Pokračování (do kapitoly páté pouze překlad) povídky na motivy původního originálu "Truths and Lies and Photographs" autorky "Athazagoraphobiac" z webu FanFiction.net.
*All credits go to the respective owners.*

· Popis: Rozzlobená, samotná a frustrovaná Elena se po smrti svých rodičů stěhuje do Mystic Falls. Zde musí znovuobjevit kým je, přičemž získává nechtěnou pomoc od dvou velice odlišných bratrů Salvatorových. V příběhu jsou všichni lidé (AU/AH).
· Pozn.: Na webu jsem se už před dlouhým časem začetla do téhle povídky, ale bohužel má jen čtyři kapitoly. Po úspěchu s vánoční jednorázovou "Love In The Darkness" jsem se tedy rozhodla vám tyto čtyři kapitoly přeložit a posléze tvořit své vlastní. Snad se vám bude příběh líbit! (Dejte vědět v komentářích ;)) A prosím, berte na vědomí, že překlad i příběh samotný je poněkud upraven k obrazu mému.
1. Kapitola
Mezi mým ukazováčkem a prostředníčkem volně visí pomalu hořící cigareta. Hluboce si potáhnu, koupajíc vlastní plíce v hustotě dýmu, který mě často málem udusí. Nejsem tak úplně kuřák, ale cigarety mi aspoň pomáhají udržet nervy na uzdě. Moje druhá ruka svírá držák kufru na kolečkách, zatímco upřeně hledím na zděný dům viktoriánského stylu, zřejmě postavený ve čtyřicátých letech devatenáctého století. Zdobí jej bílé linkování, přehnaně vysoké, modré okenice, a veranda určená k běžnému poflakování - zkrátka ikona všech zchátralých, starých domů v malém americkém městečku.
Z levé strany domova vyčnívá okrouhlá věž, jejíž střecha se prodlužuje směrem do jednoho těsného místa. Periferním viděním náhle postřehnu, jak se uvnitř odhrnují černé závěsy, a potom zase rychle stahují zpět. Ani trochu strašidelný, pomyslím si pro sebe a vtáhnu do úst další toxický obláček kouře.
Mé oči se po chvilce odtoulají pryč od věže a zakotví na ostatních oknech přerostlého domu. Každé má vlastní, zevnitř visící, tmavé závěsy - všechny stažené k sobě - a i přesto, že dnes je venku krásný den, žádná okenice není otevřená. Moje maminka vždycky preferovala, aby se okna otevírala, pokud to počasí dovolí. Když tak hledím na tu masivní konstrukci, projede mnou chlad a já se v pase nevědomky obejmu rukou, ve které ještě stále držím svou doutnající cigaretu. Zvenku se dům zdá být celkem normální, ale vyzařuje z něj i určité napětí, jež zatím nedokážu úplně určit. Něco s tím domem zkrátka není v pořádku.
"Co ty na to?" zeptá se Jeremy, vytahující mě tak z mé visuální inspekce našeho nového domova.
Pokrčím rameny. "Jako bych cítila zlou předtuchu."
Jeremyho náhlý výbuch smíchu mě přiměje k lehkému škubnutí. "Jako bys cítila co?"
"Zlou předtuchu," zopakuji, odklepávajíc z cigarety pomocí svého palce vyhořelý popel. "Prosím tě, řekni mi, že víš, co to je."
"Ha, ha," protočí oči, přemisťujíc svou tašku, kterou měl doposud volně přehozenou přes rameno.
"Prostě na tom je… něco hrozivého, řekla bych," uvažuji nahlas. "Něco zneklidňujícího."
"Jediná věc, která je tady zneklidňující, jsou tvoje vlasy," zasměje se Jeremy. "Přísahám, Eleno, česala ses vůbec dneska?"
Propíchnu ho pohledem a rukou se pokusím prohnat to hnízdo visící kolem mých ramen. Posledních pár dní bylo opravdu drsných a já se tak o svůj vzhled vážně moc nezajímala. Než jsme se toto ráno vydali na letiště v Kalifornii, spěšně jsem se učesala, hodila na sebe bílé tílko; roztáhlé, tmavě šedé kalhoty; široké, kožené sako a staré, obnošené tenisky Converse. Opravdu mě nezajímá, jak vypadám.
"Jenom si z tebe dělám srandu," usmál se, načež se sehnul, aby mohl vzít můj kufr, a začal stoupat po schodech vedoucích na verandu.
Následovala jsem ho, házejíc jeden rychlý pohled k nebi, jako bych se snad ptala "Proč zrovna já?".
Jeremy položí zavazadla na zem vedle vstupních dveří, pak stiskne zvonek. Zevnitř domu jde slyšet řinčení a já se stručně se tážu sama sebe, proč pořád nikdo nepřichází. Před chvílí se na nás přece někdo díval z okna té věže, takže určitě zpozoroval, že jsme již dorazili.
Uběhne několik dlouhých minut, než Jeremy znovu přitiskne svůj prst na domovní zvonek. Téměř okamžitě po druhém zvonění se dveře otevřou a Alarick - jinak známý jako strejda Rick - se na nás usmívá z prahu svého domu.
"Ahoj!" pozdraví radostně, otírajíc své ruce o špinavý hadr. "Byl jsem vzadu a trochu zahradničil. Neslyšel jsem zvonek. Pojďte sem a obejměte mě!" Postoupí dopředu a vtáhne nás oba, Jeremyho i mě, do malého skupinového objetí, pevně mačkajíc naše ramena.
Alarick vlastně není tak úplně náš strýc, ale našich rodičů nejlepší - a jediný - přítel. Dostal titul "kmotr" v minutě, kdy jsme se narodili. Neviděli jsme ho přibližně tři roky. Bohužel skutečnost, jakým se obrátila ekonomika a jak byla v průběhu let naše rodina stále více zaneprázdněna, udělala velice těžké najít čas na výlety nebo návštěvy u nás doma.
Teď už nikdy nedostaneme takovou šanci, pomyslím si mrzutě, jen co se odvrátím z Rickova objetí.
Přesně dva týdny zpátky byli moji rodiče zabiti uprostřed automobilové havárie. Opravdu ne moc unikátní způsob, jak zemřít, ale i přesto tragický. Nebyl to žádný násilný zločin, jenom osud zasahující do našich životů. Jeremy jejich smrt zpracovává docela dobře - tak dobře, jak jen lze očekávat od teenagera, který zrovna ztratil oba rodiče. Navíc dokáže lépe chápat minulost a silněji se chopit přítomnosti. Lidé žijí. Lidé umírají. Neexistuje nikdo, kdo by dokázal zastavit tenhle cyklus. Musíme přijmout, co je dáno, vzchopit se a pokusit se pohnout dopředu.
Nechci a ani nejsem připravená přijmout tenhle způsob myšlení. Prostě chci své rodiče zpátky. Chci být zpátky ve svém vlastním pokoji, se svými vlastními věcmi a s mým vlastním otcem stojícím na prahu dveří, aby mě pozdravil. Tenhle dům pro mě není dost. A Alarick taky ne.
Udělala jsem vše, co bylo v mých silách, abych přesvědčila místního soudce, že Jeremy i já jsme natolik staří, abychom se o sebe postarali sami. Mám skoro osmnáct a Jeremymu bude sedmnáct. Prakticky jsme dospělí. Nepotřebujeme, aby nás posílali přes celou zem do Mystic Falls ve Virginii žít s Alarickem.
Rick otevře dveře ještě více dokořán a naznačí tak, že můžeme jít dál. "Vítejte v mém skromném příbytku," řekne až příliš vážným tónem.
Jeremy popadne naše tašky a vstoupí dovnitř jako první. Sotva zvednu nohu, abych se přenesla přes práh, když se Rick přemístí přímo přede mě a poukáže na stále hořící cigaretu v mé ruce.
"Netipl bych tě na kuřáka," komentuje věcně.
Pokrčím rameny a odpálím zbytek cigarety do zahrady.
"Je tohle jenom výjimečná záležitost, nebo budu muset pořídit zahradní popelník?" zeptá se s lehce povytáhnutým obočím.
Právě jsem ztratila vlastní rodiče, nepotřebuji, abys mi hned dělal další, zachce se mi vpálit mu do tváře, ale nakonec se rozhodnu to nechat být a projdu kolem něho do vstupní haly.
Právě ve chvíli, co se otáčím zpátky k Rickovi s otázkou, kde je můj pokoj, zachytím kroky jdoucí směrem od schodiště. Kluk, pravděpodobně ne moc starší než já, schází dolů po schodech a palce má přitom ležérně zaháknuty do předních kapes svých kalhot. Nemůžu si nevšimnout jeho brilantního úsměvu, který se skrývá pod stromově zelenýma očima a pod lehce stylizovanými, hnědými vlasy.
Můj pohled se stočí k Rickově tváři, hledajíc tam nějaké vysvětlení, ale pak si náhle vzpomenu na dávný rozhovor s maminkou. Říkala mi, že vzhledem k tomu, že Isobel nemohla mít děti a navíc se s Rickem už rozvedli, rozhodl se můj strýc vzít si do péče nevlastní děti - dva bratry, oba teenageři, kteří čekají, až dosáhnou plnoletosti a budou moci žít sami.
Zaženu zbloudilou vzpomínku a pohlédnu zpátky na onoho kluka. Tohle musí být jeden z bratrů. Překvapivě je… pohledný. Šedé, pletené tričko s dlouhým rukávem pevně obepíná jeho hruď a vše dotváří tmavé džíny pohodlně visící nízko na bocích. Rysy jeho tváře jsou vymodelovány ostrými úhly, ale je v nich možné zachytit i značnou jemnost. Postavu má vysokou a štíhlou s náznaky pečlivě vypracovaných svalů, které prokukují skrze tkaninu trička.
Zasáhne mě náhlý záchvěv rozpaků, když pomyslím na Jeremyho nedávný komentář o mých vlasech, a znovu se pokusím svými prsty nenápadně prohrábnout tu džungli, co mám na hlavě. Asi jsem si neměla oblékat ty tepláky, řeknu si v duchu při kontrolním pohledu na svůj zevnějšek.
"Tak děcka," promluví Rick, přičemž se přesune k začátku schodiště, ze kterého sestupuje onen kluk. "Tohle je Stefan."
Jmenovaný sejde až k Jeremymu a natáhne k němu svou ruku. "Jeremy, že?"
Bráška si s ním potřese rukou a kývne hlavou na znamení souhlasu. Pak se Stefan mírně otočí a nabídne svou pravačku i mě. "A Elena?" zeptá se měkce; jeho hlas taví buňky v mém těle. Lehce přikývnu a stisknu nabízenou ruku, ale on namísto potřesení pozvedne mou dlaň ke svým rtům a něžně políbí klouby mých prstů. Tváře mi rozžhaví neúprosné plameny, a tak radši sklopím svůj zrak. Postřehnu, jak se Stefan mírně zasměje, načež se odvrátí.
"Jaká byla cesta?" ptá se.
"V pohodě," odpoví Jeremy a pokrčí rameny. "Náš let se opozdil kvůli nějakým technickým potížím, ale jinak bez potíží."
Stefan lehce přikývne a usměje se. "No, Ric se už nemohl dočkat vašeho příjezdu."
Jmenovaný zakroutí očima a lehce Stefana šťouchne. "Och, jistě. Velice vtipné. Pročpak radši nejdeš dělat něco produktivnějšího a neukážeš jim jejich pokoje?" nabídne mu s úšklebkem na rtech.
Jako odpověď v místnosti zazní Stefanův smích, načež mladý Salvatore nabídne Jeremymu pomoc s přenosem zavazadel. Bratrův ruksak si přehodí přes rameno, ale než stihne sáhnout i po mém kufru, Jeremy ho předběhne a vynese zbylé zavazadlo do vyššího patra.
Jen lehce zaznamenám, že zatím nikdo nezmínil mé rodiče - buď v projevu upřímné soustrasti, nebo jakkoliv jinak. Možná to Ric dříve probral se Stefanem a doporučil mu, aby tohle téma vynechal, za což jsem mu vděčná. Za poslední týden všechno, co jsem slyšela, bylo "Je mi tak líto vaší ztráty.". Tyhle řeči s mým zármutkem nic nedělají a ani mi od něj nepomáhají. Jenom se pokaždé naštvu.
Když se dostaneme do druhého patra, Stefan zatočí doleva a vykročí do dlouhé chodby, ukazujíc přitom na dveře, jež míjíme.
"Tohle je Ricův pokoj," poukáže na první dveře zprava, načež zeslabí svůj hlas. "Mezi náma, podezírám ho, že si vybral tenhle pokoj, aby dobře slyšel, kdyby se někdo plížil ven. Podlaha poblíž schodiště děsně skřípe a já se více než jednou přesvědčil, že to v jeho ložnici jde slyšet," vysvětlí a tiše se zasměje.
"Tohle je komora na harampádí," pokračuje v prohlídce. "Tady je koupelna pro hosty, dále prádelna, a tohle," řekne, přičemž pomocí lehkého šťouchnutí otevře další dveře, "je tvá ložnice, Jeremy." Společně vejdeme dovnitř a Stefan položí ruksak na postel tvořící střed místnosti. "Napravo je tvoje vlastní koupelna, šatník je hned tady. A za těmito dveřmi je i menší balkón s výhledem na ulici."
"Docela hezký," usměje se Jeremy, jakmile si prohlédne svůj nový pokoj.
Stefan mu oplatí úsměv a vyrazí zpátky ke dveřím, kde z bratrových rukou přebírá můj kufr. "Jo, já jsem hned vedle, kdybys cokoliv potřeboval. Nechám tě tu zabydlet se a radši půjdu Eleně ukázat její pokoj," dodá ještě a zavede mě zpátky ke schodišti na chodbě.
Když se letmo ohlédnu zpátky do haly, všimnu si tajemných dveří na úplném konci. Při matné vzpomínce na exteriér domu si uvědomím, že asi musí vést do té věže, ze které předtím někdo shlížel. "Čí je ten pokoj tam vzadu?" zeptám se Stefana, jež se zastaví uprostřed chodby a ohlédne přes rameno.
"Och, tak ten je Damonův."
"Damon?"
"Jo, můj bratr," odpoví a bez dalších komentářů pokračuje dál v chůzi.
Pomalými kroky jej následuji, přičemž se ještě naposledy ohlédnu do chodby mizící za mými zády. "Je doma?"
"Určitě jo. Nejspíše je schovaný nahoře ve svojí *temné komoře."
"On je fotograf?" otážu se, zatímco míjíme schodiště, které nás zavedlo do druhého patra, a pokračujeme chodbou na levé straně plné nových dveří.
"Mimo jiné," reaguje Stefan. Povšimnu si, že při zmínce o neznámém bratrovi nabírá tón jeho hlasu podivné napětí.
Pomalu projdeme halou, až se nakonec zastavujeme u posledních dveří situovaných přesně naproti Damonova pokoje z druhé chodby. Stefan je otevře a my se tak setkáme s další várkou schodů vedoucích prudce nahoru.
"Um… Můj pokoj je v podkroví?"
Mé značně váhavé otázce se zasměje a nabídne mi svou volnou ruku. "Něco podobného. Pojď."
Při pohledu na jeho nataženou ruku můj žaludek mírně nadskočí, ale po menším zaváhání Stefanovu nabídku pomalu přijímám a on mě začne vést po schodech směrem nahoru.
V době, kdy jsem ještě žila v Kalifornii a před celou katastrofou s mými rodiči, by byl Stefan rozhodně ten typ kluka, který by mě zajímal. Má vypracovanou postavu, je atraktivní a chová se jako pravý gentleman. Když se na mě podívá, trochu se rozplývám. Ale teď, v Mystic Falls, si nejsem tak úplně jistá, jestli jsem pořád ten stejný člověk. Mé staré já by nikdy nekouřilo na trávníku před domem. Mé staré já by nikdy necestovalo v teplákovce a s neučesanými vlasy. Mé staré já by nikdy nebylo tak sarkastické a nezdvořilé.
Ale já už nejsem mé staré já. Smrt mých rodičů mě změnila a já si nejsem tak úplně jistá, jak se mám dostat zpátky k tomu, kým jsem bývala dříve.
Jakmile se Stefanem vystoupáme finální schod, před námi se objeví pokoj o velikosti téměř celého druhého podloží. Interiér balancuje na hraně moderna i antiky. Přímo naproti schodiště je menší sedací souprava složená z béžového gauče, sedačky pro dva a konferenčního stolku s deskou ze skla. Podlahu ze dřeva zdobí světle šedý, kruhovitý koberec umístěný přímo pod posezením. A pak je tu samotná ložnice. U nejvzdálenější stěny dominuje celé místnosti dřevěná postel s nebesy, na jejichž pilířích visí zářivě bílé závěsy. Po stranách postele stráží noční stolky se zářícími, stříbrnými lampičkami. Stěnu napravo zase zdobí skříň se zrcadlem, hned vedle je potom vstup do šatny. Pár maleb visí na různých místech po celé místnosti a najde se tu i několik dekorativních tretek. Barvy v pokoji jsou převážně pastelové a tvoří tak ideální domov pro ženu.
"Tohle navrhoval Ric?" zeptám se nevěřícně po obhlídce celého interiéru.
Stefan zakroutí hlavou a odnese můj kufr k posteli. "Ne. Ještě předtím, než on a Isobel… no, ty víš," začne s náznakem v očích, "tak Isobel renovovala celé podkroví. Ric říkal, že kdykoliv měli nějaký problém, Isobel si sem šla odpočinout. Měl dojem, že ten klid uvítáš, když v druhém patře teď sídlí čtyři chlapi. Asi bychom tak krásnou dívku, jako jsi ty, snadno přivedli do blázince," dopoví s úsměvem a… mrknutím? Opravdu na mě právě mrkl?
Mému starému já by se při takové poznámce zřejmě zatočila hlava. Teď si však nejsem jistá, co si o tom mám myslet. Cítím spíše… odmítnutí? To je možná trochu přehnané, ale Stefanova slova ve mně prostě nic moc nevyvolala.
Raději bez reakce tedy přejdu ke svému zavazadlu, vytáhnu jej na vrchol postele a otevřu. Doufám, že stejně jako Jeremymu daruje Stefan chvilku na zabydlení i mě a odejde. Nejlépe hned.
Ale to se bohužel nestane, protože namísto odchodu se přesune ke komodě a začne si pohrávat s jednou z dekorativních cetek. "Takže, Ric mi řekl o tvých rodičích. Je mi vážně a upřímně…" Och ne, pomyslím si při jeho slovech. "…líto…" Neříkej to! "…tvé…" Zavírám oči a snažím se to rozdýchat. "…ztráty."
Moje ruce právě držící úhledně poskládané džíny se zastaví uprostřed svého pohybu. Patrně všechny předpoklady o tom, že Ric požádal Stefana, aby nemluvil o smrti mých rodičů, byly nesprávné. Ovšem nejhorší jsou Stefanova vyřčená slova, která tolik nesnáším a už jsem unavená je poslouchat. Veškerá přitažlivost, jež jsem k němu doposud cítila, se doslova vypařila.
Pokojně - a navzdory mé prvotní reakci - položím na postel své džíny a otočím se k němu. "Víš, Stefane," řeknu pomalu, "opravdu to byl dlouhý den a já bych ocenila nějaký čas na…"
Po chvilce se jeho oči mírně rozšíří v pochopení. "Och, jasně, promiň. Měl jsem si to uvědomit dříve." Položí onu dekorativní cetku zpátky na komodu a ruce založí do předních kapes svých džínů. "Tak já teda půjdu," oznámí, přičemž ho pozoruji odcházet ke schodišti, tiše doufajíc, že nenajde žádný důvod, proč se zastavit. "Jo, a kdybys cokoliv potřebovala, dej mi vědět. Budu dole."
Přikývnu na znamení souhlasu, ale jinak nereaguji. Stefan se za mnou ještě jednou ohlédne a potom už konečně schází ze schodů.
Mé svaly zůstávají zatnuté až do té doby, než uslyším bouchnutí dveří z druhého patra. Když si jsem jistá, že už mě nikdo nebude rušit, oddechnu si a posadím se na svou novou postel.
Stefan se určitě snažil být zdvořilý, ovšem ta poslední věc, kterou teď potřebuji, je soucit. Vždycky mi to připomene jenom mou nenahraditelnou ztrátu.
Chybí mi. Moji rodiče. Tak hrozně moc. Pořád nedokážu pochopit, proč se to muselo stát zrovna jim. Ještě nepřišel jejich čas. Prostě se to neměl-
Rychle se natáhnu pro svůj iPod zahrabaný někde v kufru. Jakmile ho popadnu, přesunu se k MP3 přehrávači, který je zabudovaný v nočním stolku, a připojím k němu iPod, doufajíc tak, že mi hudba pomůže se oprostit od nezvaných myšlenek.
Vezmu do náruče pár kusů oblečení z kupky a přejdu ke skříni, kde naštěstí najdu volná ramínka i pár věšáků. Využiji sousední komodu jako třídící můstek a začnu ukládat šaty na jejich nové místo. Zastavuji se až tehdy, kdy narazím na tatínkovu starou kostkovanou košili. Před odjezdem z našeho starého domu se mi podařilo ji ukrást z krabice s jeho věcmi. Když se na ni tak dívám, zasáhne mě vlna zármutku. V ten samý moment zahltí pokoj vybraná hudba z přehrávače a já náhle ztuhnu.
Tělo i mysl mi naplní omamující melodie skladby 'I Can Feel A Hot One' v podání skupiny Manchester Orchestra. Moje ruce se začnou třást a oči se zafixují na otcově košili. Pořád jsem schopná cítit jeho aromatickou vůni, která se řine z látky vybledlého textilu. Obličej mi zčervená s příchodem nezvaných slz.
Vpadnu do šatní skříně a otočím se zády ke stěně. Roztřesou se mi nohy, a tak se nedobrovolně sesunu na zem a přitáhnu si kolena k hrudi, přičemž mé ruce stále svírají tatínkovu košili.
S roztřeseným výdechem a získaným pohodlím z faktu, že můžu být konečně sama, si dovolím aspoň malý moment slabosti. Přitisknu košili ke svému srdci a se zavzlykáním povolím žhavým slzám, aby přepadly přes okraj a spadaly na má líčka.
Prostě to nedokážu pochopit. Ze všech lidí na planetě mi museli vzít zrovna moje rodiče. Proč? Byli mým světem. Byli moje všechno. Už nikdy nebudu šťastná; ne bez nich. Potřebuji, aby tu byli se mnou. S Jeremym. Patří k nám. Proč tu už pro nás nejsou? Jak nás mohli opustit?
Celé moje tělo se láme pod tíhou veškeré frustrace a zlosti, kterou jsem za poslední dny nastřádala, a teď ji konečně dostávám ven svými slzami. Hruď se mi nadzvedává v nepravidelných výdeších a oční víčka jsou pevně stlačená k sobě, skoro jako bych se tím snažila blokovat tu bolest a temnotu kolem mě.
Z ničeho nic hudba přestává hrát a místnost naplní ohlušující ticho. Narovnám se, dlaněmi si otřu pláčem opuchlé oči a pokusím se ztišit své dýchání. Snažím se po podlaze vyškrábat zpátky na nohy, když v tom k otevřeným dveřím šatny přistoupí cizí muž.
"Kdo kurva jsi?" vydám ze sebe se zajíknutím v hlase a natlačím se hlouběji do rohu skříně.
Shlíží ke mně obezřetným pohledem a s lehkou špetkou pobavení v očích."Okay, tak zaprvé, tady si na vulgarismy nepotrpíme. Zadruhé, jsem Damon. Přišel jsem se představit a zaslechl…," hlesne do ztracena a gestem ruky poukáže na můj pocuchaný zevnějšek.
Takže tohle je Damon. Druhý bratr. Mé oči ho rychle přelétnou. Je o něco vyšší než Stefan a tudíž i statnější. Od hlavy až k patě ho pokrývá černá barva. Tričko s výstřihem do véčka, džíny, boty a i nonšalantně rozčepýřené vlasy jsou tmavé. Pár rovných loken mu spadá do čela a vytváří tak ostrý kontrast se skoro bezbarvýma, blankytně modrýma očima, které jsou na mě pěvně upřeny. Obličej se skládá téměř ze samých úhlů a drsných hran - na rozdíl od Stefana v nich člověk nenajde potřebnou jemnost. Jde z něho cítit něco nebezpečného, podivně zlověstného a přesto vzrušujícího.
Zkřížím ruce přes svou hruď, přičemž zůstávám na stejném místě a snažím se zakrýt popotahování, jež můj nos v tuto chvíli vyžaduje. "Aha. No…," zastavím příval nesmyslných slov a shlédnu dolů; nejistá o vlastním vysvětlení téhle situace.
Pohybem svých rukou napodobí aktuální pozici těch mých a já přitom pozoruji, jak se svaly jeho bicepsů napínají proti látce trička. Očividně posiluje stejně tak často, jako Stefan. Na malý moment semkne rty do úzké linky, načež znovu promluví s trochou soucitu znatelného v očích. "Víš, Ric mi řekl o tvých rodičích."
Přitisknu k sobě otcovu košili, když si uvědomím, jaká slova teď přijdou.
"Prosím, jenom neříkej-" "To nasere."
Oba promluvíme ve stejnou chvíli. Jakmile mi dojde význam Damonových slov, zastavím se s pootevřenou pusou.
"Počkej. Co?!" zeptám se nejistě.
"To nasere," opakuje s pohledem upřeným na mou tvář.
Zatnu svaly v úžasu i částečné zlobě.
To nasere? Kdo řekne 'to nasere' člověku, který ztratí své rodiče? Nemám ponětí, jak mám na něco takového reagovat. Ale pravdou taky je, že cítím mírnou úlevu - tahle situace se vlastně ani nedá popsat upřímnějšími slovy. Opravdu to nasere. Damon jenom vyslovil pravdu.
Nakonec ukončím svůj vnitřní boj, pohlédnu zpátky na muže stojícího přede mnou a přikývnu. "To teda jo," souhlasím tiše.
Damon se bez dalšího komentáře otočí a odstoupí od skříně. Pomalu se postavím na roztřesené nohy a následuji ho do pokoje, kde si všímám, že si již stačil udělat pohodlí na mé nové posteli - přímo vedle stále nevybaleného kufru. S podivným zájmem pohlédne na mé věci a v jeho očích se objeví nečekaný záblesk hravosti. "Prosím, řekni mi, že spíš v těchhle," utrousí se samolibým úsměvem na rtech, přičemž mu na ukazováčku ruky visí moje dámské boxerky z černé krajky.
Okamžitě ucítím, jak mi celou tvář i hruď pokryje červeň. Přiženu se k posteli a vytrhnu ony kalhotky z jeho ruky. "To tě vůbec nemusí zajímat," reaguji podrážděně, odhazujíc přitom onen kus spodního prádla zpátky do kufru.
"Mm, divoška," popíchne mě s pozvednutým obočím.
Protočím oči a volnou rukou si prohrábnu vlasy. "Takže jsi sem přišel, aby ses představil?"
"Chtěl jsem," odpoví krátce.
"Aha. Pak se tedy určitě nebudeš zlobit, když tě poprosím o trochu prostoru. Potřebuji si ještě vybalit a tak podobně."
"Tím 'A tak podobně' máš na mysli brečení v šatně?" zeptá se stroze.
Otevřu ústa v odpovědi, ale nic z nich nevychází, zejména díky šoku a zlobě, kterou cítím k jeho neomalenosti.
"To jsem si mohl myslet," řekne po chvíli ticha, nato se postaví a s palci zaháknutými v zadních kapsách džínsů loudavě odchází ke schodišti. "Až budeš hotová s fňukáním, přijď za mnou. Vezmu tě na obhlídku tvého nového města," zavolá na mě přes rameno a vytratí se do přízemí.
Stojím bez hnutí na místě a zírám na schodiště. Když si přehraju posledních pět minut v Damonově přítomnosti, vzbudí to v mém nitru nepříjemný rozruch. Zaprvé, vpadnul do pokoje, aniž by přemýšlel o tom, co tady můžu dělat. Zadruhé, napadl můj osobní prostor prohrabáváním mého kufru. A zatřetí, řekl, že fňukám. To myslí vážně? Brečela jsem kvůli smrti vlastních rodičů a jemu to připadá jako fňukání? Co je to sakra za chlapa?! Co si o sobě myslí?!
Pomalu se otočím a sednu si zpátky na postel. Moje hlava duní ze setkání s ním. Je tak odlišný od svého bratra. Zatím ale nemohu určit, jestli to je špatně, nebo ne.
Povalím se na měkkou matraci a hlava mi samovolně padne na bok. Dnešek byl vážně vysilující. Párkrát zamrkám očima a zaměřím se na momentálně tichý MP3 přehrávač. A pak najednou lapajíc po dechu vyskočím z postele.
Můj iPod je pryč.
xxxXXXxxx
Letím po schodech a snažím se udržet svoje nervy na uzdě. Možná to byla nehoda. Možná to zařízení vůbec nevzal. Možná to jenom někam položil a já to i přes své čtyři prohlídky pokoje prostě přehlédla.
S rychlostí blesku přejdu celou délku chodby v druhém patře, až se konečně dostanu ke dveřím od pokoje, jež předtím Stefan označil za Damonův, a bez čekání několikrát tvrdě zabouchám.
Téměř okamžitě se dveře otevřou a v nich se objeví Damon opírající se bokem o futra.
"Ano?" optá se rádoby milým tónem a nezapomene se na mě přitom samolibě ušklíbnout. Mám takový pocit, že moc dobře ví, proč jsem přišla.
Natáhnu k němu svou ruku. "iPod."
Jako odpověď svraští čelo v hraném zmatení. "iPod? O čem to mluvíš?"
"Myslím to vážně, Damone," zasyčím. "Nechovej se jako idiot."
"Ach, znovu ta vulgarita," napomene mě sametově dlouhým chraplákem.
"Damone," vyštěknu, cítíc jak má rozmrzelost stoupá výš. "Nenuť mě, abych tě prohledala, protože já to klidně udělám."
Přiloží své dlaně na obě strany zárubně a se zlomyslným úšklebkem na tváři se přese mě nakloní. "Dostanu na to potvrzení?"
Oplatím mu ušklíbnutí a zakroutím hlavou. "Jsi nechutný."
"A ty zase rozkošná. Jsi pořád takhle naštvaná?"
"Jenom mi prosím vrať ten iPod."
Zasměje se, otočí a volně odkráčí do svého pokoje. "Pojď dál, tygře," zavolá na mě a já jej po chvilkovém zaváhání následuji.
Když vejdu dovnitř, všímám si, že celá jeho ložnice je situovaná uvnitř věže. Stěny jsou naprosto holé, tedy kromě pár míst vyplněných okny. U jedné z volných částí je moderní matrace ve tvaru kruhu, volně zasazená do tmavého, dřevěného rámu. Nad postelí visí pár polic a vpředu se opírá starobylá truhla s pár botami rozházenými kolem. Naproti je komoda a napravo ode dveří se nachází točité schodiště vedoucí k černým dveřím.
Na muže je jeho pokoj překvapivě čistý. Žádné špinavé oblečení povalující se po zemi, nebo snad na nábytku. Nejdou vidět ani sprosté plakáty visící na zdech, jenom úhledně srovnané knihy. Damonův pokoj je prostě nepopsatelný - nedává žádnou nápovědu o tom, jaký typ člověka asi tak je.
Damon beze slova přejde ke své posteli a zvedne můj iPod doposud ležící na jeho povlečení.
"Takže jsi opravdu vzal můj iPod. Proč jsi to ksakru udělal? Vždyť mě ani neznáš," řeknu s rukama založenýma na prsou a nedůvěřivým pohledem.
V odpovědi pokrčí rameny a vrátí se zpátky ke mně. "O člověku se toho můžeš dozvědět hodně, když zjistíš, jakou hudbu poslouchá."
"Jo? A co ses dozvěděl o mně?"
"No, než ses sem přiřítila jako šílenec, stihl jsem se podívat na prvních pět skladeb a ty mi řekly, že posloucháš hodně indie rock. Což zase znamená, že ty, Eleno, jsi sentimentální, beznadějně posedlá emocemi, intelektem a muži, kteří se nekoupou."
Poněkud větší silou mu vyrvu z ruky svůj iPod a zasunu jej do jedné ze zadních kapes vlastních džínsů. "Chceš mi říct, že si poslechneš pět písniček a najednou jsi na mě expert?"
Jeho samolibý úšklebek se zdržuje blízko pod povrchem. Zřejmě musí být pobavený mou zlobou. "Ne, ale nevadilo by mi stát se expertem… Na tebe…," odpoví hlubokým hlasem a s očima zahalenýma podivnou temnotou.
Kousnu se do rtu a rozkážu sytému ruměnci, aby ustoupil. Není třeba podporovat jeho nafoukanost. Namísto odpovědi se radši vydám ke dveřím. Když se však natáhnu po klice, ozve se za mnou podivné cvaknutí. Rychle se otočím zpátky a spatřím, jak Damon ze svého levého oka odsunuje *manuální fotoaparát.
"Ty jsi mě vyfotil?" vyhrknu, cítíc až moc studu kvůli stavu mého zevnějšku.
Opře se o komodu za jeho zády a spojí náš pohled. "Za posledních dvacet minut, co tě znám, Eleno, jsem dospěl k závěru, že bys vypadala mnohem lépe vrcholící…," pozastaví se a vyšle mým směr jeden rozpustilý úsměv, "…než osamoceně sestupující. Jenom nechci zapomenout, jak vypadá ta druhá možnost."
"Za posledních dvacet minut, co tě znám, Damone," začnu se zamračeným pohledem v obličeji, "jsem došla k závěru, že jsi jenom arogantní čurák."
"A. Tobě. Se. To. Líbí," reaguje, vkládajíc každému slovu samostatný význam.
Pokračování ZDE

super...hrozně moc se těším na pokracovani