventované a především zalidněné ulici, a tak nemusím pro sváču chodit moc daleko. I přesto jsem se po týdnu nepřetržité stráže začal cítit poněkud frustrovaně, což mě nakonec dohnalo ke konfrontaci s mou vyvolenou.

Seděla u psacího stolu a rozhněvaně podupávala svou ladnou nožkou. Byla tak rozkošná, až jsem dostal téměř neuvěřitelnou chuť vletět do jejího pokoje, vysadit ji na ten miniaturní stoleček a ukázat ji, jak se správně píšou dopisy. Problémem bylo, že ještě nenastal ten správný čas.

Nakonec to vzdala. Šla si lehnout, aniž by dokončila svou odpověď. Byl jsem zklamaný a možná dokonce i lehce rozhněvaný. Abych zabránil smrti dalšího obyvatele Mystic Falls, rozhodl jsem se napsat Eleně menší vzkaz, který by ji co nejúčinnější popohnal k dlouho očekávané odpovědi na můj sedmý dopis. Když jsem však ve své oblíbené podobě vrány ťukal zobákem na její okno, netušil jsem, že bude tak moc zvědavá a přijde za mnou s jen několikavteřinovou prodlevou.

Už dlouhou dobu je mi dobře známo, jak moc je Elena posedlá mými dopisy a jak moc prahne po mé přítomnosti. Myšlenka na tenhle fakt mě pokaždé dožene k upřímnému úsměvu. Vždycky jsem si přál dohnat ji do stejného stavu, v jakém se nacházím od chvíle, co se na mě poprvé podívala. Chci, aby poznala ta muka. Chci, aby ji sžírala úzkost; aby si do deníčku kreslila moje jméno stále dokola a dokola.

Cítím, že můj cíl je skoro na dosah ruky. Stačilo by se jen natáhnout a Elena by byla moje.

Mám ji v hrsti.

xxxXXXxxx

"Eleno, posloucháš mě vůbec?"

Tak jako vždy, když si dovolím zabloudit do těch nejtemnějších koutů vlastních myšlenek, vyruší mě Carolinin písklavý hlas. Najednou jsem zase vzhůru. Dýchám a rozhlížím se po okolí. Školní jídelna není zrovna to, v co jsem doufala při otevírání svých očí.

"Holka, zajímalo by mě, co se to s tebou děje," postěžuje si má druhá kamarádka Bonnie a spolu s Caroline se znovu pustí do dříve přerušené debaty o nadcházející párty, která se každým rokem pořádá u příležitosti zakončení konce školy. Rozhodnu se ignorovat jejich debatu i podrážděné pohledy a radši se vrátím do svého vlastního světa uvnitř mé zmatené mysli.

Už jsou to tři dny, co jsem na okenním parapetu zanechala svou odpověď na Damonův poslední dopis. A už je to také třetí den, co netrpělivě čekám na Damonovu vytouženou reakci. Stačilo by mi jedno jediné slůvko; jedno jediné zašeptání větříku a byla bych spokojená. Cokoliv, jenom ne to úděsné ticho.

Ano. Těším se.
Kdy si pro mě přijdeš?
Kdy splníš, co mi slibuješ?
Kdy tě uvidím?
Toužím po doteku tvých něžných prstů.
E.

Možná jsem to se svými slovy moc přehnala, nebo je naopak nedotáhla do konce. Neumím psát svůdně, ani neumím vyjádřit své nejhlubší city.

Není to tak dávno, co Stefan odjel z Mystic Falls a já zjistila, jak moc mi chybí nějaká spřízněná duše. Někdo, s kým bych si mohla celou noc povídat, sdílet myšlenky a dovídat se i nové věci. Můj ex-přítel je ten typ člověka, kterému se nebojíte sdělit i to nejhlubší tajemství. Nikdy by vás nesoudil a raději by vám pomohl rozmotat tu síť myšlenek, jež vás už tak dlouhou dobu trápí. Jenže Stefan je pryč a Caroline s Bonnie nepřichází v úvahu. Damon tedy musí zůstat mým hořkosladkým tajemstvím.

Ovšem, jak jinak mám sdělit světu, že chci být s Damonem? Jak jinak se mám zbavit studu, který mě zachvátí vždy, když na něho pomyslím?

Probouzí ve mně pocity, které jsem ještě nikdy nezažila. Každé slovo, jež mi napíše, mě přibližuje stále více a více k propasti, ze které už není úniku. Občas si připadám mírně bláznivá, skoro jako bych prahla po neexistujícím přeludu. Jindy zase necítím nic jiného, než jeho omamnou přítomnost. A přitom, když se rozhlédnu kolem sebe, jsem opuštěná.

Ten pocit samoty je zničující.

Jakmile se mi podaří utéct od Caroline i Bonnie a zašít se ve školní knihovně, kde obvykle nacházím o něco příjemnější ticho a klid, přistoupí ke mně Jack Holland, začínající fotbalista chodící do druhého ročníku. Nejdříve se jeho nezvyklé přítomnosti musím divit - znám ho jenom z občasného potkávání se na školním fotbalovém hřišti, z dob, kdy jsem tam čekávala na Stefana. Co po mě může chtít?

"Ahoj Eleno," pozdraví mě a vřele se usměje. Neobtěžuji se oplácet mu ani jedno z jeho přátelských gest, přece jenom mě vyrušil z těžkého rozjímání, a radši se ho rovnou zeptám, co mi vůbec chce.

Tváře se mu náhle zbarví do červena a já jsem zmatená ještě více, než předtím. Trochu si odkašle a jednou rukou sáhne do zadní kapsy svých ošoupaných džínsů. O něco později svýma světle modrýma očima nevinně projíždí zmuchlaný kus papíru, přičemž současná barva jeho tváří by se dala přirovnat k dobře zralému rajčeti.

Ve chvíli, kdy se zrovna chystám zakročit a vyžádat si vysvětlení téhle zjevně trapné situace, Jackovy úzké rty se otevřou a z úst mu vyjde podivné vyznání.
"Miluji tě," zašeptá, ale své oči nespouští z onoho kusu papíru. Po pár dalších o nic méně sladkých slůvkách konečně pochopím, že všechno, co zatím vyslovil, je čtený přednes. Mám chuť ho přerušit a zeptat se, kdo ho donutil se takhle ponížit, ovšem jeho recitál je doopravdy celkem příjemný a dokonce v něm nacházím i trochu opravdových emocí. Netuším, jestli Jack navštěvuje dramatický kurz, ale jestli ne, někdo by mu to mohl navrhnout.

"Tvá ústa zpívají mou píseň, aniž by znaly její noty. Tvé oči připomínají nevinnost, ale já moc dobře vím, jaké zvrácenosti si vskutku přejí, aby viděli. Tvoje vlasy jsou jako dlouhý, nekonečný plášť utkaný z toho nejjemnějšího hedvábí. Vždy mám chuť se jich dotknout a poznat tu nepřekonatelnou hebkost," začíná Jack druhou část, ve které se mu nakonec podaří vyjmenovat téměř každou část mého těla. Má prsa jsou prý jako dva karamelové dorty s rudými třešněmi na vrcholku. Moje ženství prý postrádá poskvrnění.

I když mě některé fráze poměrně zarazily, nedokázala jsem opovážlivého druháka zastavit. Nějaký podivný závan větříku mi našeptával, abych poslouchala dál. Tahle slova přece patří mně.

Až u třetí části recitálu začínám chápat, co všechna ta slova vlastně znamenají. Jackův hlas se změní na téměř nepatrný, avšak neznámými emocemi nabitý šepot.

"Vidím tě všude kolem sebe. Pozoruji tě, když ráno vstáváš z postele. Vždycky se protahuješ; tvé ruce se snaží dosáhnout až ke stropu. Už tehdy mi nabídneš kus hladké kůže na tvém plochém bříšku. Neboj se, to se ti jenom vyhrnula noční košilka. Ale ty ji nestáhneš zahanbeně dolů. Odhalíš se. Pro mě."

"Co to říkáš?" ptám se Jacka poněkud roztřeseným hlasem. "Ty… ty jsi mě snad pozoroval?"

Druhákovy oči přistanou na mé tváři. Jeho zahanbený výraz mě přesvědčí o tom, že tahle slova rozhodně nenapsal on, ani nikdo s kým se přátelí. Damonovo jméno mi náhle vyskočí v podvědomí, a tak vyčkávám na finální část recitálu.

"Jsem tady, Eleno. Přicházím vždy, když se nedíváš, abych mohl pozorovat, jak nevinně se usmíváš. Ze slibů pochází jenom chyby; já odmítám chybovat se svou krásnou paní. Vezmu si tě, až přijde ten správný čas; až se otevřeš a necháš mě poskvrnit tvou sladkou nevinnost. Užívej si svůj život, protože ho brzy ztratíš. Pohltí tě temnota, přes kterou nepronikne ani to nejjasnější světlo. Řekni, Eleno, jsi připravená? Opravdu si přeješ, aby stejné prsty, co svíraly v ruce pero tvořící tyhle cáry pocitů, pronikly do nitra tvého žáru? Řekni, Eleno, odpovíš mi ano?"

Jack ze sebe vypustí úlevné vydechnutí. Již ho opustila veškerá nervozita i hanba, z čehož usuzuji, že recitál skončil. Než se mu podaří pomalým krokem odejít z klidem nasáklé knihovny, párkrát ještě zamrká a upustí na zem zmuchlaný kousek papíru spolu s růžovou stuhou, která mi okamžitě připomíná, že tohle je Damonův osmý dopis. První dopis vyslovený nahlas.

Dlouhou neváhám a sehnu se na zem pro své dva dárky. Voní po růžích.

xxxXXXxxx

Skrývám se za hustými větvemi vysokého dubu a tiše pozoruji Elenu ležící ve své rozkošně malé posteli. Klidně spí, na tváři jí přitom pohrává lehký úsměv. Zajímalo by mě, o čem se jí zdá. Už několikrát mi přišlo na mysl pokusit se proniknout do jejího vědomí a zjistit, zdalipak jsem předmětem všech jejích tajných snů a vášní.

Vím, že jsem.

Dokazuje to i dnešní noc. Venku začíná být příjemné teplo, a tak Elena v brzkých ranních hodinách odkopne svou přikrývku na zem vedle postele. Po chvilce neklidného vrtění se převalí na záda a začne zrychleně dýchat. Její rty jsou pootevřené, tváře zarudlé, hrudník se nadzvedává s každým prudkým nádechem a ruce střídavě přistávají vedle hlavy nebo na odhalených stehnech. Má na sobě jenom černé tílko a bílé, bavlněné kalhotky. V měsíčním světle vytváří božský obrázek.

Náhle pociťuji její vábivou sílu. Nečekám a rovnou se skrze pootevřené okno vkradu do ložnice. Voní to tu po růžích, citrusovém šampónu, Elenině potu a… Vzrušení.

A pak to uvidím. Zcela pokrčený a již několikrát přeložený papír poskvrněný mým písmem leží přímo u Eleniny hlavy. Musela ho číst stále dokola a dokola. Usínala s mým jménem na rtech a vůní růží prolínající celý pokoj.

Jsem vzrušený.

Pět metrů dělících mě od Eleny překonám během vteřiny. Pokleknu vedle postele a nasaju do svého nitra specifický pach rozžhaveného ženského přirození. Jsem si téměř stoprocentně jistý, že sní o mých prstech dotýkajících se každé části její sametové pokožky. Ale abych opravdu vyhrál svou bitvu, radši se ještě přesvědčím.

Z kapsy své kožené bundy vyndám jednu prostou, rudou růži. Dovolím, aby se místo mě dotýkala Eleniny kůže. Nejdříve přistane na jejím čele. Potom je to líčko. Oční víčka. Brada. Čelist. Ústa. Nos-

"Damone!" vykřikne Elena do ticha hluboké, květnové noci. Z řeči jejího těla poznám, že je na pokraji orgasmu. Hází svým tělem stále víc a víc, přičemž její boky se rytmicky zvedají s každým dlouhým vzdychnutím. Chtěl bych jí pomoct přenést se přes pomyslnou cílovou čáru, ale prozatím to neudělám.

Prozatím si to nezaslouží.

A tak čekám a pozoruji, jak frustrovaně odfrkává.

Pokračování příště.

Dovětek: Text zatím neprošel zpětnou korekturou - postarám se o to zítra odpoledne :)

P.S. Jacka si představuji jako mladého, ještě vyzáblého Iana s jasně modrýma očima, růžovýma tvářičkama, odstávajícíma ušima a s tmavě hnědými vlásky. (Byla mi poskytnuta jedna žhavá fotografie.) K zulíbání. (Kde se takoví synci sakra hledají?!)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 erin erin | 8. června 2014 v 19:06 | Reagovat

och....úchvatné....dokonalé....moc a moc povedené ;-)  :-D  :-D  :-D

2 Braen Braen | 8. června 2014 v 22:11 | Reagovat

Čekání se rozhodně vyplatilo. Ten Damonův první vzkaz (myslím první v této kapitole) je prostě dokonalý! Ta vášeň v tom... Paráda. Myslím, že jsme všichni pěkně napnutí. Vzkazy dají tušit, že to první setkání bude velkolepé :-D.

Kamarádkou z medicíny se nenech rozházet. Člověk si na ty vyšší objemy učiva u zkoušek zvyká postupně.
Přeji Ti hodně štěstí u zkoušky z anatomie!

3 Tyna Tyna | 12. června 2014 v 23:09 | Reagovat

Co nejrychleji další :-) :-)

4 Tereza Tereza | 13. června 2014 v 19:02 | Reagovat

Čekání se u tebe vždy vyplatí ;) Těším se na další kapitolu. Jakékoli povídky, ale více preferuji Heels & Claws nebo Chmýří pampelišky :) Píšeš úžasně.

5 Kamun Kamun | 14. října 2014 v 17:42 | Reagovat

wow, přidej další díl. ;-)

6 winland winland | Web | 21. června 2015 v 6:24 | Reagovat

pujcky online ihned rýmařov :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.