"Zabiju toho parchanta!" mumlala jsem si pod nosem, snažíc se vyčistit blátivou skvrnu na mých šatech, kterou způsobilo rychle projíždějící auto. Tedy, kterou způsobil nějaký kretén, jenž sotva vyšel z autoškoly! Pokud tam vůbec byl…
Kaluží se po celé délce vozovky nacházelo mnoho, ale našlo se jen pár řidičů, kterým se chtělo ony louže bahnivé vody vymlít. A bohužel zrovna ten jeden řidič, který se odhodlal pošpinit si půlku auta, mi zničil i mé jediné šaty do společnosti.
Takže nejen, že se musím plahočit přes půlku Mystic Falls pěšky, teď se budu plahočit i v mokrých šatech. Lodičky jsem si hned v půlce cesty pohotově sundala, aby je nepotkalo stejné neštěstí, jako zbytek mé garderoby.
Ovšem dalo by se říci, že mi celý incident s bahnem spíše zlepšil náladu, protože jsem takhle byla donucena přestat myslet na Damona, dnešní večeři a i na chudáka bloncku, která má poslední minuty svého života již zřejmě za sebou. Měla bych si užívat života, pískat si do kroku a hlavně se těšit na víkend, kdy se mi Damon bude vyhýbat obloukem. Ale žádný z těchto projevů radosti nepřicházel, spíše mi připadalo, že na mě padá nepříjemná únava a splín. Jenže z čeho? Z jedné blbé kaluže? To asi těžko…
Zrovna když jsem míjela poslední zatáčku v centru městečka, upoutal mě malebný domeček s velice pěknou a zajisté pravidelně opečovávanou zahrádkou. Připomnělo mi to můj poslední domov, kde jsem zůstala prakticky nejdelší dobu za celý svůj život. Jeden přátelský upír mi tam zařídil naprosto stejné bydlení, jaké určitě nabízel i tenhle domeček. Mou jedinou spolubydlící se stala toulavá kočka, kterou jsem po pár dnech přijala za svou. Bohužel pro Mourka - jméno kočky - byla jsem po dvou měsících nucena tenhle krásný domov opustit. A z jakých důvodů? Samozřejmě z upířích. Můj upír "ochránce" zahynul a já se musela pohnout z místa. Už mě nebavilo být jen něčím otrokem, chtěla jsem začít žít po svém. Ze začátku to byla paráda, projet třicet měst během jednoho měsíce a naplno si užívat svobody, jenže potom mi došly peníze a nakonec i úcta. Uvědomila jsem si, že pokud chci žít podle svého, musím na svém životě zapracovat.
A tak jsem jednoho dne našla na benzínové pumpě leták oznamující slavnosti v blízkém městečku - Mystic Falls. Vzala jsem to jako znamení od boha a poslední úspory věnovala na benzín a zápisné do místní školy. Že jsem potkala Stefana a spol. byl takový dodatek, díky kterému zatím nemusím pracovat a mám kam složit hlavu. Jenže každý takový dodatek si na oplátku žádá i úbytek - v mém případě to byl Damon.
Občas si říkám, že jsem možná musela zavítat do Mystic Falls, abych si uvědomila, že můj osud je již naplno stanoven. Osud s upíry po boku…
"Docela by mě zajímalo, jak jsi k onomu osudu vůbec došla," zašvitořil podivný hlas v mé hlavě a já díky způsobenému úleku dopadla do mírného příkopu podél cesty. Já debil si nehlídám myšlenky a tohle mám za to!
Sotva jsem se začala hrabat opět na nohy, před očima se mi mihla mužská ruka. Super, konečně si mě našel nějaký milý upír…konec strádání!
"Květinko, ty jsi ale trdlo," ozval se Damonův hlas nad mou hlavou. Oh, kéž by tu byl ještě další příkop, určitě bych do něj ráda spadla. Nakonec jsem si ale vystačila jenom s nepříjemným mrazíkem, jenž se mi prohnal po celé délce zad.
"Ale, copak ptáčátko, už tě unavila ta prsatá blondýna, kterou jsi celý večer tak úpěnlivě lovil?" pokusila jsem se zahnat ono mrazení a s pomocí, nabízenou od Damona, se konečně postavila. Bohužel mě neminulo zjištění, že jsem si rozsedla deštníček a milované lodičky zasáhla dlouho slibovaná bahenní lázeň. Je to prostě paráda, lehnout si do příkopu na záda!
"Co je?!" vyprskla jsem na Damona, když se naše pohledy střetly a zrovna ten jeho na mě působil mimořádně šťastně.
"Jen mě udivuje, jakou máš proměnlivou náladu. Čím to asi bude?" odvětil Damon a nezapomněl k tomu přidat i svůj typicky pokřivený úsměv, nad kterým se mé srdce neubránilo letmému poskočení. Samozřejmě ze strachu!
Jako odpověď na Damonovu otázku jsem demonstrativně pozvedla zlomený deštník, zabahněné lodičky a nakonec nezapomněla poukázat i na své poničené šaty.
"Hm, stejně si myslím, že tím to nebude," konstatoval po chvilce rozmýšlení.
"Říkal jsi něco?" odsekla jsem mu ve víře, že přestane provokovat a bosa vystoupala zpátky na zdánlivě bezpečný kraj silnice, od které se již odrážel zdánlivě bezpečný svit měsíce.
Nevěnovala jsem Damonovi sebemenší pozornost a znovu se vydala na cestu do penzionu. Po pár metrech byla ve větru cítit jeho kolínská, která mi vždy způsobovala příjemné šimrání v nose. Nebyla to prudká vůně, spíše hutná a volně se linoucí. Člověk ji ucítil jen tehdy, když se její nositel ocitl pár centimetrů od vás, což se teď podařilo i Damonovi. Zatracená upíří rychlost…
"Kam máš namířeno?" zahlaholil ve chvíli, kdy se mu podařilo se mnou dokonale srovnat krok. Tomu pohledu na naše synchronizovaně kráčející končetiny jsem se musela pousmát, ale při odpovídání Damonovi mi už úsměv z úst zmizel.
"Na houby, do lesa. Nemáš u sebe náhodou igelitku? Zapomněla jsem si v Grillu košíček."
Pohled mi na moment unikl k Damonově tváři, na které se rozlil široký a hlavně upřímný úsměv, ale jakmile si všiml mé pozornosti, zvážněl.
"Bohužel nemám, Karkulko, ale možná vlka bych ti obstaral. Koukni na ten krásnej měsíc," poukázal na měsíček v úplňku, smějící se přímo nad našimi hlavami.
"Snažíš se zjistit, zda jsem si vědoma existence vlkodlaků?" otázala jsem se, zrychlujíc krok v naději, že za chvíli uvidím světla penzionu.
"Neboj se, dneska jsem toho zjistil celkem dost," zahlaholil kousek od mého ucha a já se neubránila nové vlně mrazení. Nejen proto, že se ke mně Damon přiblížil tak blízko, ale hlavně z důvodu, že mi připomněl onu skutečnost o mé nekontrolované mysli před pár minutami.
"Proč se vůbec snažíš o mě něco zjistit? Na co ti to bude? Já myslela, že prahneš jenom po mé krvi…"